Začarovaný kruh:

 
V očích pláč
a v srdci zmatek,
proč a zač
ji stále mate
dokola
jedno – to samé,
odolá,
přitom však láme
se v ní vše,
co očekává,
že by šel
pro ni, kdo spává
s ní tak rád
až na kraj světa,
žízeň, hlad
ve dvou třech větách
shrne…

 Blízko je,
pak vše se vzdálí,
vykrojen
tak v srdci pálí,
tisíckrát
už konec nastal,
na příkrá
slova a na sta
prosebných
zpráv do mobilu,
pod břevny
snů bez omylů
připadá
tisíce vznětů,
výsada
těch, co svou metu
nikdy vzdát
snad nehodlají,
budou prát
se na pokraji,
zhroucení
a nových šancí,
ocení
je ztroskotanci,
jejichž zem
již voda vzala,
bez vize
z nich zima sálá,
ona však
se svých snů drží,
její zrak
se topí v stržích,
aby zas
byl nebi klenbou,
tma i jas
„over the rainbow“,
tedy v snách
ve světě duhy,
píseň zná
snad každý druhý,
probouzí
se k novým spánkům,
popouzí
i láká k mankům
v citech těch,
jež dají, berou
krev i dech
nezměrnou měrou,
bez světel
rozsvěcí vjemy,
nekvete
nic bez zázemí…

 V bludišti
svých přesvědčení,
že příští
šance vše změní,
za jedním
se stále vrhá,
nevšední
cit jejich trhá,
bez síly
opustit ostrov,
zběsilý
žár jí dál ostrou
působí
bolest, co trvá,
útroby
žhnou, není prvá
láska ta,
však má být pravou,
na patách
laskaných travou
jeden šíp
Amorův ulpěl,
vůně lip
se nese tupě…

 Začátky
už nechce prožít,
památky
se v srdci množí,
aspoň zná
už systém zkratek,
hřbety, dna,
jež tolikráte
zasáhly
jí do života,
zápach ryb,
vše s ní se motá,
zabloudí
ve známých stezkách,
zaloudí
už vyjít ze skal,
kde na ni
vše jenom padá…


 Nebrání
se dát a žádat…