Za branou je Metropolis - 1. část

 

 

on já kráčel po stěnách

po loužích červeného vína

ukrytý ve stínech pouličních lamp

 

on já osahával zaprášené kouty

pronikal špínou

která mu ulpěla na rukou

 

on já plachtil na kousavém vánku

v rozevlátém plášti ze zimních barev

a vždy klesal jako padající list

dosedal do rozmočeného betonu

vytrácel se z něj

 

on já se smál jen neslyšně

kašlem trhajícím plíce

 

on já se slil v sebe sama

už od počátku umíral

 

 

Gerardův stín

Dny a noci na předměstí. U tratí, mezi troskami betonu, v umírající vegetaci na břehu řeky. Sleduje cirkus, co jezdí z náměstí na náměstí a snaží se prodat vlastní tělo. Sleduje lidi, každého z nich, ráno do práce a večer domů. Všichni mají ten pohled – v očích hlad po něčem větším, zrezivělou touhu, plamen z hořících pneumatik. A nikdo je nemůže nasytit, i když do chřtánu města denně padá bohatství úrodných plání okolo a město na oplátku vyvrhuje hromady popela a špíny a stroje a železo a výdobytky techniky a novou vědu. Polyká turisty a vyplivuje vojáky. Lisuje lidi jako starý papír a všem do tváře vyryje svou jizvu. To je Metropolis.

Gerard kráčel po jeho ulicích tak dlouho, až se ztratil ve spárách dlažby, propadl se kanálovými mřížkami nebo ho prostě pohltil soumrak ve špinavých uličkách. Možná se to stalo všechno najednou. Možná se nestalo nic. Můžete si vybrat. V Metropolis jsou miliony možností.

 

 

Zelená linka

Nadzemkou tam jezdí stará žena, pořád dokola. Když jí průvodčí řekne, že musí vystoupit, protože vlak jede do depa, pomalu se zvedne a drobnými krůčky dojde až na rozbitý beton konečné stanice, kde počká na další soupravu.

Tvář má přitisknutou k oknu a stále někoho vyhlíží, skrz ostrý sluneční svit i kapky na skle. Znají ji všichni průvodčí i strojvedoucí a nikdo se neodváží na ni promluvit. Možná se bojí, že by se při hlasitém zvuku rozsypala, jak je malá a křehká. Kromě ní je vůz prázdný.

Zůstává na zelené lince – té nejdelší a nejubožejší, která svírá město svou dráhou na starých pilířích, protíná chudá sídliště a průmyslové areály a vždy má na dohled mrakodrapy a věže Citadely. Nepřiblíží se jim ani o krok.

Pokud vědí, vždy sedí ve vlaku nebo čeká na nástupišti. Občas je napadá, co asi stará paní jí.

 

 

Skleněné domy

 

večer slýchám jeho řev

na chodník dopadají střepy

trhají mi jazyk, když je jím

 

Chce se mi spát. Lehnul bych si ve stínech nejvyšších domů Metropolis a zůstal tak na věky, až bych se stal svým vlastním pomníkem. Milovali by mě. Plakali by pro mě.

A zatím? Další večer, další koncert v mohutných dómech, další noc, co trvá až do rána, a další šedý dopoledne s práškama proti bolesti hlavy. Kytara je mou nejlepší kamarádkou.

Kde jsou ty časy, kdy jsem hrál po malých klubech a snil o slávě? Ztratily se pod ranní mlhou v ulicích, ujely, když se na semaforu rozsvítila červená. A stejně se mi zdá, že kdyby se mlha zvedla, byly by tam zase. Jenže místo toho hraju noc co noc pro smetánku, co mě zve na večírky jako hlavní atrakci, zvířátko v zoo, a dělá, že to chápe a baví se. Ale copak jde jejich pozvání odmítnout?

Kdyby tu aspoň byl Gerard. Zmizel a nikdo neví, co s ním je. Jasně, v Metropolis je tolik lidí, že se mu nemuselo nic stát, možná si prostě jen někoho našel a nedal o sobě vědět. Ale v Metropolis je tolik lidí, že když jeden zmizí, nic se nestane. To akorát tady, v nehasnoucím světle věží ze skla, jsou lidi víc než čísla. Škoda.

Chce se mi umřít.

 

 

Obchodník s mraky

„Samozřejmě, že si ho pamatuju,“ řekl harmonikář. „Postával tu celý léto, když tu bylo nejvíc cizinců. Nedal se přehlídnout. Měl na sobě plášť z barevnejch cárů a vždycky flétnu nebo foukací harmoniku, aby moh dělat randál a všimli si ho fakt úplně všichni. A vždycky k němu někdo přišel a on na něj mluvil a ukazoval na nebe. Musel umět hromadu řečí. No a ten turista se někdy usmál, někdy mu i dal peníze a odcházel spokojenej.

Uměl si to vybrat, kluk, tady, kudy jdou skoro všichni, kdo chtěj do Citadely. Jenže já si umim vybrat taky a on tu postával a mě si nikdo nevšímal. Bylo to chudý léto, víš. Když se v září neukázal, byl jsem jen rád.

Zmizel? Já nikomu nepřeju nic zlýho, ale... je to tak lepší.“

 

 

Univerzita

Už je to víc než deset let. Stařičký profesor von Wreitt se nehodlal smířit s tím, že kotle parních strojů už téměř vyhasly, a zatoužil vrátit kovovým kolosům vypouštějícím oblaka kouře jejich dávný lesk. Čtyři měsíce ukrýval cirkusový stan na univerzitním dvoře jeho tajný projekt. Pak nechal strhnout plachtu a město spatřilo Ikara – nestvůru ježící se desítkami vrtulí, aby unesla těžký parní stroj, zásobu vody a uhlí. Nikdo nevěřil, že se může vznést, ale profesor von Wreitt se jim všem od kormidla smál, když se vrtule pohnuly a točily se stále rychleji, až se parní helikoptéra odlepila od země, přelétávala nad budovami univerzity a značila zemi rozpáleným černým olejem.

Profesor von Wreitt se smál dlouho. Smál se i ve chvíli, kdy jedna z hřídelí vrtulí nevydržela tíhu nablýskaného kovu pod sebou. Někdo tvrdí, že starý pán přehlédl chybu ve výpočtech. Jiný že to byla jen vada materiálu a smůla. Faktem je, že se další vrtule ulomily jako když praskne sirka a Ikaros se zřítil na univerzitní sklady.

Z nízkých budov vystřelily proudy ohně a na obloze rozkvetly v nejjedovatějších barvách. Fialová se proplétala s jasně zelenou a zemi zatím postihlo zemětřesení a každý otřes doprovázela oranžová salva. K složitému bubnování se přidala melodie tvořená stovkami sirén. To byl úzkostný řev Metropolis, které pálil tekutý oheň stékající do vilových čtvrtí, děs při pohledu na oblohu rozrytou pozdravy z pekel, nářek umírajících domů. Město se zmítalo v bolesti a k vytí sirén se přidalo vytí lidí, strach z ohňostroje, který zuřil barevněji a silněji, a ze žluté mlhy stoupající z hořících skladů.

Za tři dny hasiči draka zabili. Rozmáčené spáleniště se černalo všude tam, kde předtím bylo pět bohatých čtvrtí. Postavili je znovu – ale nejblíž univerzitě zůstala nejrůzněji zbarvená hlína pokrytá troskami. Nikdo se tam nechtěl vrátit, i když nový Úřad pro kontrolu nebezpečných fakult slíbil, že se nehoda nebude opakovat. Jen starý farář slouží každou neděli mši mezi ohořelými zdmi bývalého kostela. Po dešti ze země stoupá nažloutlá pára.

Spáleniště pokryly chatrče z prken a vlnitého plechu a ruiny obydleli squatteři. Nikdo se je nesnaží vyhnat. Nikdo nebude stavět blízko nových univerzitních skladů.

 

 

Půlnoční čaroděj

Temný tvar se míhá na zemi a na zdech. Běží, skáče, plazí se, jen aby byl stále vidět. Jak rád by se vrátil do srdce Metropolis, kde tma neexistuje, jen příšeří, které rozmaže jeho obrysy, ale nemůže ho zničit. Tady u řeky je málo světla na to, aby se cítil bezpečný. Stačil by jediný neopatrný krok, jediné zaváhání a rozplynul by se v moři černi, která leží na většině přístavu. Musí se držet pod pohledem velikých bílých reflektorů.

Stejně pochybuje, že něco najde právě tady. Prožil s Gerardem většinu jeho života a tuší, že přístav by si k noční vycházce nevybral. I když ho jeho vzor vždycky uměl překvapit. Lidé mu připadali trochu jako bouře nad městem – blesk nejspíš udeří do hromosvodu, ale může vás taky zasáhnout do hlavy. A Gerard byl rozhodně ten druhý případ.

Leží na betonové rovině u vjezdu do přístavu a v záři obrovské osamělé lampy mu je dobře. Bílé kruhy na zemi se sotva protínají, jak jsou světla daleko od sebe. Lampa náhle zhasne a spolkne ho stín černější než on sám. Ještě ho napadne, že muže nahoře na sloupu, který světlo rozbil, nejspíš zná.

Metropolis se probudí do rána pokrytého jeho jménem.

 

 

Gerard

Kašlu na prášky proti bolesti hlavy. Věděl jsem, že to nebylo jen tak. Musím ho najít. Musím vědět, co to znamená.

Kam se podívám, všude je napsáno Gerard, na stěnách, na chodnících, na cedulích a značkách a je to i uvnitř domů, ráno jsem se probudil a nad postelí viselo to jméno. Měl jsem pocit, že skrz čerň těch písmen vidím svítit hvězdy. A nejdou smýt a je jich tolik, že to sotva mohl udělat Gerard sám. Jako by je psala ta zvláštní noc. Měl jsem pocit, že se něco nenávratně ztrácí a ze společnosti jsem zmizel hned, jak jsem sbalil kytaru do pouzdra. Vzduch měkce voněl – jako by přicházelo jaro, ale to nemohla být pravda. Procházel jsem uličkama pod Citadelou, když najednou stíny víc zčernaly a světlo se stáhlo do svých plamínků hořícího plynu ve starých lampách. Začalo pršet a kapky smyly tu vůni. Nedokážu si ji vybavit.

Půjdu k řece, i když bych nedokázal říct proč. Nepochopíte, dokud Metropolis nevrazí hák i do vašeho srdce a nevtáhne ho do svých ulic.

Gerarde! Najdu tě, i kdybych se měl ztratit ve spárách dlažby a propadnout se kanálovou mřížkou!

 

 

Křeč

Ve sklepě se nedá dýchat, ale jim to nevadí. Barevné záblesky osvěcují těla lesklá potem a rytmické dunění vytlačuje z hlavy všechny myšlenky. Když ostré světlomety odhalí celý prostor, objeví se klubko hadů, svíjí se a pohybuje rukama a nohama. Barmani sledují polonahou dvojici na kraji parketu, která se navzájem olizuje. Vychrtlý mladík přiklopýtá k baru a nesměle požádá o pervitin. S úsměvem mu ho prodají. Dnes je v akci.

Je to nejpokrokovější klub ve městě. Nikde jinde nemají volnou zónu prodeje tvrdých drog. Policie je liberální a za provizi některé položky v menu přehlédne.

Chodí sem, aby potkali podobné lidi. Hudba rozdrtí pocit osamělosti, a teprve když vystřízliví a zvednou se ze špinavé podlahy, uvědomí si, jaká je dělí dálka. Všichni jsou stejní. Čas od času některý z nich už nedorazí. Nikdo si toho nevšimne.

 

 

 

 

Zima

 

studený vítr trhá ze stromů vzpomínky

a hází je pod kola aut

park U spaloven je jako zrcadlový sál

odráží mou pustou duši

a každá myšlenka je jako jeden strom

černá, holá, pokřivená mrazem

syrová

a každý krok je jak sníh v Metropolis

má v sobě tolik špíny

děti se klouzají na jezírku

brzy pod nimi praskne led

z nebe padají umrzlé labutě

 

„Můžu si sednout?“

„…“

„Co to píšeš? To je hezký. Pro koho to je?“

„Nevím. Může být třeba pro tebe.“

„Děkuju. Neviděli jsme se už?“

„Ne.“

„Ale jo. Ty jsi přece ten slavnej-“

„Ne. Já jsem Gerard. A promiň, musím jít.“

„Tak ahoj. Třeba se zase někdy potkáme.“

„Nepotkáme,“ neřekl jsem. A taky jsem lhal. Jsem ten slavnej a nejsem Gerard. Ale čím dál víc bych chtěl, aby to bylo naopak.

 

teple se obleč, má milá

mráz někdy oči otvírá

 

 

Víla v zrcadle

„Nepotkáme,“ neřekl. A taky lhal. Je ten slavnej a není Gerard.

Stojíš v koupelně a díváš se na sebe ze zrcadla. Odličuješ se. Vypadala jsi trochu dětsky, trochu naivně. Teď už ne. Polovinu obličeje máš čistou a tu druhou rozmazanou. Okolo očí se objevily sotva znatelné vrásky. Měla bys víc spát, asi.

Ale to jméno ti někoho připomnělo. Znala jsi ho, když jsi prodávala v antikvariátu u univerzity, kam chodívali studenti hledat poklady poschovávané v zatuchlých vazbách. Vždycky se ti zdál osamělý, i když měl kolem sebe přátele. Zvláštně se oblékal a taky zvláštně mluvil a měl zvláštní nápady. Vybíral si zvláštní knihy. Nezeptala ses ho, co studuje. Nevíš, jestli to chceš vědět. Nevíš toho spoustu. Gerard věděl vždycky.

A pak se týden neukázal, bylo to někdy koncem října. Myslela jsi, že je třeba nemocný. Nepřišel ani další týden a ani ten následující. Ve škole taky nebyl a nikdo netušil, co se s ním stalo. Našla jsi lepší práci a už jsi o něm neslyšela. Před pár dny se jeho jméno objevilo všude ve městě a nešlo se ho zbavit, až s další nocí opět zmizelo. Nevíš, co to má znamenat. Gerard by věděl.

K čertu s Gerardem. Zapomeň na něj. Ani neví, jak se jmenuješ. V Metropolis není těžké zmizet.

Oblékneš si noční košili a půjdeš si lehnout. Ráno ještě nebudeš mít duši, ale nějakou si vytvoříš sbírkou líčidel. Už ne naivní děvče. Zítra to bude soumračný dravec v odstínech černi. Půjdeš hledat toho slavnýho. Asi na jeho koncert. Nepřijde.

„Nepotkáme,“ neřekl. Měl pravdu.

 

 

Kořeny

Metropolis je jako strom. Má pevné a hluboké kořeny, které mizí v temnotách pod domy a ulicemi. Tam stojí nejstarší město, jehož jméno si už nikdo nepamatuje. A na něm vyrůstají další a další ulice, ženou se do závratných výšek, až protnou povrch a vyletí ke střechám mrakodrapů. Seshora ale není pod dlažbu a beton vidět. Pro ty, kdo po nich chodí, končí Metropolis nejhlubší stokou, která ústí do řeky. Ani univerzitní archeologové, kteří pátrali pod Citadelou, se neodvážili hloub. Nacházeli příliš staré a děsivé věci. Nacházeli sami sebe.

Protože podzemní město je dokonale mrtvé. Tam domy opravdu mlčí a ulice jsou opravdu prázdné a jen občas se objeví proud vody, která je – mrtvá. Z opuštěných věcí se můžou vynořit přízraky dávných lidí a ukázat živým odlesk pravdy. Do stěn jsou vepsány příběhy větší, než může mysl unést. V podzemí neplyne čas. A kdo se odváží pohlédnout do tváře věčnosti?

 

 

Jámy

Tehdy pod Citadelou se dozvěděli, že jejich milované město, věčné Metropolis, není tím posledním. Žádné není tím posledním. Jednou trosky skleněných věží pokryjí nové domy a za čas zmizí i jméno. Citadela vydrží nejdéle, ale ani ta nezůstane navždy. Zahynou všichni.

A tak se obyvatelé Metropolis rozhodli pokořit poselství podzemí, rozbít ho a zesměšnit. Na předměstích se do země zakously mohutné stroje a vytvořily haly v hlubinách, do kterých přivezly další stroje, aby mohly vyrobit víc strojů a postavit nové haly. Prastaré chodby rozbořily tunely podzemní dráhy. K oblakům vyrazily komíny a proťaly oblohu pruhy černého kouře. Vlaky přivážely z blízkých dolů tisíce tun uhlí a z jiných dolů tisíce tun železa a z větracích šachet podzemních továren se nad Metropolis rozlila červená záře. V ní se na obloze černaly vzducholodě jako hladové šelmy.

Město pokrývala jedovatá mlha a žhnoucí hutě se podobaly peklu, jak ho odedávna líčili kazatelé. Dělníci stávkovali, ale v centru se tehdy začaly stavět první mrakodrapy a největší architekti rozpracovali projekt Rajských zahrad, věže jižně od města, blíž moři, která měla dosáhnout k nebesům.

Vypukla válka. Povstalci obsadili město na východ od řeky, armáda držela západní břeh, ale postupovala dál. Na Metropolis pršely granáty a bomby. Umíralo. Vzbouřenci objevili chodby pod řekou a založili vojákům požáry pod nohama. Když z východu zbývaly trosky a na západě vybuchovaly zásoby munice, uzavřely obě strany mír. Z něj vzešlo nové město postavené na zbytcích starého. Většina podzemních továren zůstala opuštěná, stroje zrezivěly a rozpadly se. Kořeny Metropolis stáhly rozlehlé sály k sobě a zaplnily je svým tichem, natáhly konečky prstů ještě výš a uchvátily i město zničené válkou. Na něm vznikly nové ulice.

Už je to dávno a lidé zapomněli, co se ukrývá ve tmě a sahá jim po krku, když v podzemí zhasnou světla. Drápy ocelových konstrukcí se zasekly do nebe a vztyčily nové komíny a mrakodrapy a roztříštily stín věčnosti, který se uchytil ve spálených troskách. Z nedostavěných Rajských zahrad zbylo jen pár zdí. Metropolis nemá paměť. Ta je příliš hluboko, zalitá betonem.

 

 

Pavouci

Blížím se mu. V Metropolis je snadné zmizet, ale ne tak snadné skrývat se, když někdo ví, kde má hledat. Protože stejně jako se město otiskne do vás, vy se otisknete do města. Ne že by to znamenalo moc. Kdyby se tam otiskl někdo jiný, nic by se nezměnilo. Ale Gerard tu je a zanechává stopy.

Bydlím v ulicích. Neholím se a domů chodím, jen když se nutně potřebuju umýt. Nechodím na svoje koncerty. Naučil jsem se skrývat se před novináři. Někde jsem slyšel, že po mně pátrá policie. Je mi to jedno. Naučil jsem se skrývat před všemi. Jím málo, levně a nezdravě. Koupil jsem si pistoli. Kytara leží v ložnici a mizí pod závojem prachu. Už by mě nikdo nepoznal. Zmizel jsem.

Gerarde! Nevadí mi, že mám kašel a možná horečku, nespím a je mi neustále zima, když procházím nočním městem. Konečně dělám věci, který mají smysl.

Nacházím vzpomínky na něj. Občas drožkář nebo bezdomovec zahlídne někoho, kdo mu je podobný. Občas najdu útržek papíru popsaný písmem, které by mohlo být jeho. Je na něm pár veršů nebo zmatených vět. Jako by mi nechával znamení. Někdy v noci mám pocit, že kdybych se rozběhl a dohnal kroky za rohem, byl by to on. Když se rozběhnu, je to někdo jiný. Když ne, zmizí.

Jednou jsem si byl téměř jistý, že je ve stejné nadzemní lince, jen o stanici napřed. Kdyby vystoupil, konečně bych ho našel. Ale už od začátku jsem věděl, že nevystoupí.

Včera jsem se stavil doma, musel jsem se vysprchovat. Zámek byl vylomený a dveře sotva visely v pantech. Myslel jsem, že asi policie provedla domovní prohlídku, ale pak jsem našel kytaru. Ležela na posteli a byla perfektně naladěná. Chybělo u ní jedno trsátko. Ale dostal jsem dárek na oplátku – po vaně lezl velký chlupatý černý pavouk, takový, jaký vždycky choval Gerard. Na bílé ploše působil zlověstně, ale nebál jsem se a vzal ho na ruku. Nekousnul mě.