Zlato, které se netřpytí

Zpod kapky vyhrkla slza,
ze slz se rozpoutal pramen,
z pramene se zrodila láska,
z lásky vystřelila ukrutná bolest
a z bolesti vykvetla spása.

Psal si hoch na kus otrhaného papíru. Papír se mu v dešti máčel pod rukama, pod jediným nástrojem, který ho poslouchal. Byl sám a žmoulal otrhané cáry, když si uvědomil, že svoje veršíčky vrývá propiskou do označené jízdenky z vlaku. Oči mu slzí a slané krůpěje stékají po tvářích do koutků úst, kde se mísí s hořkými slinami. Jsou tak zahořklé při vzpomínce na předešlý večer, z něhož se mu vybavují jen matné útržky a těmi naplňuje svou básničku naděje a pravdy.

Další z útržků přichází. Byla teplá krásná noc a ona se jak zlatavý list v podzimním větru vznášela na chodníku poblíž ulice, kde bydlel. Když ho spatřila, dlouze se mu dívala do očí, a pak k němu přistoupila. Její pohled v tu chvíli obsahoval všech sedm pekel zároveň. Naklonila se k němu a nechala si připálit cigaretu. Zdráhal se něco říct, pak mu však svou cigaretu nabídla a zbytek už byl jen jako mlžný opar nad ranní řekou.

Z těchto nejistých vzpomínek ho raz dva probral řev poblíž stojícího člověka a policisty. Strážník řval na na zemi ležícího ubožáka, ať vstane a nekouří mu tady na nádraží. Servaný člověk na něj jen pohlédl a dost zvláštně se pousmál. Bylo z toho cítit pohrdání strážníkem, ale i sama sebou.

To mladíka zvedlo z lavičky a už už se řítil k policistovi, aby se nebožáka zastal. V poslední chvíli mu najednou zkřížila cestu dívka, o které si myslel, že je asi anděl. To stvoření bylo jako by Bůh všechnu krásu, kterou kdy rozdával, vložil právě do ní. Oblečena byla jako by jen ona znala taje kontrastů, barev, střihů, stínů, citů a pohledů. Oči měla lehce obtažené černou tužkou, vlasy špinavě blonďaté, poseté melíry, ze rtů mluvila její mladost a krása, s její mimikou všechna radost dostala konkrétní tvar. Její krásné nohy se vydaly vstříc ležícímu. Vypadalo to, jak kdyby mávla kouzelným proutkem – v tu chvíli stál na nohách.

Horkokrevný mladý muž se nechtěl nechat zahanbit a hodlal na sebe upozornit, proto přistoupil k šerifovi a začal mu vysvětlovat, že povalující se pán za nic nemůže, že to stát sám se o něj nedokáže postarat, tak ať mu pak nezakazuje dělat to málo, co ještě může. Plamenný rozhovor přerostl v hádku na ostří nože. Našemu mladíkovi došly argumenty, ale nechtěl si nechat vzít svůj názor ani svůj pohled na svět, svůj věčný sen. Naštěstí vše rozťala dívka, když oběma naznačila, že už není proč se hádat, vždyť vše vyřešila za ně. Pána odvedla, opláchla a vypustila zase do světa.

Následovalo vybírání občanských průkazů a policejní pokárání. Když měli vše za sebou, mladý pár si oddychl. Mladík se ostýchal, ale neodolal se děvčete zeptat, jak se jí povedlo starého muže uvést zpět do našeho světa. Jen hýbla hlavou na stranu a neodpověděla, pouze ho vzala za zápěstí a rozběhli se do města.

Uprostřed města se rozprostíral park s fontánkou, u ní lavička a na ní seděli. On se do ní zamiloval, její dlouhé řasy se dotýkaly mrakodrapů v New Yorku a pomněnkové oči ho naprosto očarovaly. Seděli spolu a on se nenápadně snažil k ní přiblížit. Chtěl ji obejmout, stisknout, políbit, nasát vůni jejích vlasů, ale styděl se. V okamžení se k němu naklonila, vzala jeho dlaň do své ruky a četla z vrásek.

Čáry do oblouků klenuté,
stopy mrazu a bolesti v nich vidím,
však láskou stále netknuté,
já jim svou věrnost hned slíbím,
stáčí se směrem k jednomu srdci,
a najednou se rozplynou,
vrásky podobné onomu slepci,
v klopě s rostlinou.
Leží na nádraží a krev chrlí
zpod jazyka hadího
jako celý svět ku válce smělý,
když „jen“ střelí ho.

Mladík nevěděl, co říct a nevěda, co dělá i jeho ústa se otevřela a několik slov vypustila:

Sama jak anděl vypadáš
a jsi jako růže v rozpuku,
to co mi z ruky vykládáš,
je jako by učeň v opuku
vrýval svá mladá slova,
která snoubená s ideály
jako by vytesána z olova,
však usedlé pány pálí.
Pojď utečeme spolu.
Mne už srdce plápolá,
užírá ho krutě rej molů
a tebe ke mně tiše povolá.

Chlapec se vznášel v kolotoči pocitů a hřálo ho snad všude. Chtěl se rozběhnout, chtěl křičet, ale také chtěl jen tak sedět a líbat svého anděla. Uplynula hodina, možná dvě, snad tři, ale kdo to počítá. Mezitím na město padl soumrak, zima začala pomaličku chodit po venku a zalézat pod nehty. Dívka chlapce zase vzala za ruku a vedla cestou necestou k domu, který stál na konci města hned vedle továrničky, jež vypadala jako továrna na sny. Vzala ho k sobě do bytu. Měla tu velmi útulno. Dívali se na televizi a po chvilce už ji nevnímali; ona a on byli jako jeden. On zaslepen svou láskou jí pořád šeptal spoustu krásných slov. Ona se vždy jen pousmála skoro stejně jako ráno bezdomovec a políbila ho na víčka. Nemohl se nabažit své touhy a tak jí začal zase veršovat:

Sám rty šarlatem ti maluji,
obočí černou tuší stínuji,
tobě, má lásko, věrnost slibuji,
když tma prochází po pokoji.
Konečky prstů češu ti řasy
a něžně tě rty po krku líbám.
Já v této chvíli hořím asi
a na své nebe se po sté dívám.
Pro lásku boží bych tak nehořel,
jak pro lásku k té jediné,
s tebou do smrti bych vydržel,
vím, že brzy přijde a nemine.

Celou dlouhou hodinu pak ani jeden nepromluvil, jen meluzína jim ke všemu svou hudbu hrála. Bylo ticho jako v hrobě a nikdo nevěděl, co bude následovat, když se ona k němu otočila, rozsvítily se jí oči a řekla:

Co je to láska? Bolest z probuzení?
Či horké ruce hvězd?
Ne, tak jako dneska láska není,
ty nechal ses jako malé dítě vést.
Přece vidíš, že já tvá láska nejsem.
Já jsem její sestra, fyzická touha.
Jak ulehl jsi dneska se mnou sem,
kdo by tomu řekl láska, ten se rouhá.
Těmi pěti minutami vrcholného štěstí
byl jsi jako malé dítě zaslepen,
za to mi jsi dlužen své vlastní
srdce zbarvené rudou horkostí krve pěn.

Chlapec vytřeštil oči a jen bez cíle se zahleděl do tmy

To je tedy daň za štěstí?
Tvoje bláhové čarování
nic dobrého nevěstí.
Jsi tělo k darování.

Dívka roztáhla svůj úsměv po celé tváři a sápala se po jeho hrudníku. On si teprve teď všiml, že má drobné zuby ostré jako jehličky a že jimi vysává srdce těch, kteří se naivně nechají oblouznit fyzickou krásou a vrtkavým štěstím, které je „štěstí“, jež nevychází ze srdce, ale z oblasti břišní a bláhoví tomu říkají láska.

Ty mé tělo znáš,
včera jsi s ním ležel,
své srdce mi teď dáš,
ač jsi mladý, bohužel.
Dnes ráno na nádraží
se tě snažil zachránit strach,
ale byl slabý, když leží
kolem něj špína a prach.
Ten bezdomovec byl tvá spása,
zvládla jsem ho hravě,
když tvé srdce pořád jen své si hlásá
a nepodléhá hlavě.