Křížová královna
Zmizel den po tom, co ses s ním setkala. Zmizel tak dokonale jako Gerard. Je to snad náhoda? Na náhody nevěříš a na osud taky ne. Ale cítíš vír, který tě stahuje do srdce Metropolis, když stojíš na jeho okraji. Tam, kde září mrakodrapy a do chabě osvětlených uliček Citadely za nimi. To světlo tě láká jako můru. A stejně tak shoříš v plameni.
Přestala sis hrát s makeupem, stejně jako dřív s panenkami. Zdá se ti, že jsi dál, že jsi našla svou tvář. Chodí v černé, černě se maluje a pláče v zrcadlech a výkladních skříních. Víš, že pláče zbytečně. Ale k zimě v Metropolis to tak nějak patří.
Bloudíš po ulicích centra a hledáš, jenže nevíš, co máš hledat a kde. Když nemůžeš dál, sedneš si na hřbitovní zeď, pozoruješ ticho za ní a přemýšlíš, jestli některý z hrobů není ten tvůj. Je noc a sem nesahá zář bohatých ulic. Byly by vidět i hvězdy, ale je zataženo. Fouká studený vítr a prochládáš. Náhle si uvědomíš, že ti o sebe cvakají zuby.
Ten vítr k tobě přináší něco neznámého, velkého a šíleného. Ještě to nevíš, ale to je skutečný hlas Metropolis, ukrytý pod zvuky každodenního života. Splýváš s ním.
teple se obleč, má milá
mráz někdy oči otvírá
Na to je pozdě. Poznala jsi město, hladové jako rozšklebená rána, a ztrácíš se v jeho jícnu. Nevšímáš si, jak tě deformuje, ale ani tví nejbližší by v tobě nepoznali tu, kterou jsi byla včera, a zítra nepoznají tu, kterou jsi dnes. Už nepotřebuješ bílý pudr, protože tvé tváře zbledly samy a stále víc se propadají a napínají se na lícních kostech. Vlasy obarvené načerno tvoří kolem hlavy podivnou svatozář a oči se utápějí ve stínu hlubším, než jaký dokážeš namalovat. Jsi duch, a marně hledáš ty dva, které už Metropolis rozdrtilo ve svých prstech.
„Má je noc“
„Vidíš ho, jak si jde?“
„Jo. Jako by mu to tady patřilo. Vsadil bych se, že kdyby tu nebyl sníh, dělal by stejný stopy do chodníku.“
„Já takovýhle lidi nemam rád, ti řeknu. Pohrdaj tebou jen proto, že piješ víno z krabice a spíš na lavičce pod starou dekou.“
„To bych řek. A taky proto, že nám je teď v noci zima a jim ne. A přitom jen měli v životě kapku štěstí. Mít ji místo něj, třeba bych si teď takhle vykračoval já.“
„Určitě u sebe má hromadu peněz.“
„Jo. To ho jako chceš...?“
„Jo.“
„Hej pane! Neměl byste pár drobnejch pro potřebný lidi?“
„Nemám peníze.“
„Che, to určitě. Ani se neotočil, náfuka. Tak my si je vezmem sami!“
„Proboha... co to je? Vidíš tu tvář?“
„Jo – uteč!“
Noc se snesla jako černý šátek a zastřela oba muže. Když se rozestoupila, byli pryč.
Pekárna
Spí odpoledne a navečer vstává, aby mělo město ráno čerstvé pečivo a on trochu peněz. Noci tráví ve společnosti těsta a pecí. Jsou jeho jediná láska.
Ulice venku je dobře osvětlená, a když pracoval rychle a má bochníky v pecích a další připravené, může se dívat sklepním okénkem ven. Už viděl hromadu zvláštních věcí a pocítil studený vítr, který se prohání ulicemi Metropolis. Nesnaží se jim přijít na kloub. Nikdy nemluví. Až zemře, nahradí ho jiný pekař. Jsou zaměnitelní.
Sny Metropolis
Duše města je hrozivá a temná jako podzimní bouře.
Duše města je hladová jako vysoká pec.
Duše města je chladná jako ocelové nosníky pokryté ledem.
Duše města je šílená jako lidé.
Duše města je nevyzpytatelná jako oceán.
Duše města je slepá jako hřbitov.
O čem sní duše města?
Když napadne sníh, zavře Metropolis oči. Bude klidně spát jednu noc, protože ráno ho hluk probudí a ono ještě rozespalé pošpiní panenskou bělobu svým dechem. Tu noc se mu bude zdát sen.
Chodí po jeho ulicích. Město cítí jeho kroky, ale až teď ho poznává. Tak sebejistě prochází pod spícími domy a zanechává po sobě stopy. Metropolis mu chce pohlédnout do tváře, ale spí. Nemůže otevřít jediné okno. Chce zjistit, kdo to je. Spí.
Metropolis zuří. Domy se chvějí vztekem. Někde praskne okenní tabulka, jinde se objeví prasklina ve zdi. Sem tam někdo zemře. A proč ne? Jsou to jen statistiky. Metropolis není statistika. Metropolis cítí, jak se na povrch prodírá podzemní město, jak obkličuje osamělé stavby, jak pokrývá spáleniště u univerzity. Metropolis se otřásá. Několik požárů osvítí neklidnou noc.
Náhodou ho zahlédne v bledém světle lampy v parku Na otrávených pastvinách. Je zvláštní. Nevrhá stín.
A Metropolis náhle pochopí. Jeho stín pokrývá celé město, dusí ho a mění sen v noční můru. Jeho stín je vrytý do ulic a zůstane tam navždy. Je to noční tma.
Město procitá hrůzou a pátrá po tom muži. Sirény ječí, závějemi proplouvají hasičské vozy. Jejich pátrání osvětlují ohně. Sněží stále víc a Metropolis v tom chladu už necítí spánek, ale smrt, vědomí své vlastní pomíjivosti. A on je z toho všeho venku, stojí mimo nenasytný chřtán a mysl města k němu nedosáhne. Sníh tlumí jeho kroky a beton chodníků je nevnímá. Zmizel, a jen noc je přítomná víc než cokoliv jiného.
Most Neochotných úsměvů
Stojím na mostě a koukám do řeky. Přitéká nová a nová voda a zrcadlí se v ní svítící mrakodrapy a černá masa Citadely, a zdálo by se, že ten odraz přetrvá, ale klame jako všechny odrazy. Voda tu poteče ještě dlouho potom, co Metropolis zmizí z tváře světa. Na hladinu dopadají sněhové vločky a ihned tají.
Kdysi tu skončila občanská válka. Dneska tady končí moje hledání. Celou noc jsem nacházel Gerardovy stopy a musel jsem se s ním jen těsně minout. Jenže on je nadobro pryč, mimo dosah Metropolis. A kam nedosáhne město, tam nedosáhnu ani já. Vtáhlo mě do svýho středu a nemůžu ven. Gerard to dokázal. Udělal ze sebe legendu a nechal tu jen svůj přízrak, stín. Budu ho cítit v každý noci, která mi ještě zbývá.
Moc jich nebude. Vystoupím na okraj mostu a dívám se pod sebe. Nemůžu se vrátit. Toho, kým jsem byl, spolklo Metropolis. Ten, kým jsem teď, nemůže dál. Je na konci a nemá kam. Řeka bude ledová.
tma navždy získala svůj tvar
město tiše vzlyká a pohřbívá se sněhem
musím vzlykat s ním
Srdce města
V noci se něco stalo. Padal sníh a nesl s sebou tíži nebeské klenby. Město ji nemohlo unést. Procházela jsi prázdnými ulicemi a občas zahlédla stopy. Někdy jsi přišla na místa, ze kterých se linula příchuť věčnosti. Jindy bylo vše měňavé a chaotické a jinak, než sis pamatovala, že by to mělo být. Hořelo.
Pak se ticho zlomilo a rozječely se sirény a houkačky. Metropolis bojovalo o život. Něco z té noci zmizelo a něco do ní přibylo. Stín známého, a poznala jsi, že co jsi ztratila, nemůžeš už najít.
Potkáš ho před úsvitem. Nebe je jako střepy rozbitých lahví. Vzduch řeže. Stojí na kraji mostu, hledí dolů a pokrývá ho sníh. Mohl by být sochou.
„Ahoj.“
Otočí k tobě zarostlou šedou tvář. Tvá nevypadá o nic lépe, ale nevšimla by sis, že už připomíná víc lebku než obličej. Metropolis si vás vzalo oba.
„Ahoj.“
„Proč tu tak stojíš?“
„Chci skočit.“
„Tak to udělej.“
Neudělá to. Tím sis byla jistá. Poprvé v životě.
Sleze na chodník a zadívá se ti do očí. Nevíš, co v nich vidí. Gerard by věděl.
V těch jeho je únava a prázdnota, ale daleko za nimi, skoro dál, než dohlédneš, probleskuje plamínek.
„Já tě znám,“ promluvíš první. „Tehdy jsi chtěl říct, že se už nepotkáme. Neřekl jsi to.“
„No a? Co by se změnilo?“
„Nejspíš nic. Měl bys pravdu.“
„Já vím.“
„Znám tě.“
„Vážně?“ zkusí se ušklíbnout. Nepovede se mu to.
„Ty jsi přece Gerard.“
„Jo. To jsem. Nebojíš se pavouků?“
potkával jsem ho v jizvách na tvářích domů
v pomlkách pavoučí písně
přicházel po částech
vždy mezi kapkami deště
na mě čekal
nepozdravil jsem ho
měl jsem ústa plná suchého listí
na ramenou jsem nesl tíhu města
vnímal jsem jeho pohled
dvě vysklené výkladní skříně
to já
jsem se schovával mezi kapkami
poslouchal pavoučí píseň
přicházel po částech
