Zhášeč světel

I
stará petrolejka nad domy hliněných lidí
v ospalém ránu plném zimy a strachu
oblačné mapy letí rychle
jenže nikdo neví
vůbec nikdo

II
co dělal zhášeč světel včera o půlnoci
za řekou hořelo tisíc malých svíček
a ráno k nám přišla hora z vosku
prosit o chleba co už zářil barvami
každým odstínem rozkladu
kde byl zhášeč světel včera o půlnoci
s kým tančil

III
je to jako
jako když zajedeš do masa
a nechceš křičet protože to bolí
jako zabořit prst do horkého vosku
sfouknout svíčku v cizích dlaních

je to jako
jako usínat v lepkavé tmě
kameny na dlani
a jeden stranou pro zhášeče světel

IV
a ráno byl den jen napůl jako předtím
protože pracoval zatímco jsme spali
roznášel třísky do dětských postýlek
v jeskyni zpíval králi netopýrů
pak stříhal panenky z dubových listů
a ráno bylo nebe bez jasu

V
zhášeč světel zůstane se mnou
spoutáni řetězem ze slepého šera saháme do obnažených duší
napichujeme je na ostnatý drát
a když se vzpírají je to jako
jako otevřená rána co se nezhojí
jako kapající hnis

VI
ale je tam prázdno a večer zima
a stěna z bílých kachliček
kde se jen šeptá protože hlas láme kosti
pomalu zmenšujeme jejich svět
až se neodváží pohnout
zešednou okna prachem

VII
tolik let ruku v ruce
kdy jsme plachtili tmou a drtili hvězdy v dlaních
pro ego zhášeče světel
protože to jde

můj přítel je Déšť
můj přítel je Mlha
můj přítel je Tma
spíme spolu v posteli z jinovatky
Oheň není můj přítel
ale chtěl bych

VIII
strach a sochy z masa
zbytek jsme zavřeli do železných klícek
a utopili v řece jako svíčky
jako prasklou žárovku
nikdy jsme ale nevylétli tak vysoko
jako popel jejich naděje
ani jako fantazie spoutaná olověným kruhem

IX
jednou mu řeknu aby šel pryč
otočí ke mně tvář bez nosu
asfalt v očích na rtech krev
ukážu mu svíčku možná žárovku
pochodeň světlomet hořící dům slunce
sfouknu ho

X
zmizí a já
půjdu zhášet světla abychom přežili
všichni spolu