Wind of Change II.kapitola

Tom se ráno probudil a ještě než otevřel oči, zadoufal, že včerejší noc něco změnila… Že se Bill rozmyslí a zůstane s ním. Pořád neotvíral oči a sáhnul vedle sebe, tam, kde ho tušil. Když brášku nenašel, otevřel oči a rychle se posadil. Bál se, že už odjel, bez rozloučení, že porušil slib, že ho vezme s sebou do Londýna. Maličko ho uklidnilo, když ho našel jak stojí nad obřím kufrem a snaží se do něj naskládat co nejvíc svých věcí. Zároveň mu tahle podívaná zazdila poslední kousek naděje, že bráška zůstane doma. Přešel k němu z postele a usadil se před kufrem. „Nerozmyslel sis to?“ šeptal „Nejde to“ smutně reagoval Bill, kleknul si k němu a objal ho kolem ramen. „Ani nevíš jak rád bych tě měl u sebe, ale nejde to lásko“ Tom vzpurně pohodil hlavou, vymanil se z jeho obětí a odešel do svého pokoje. Bill věděl, že teď je na ředě on, kdo má přijít za tím druhým, s omluvou a polibkem, ale… Něco ho drželo na místě. Navenek v klidu dobalil věci a teprve potom se vydal za právem uraženým bráškou. Lehce zaklepal na dveře a nic. Vešel tedy dovnitř a našel bratra, jak leží na posteli, na tvářích rozmazané slzy, v uších sluchátka z ipodu, ze kterých se  linul hlas, ve kterém poznal svůj vlastní a prosil „Rette mich“  Zůstal bez hnutí a tiše pozoroval bráškovo zoufalství, uvnitř sebe cítil to samé, ale věděl, že když se jednou rozhodl, už nemůže couvnout. Zlehka Toma pohladil po čele, vytáhl mu sluchátka z uší a zašeptal mu“Už není cesta zpět Tomi… Už to nezměníme, ani ty, ani já nemáme tu moc, nežádal sem o to, ale stalo se… Nemůžu dělat nic než to přijmout, chápeš? Je to jako tenkrát, jako s naší láskou, rozumíš? Neprosili sme o to, abychom byli nuceni skrývat ten cit přede všemi, ale udělali sme to… Jeden pro druhého. Teď je to stejně, musím to udělat… Pro nás Tomi, jenom pro nás“ políbil ho a Tom po chvilce strnulosti, jak zpracovával, co mu Bill právě řekl, začal polibek vracet. Potom ho pevně objal a ujišťoval se „Ale vrátíš se mi viď?“  Bill se radostně usmál, protože pochopil, že mu rozumí a zakýval přesvědčivě hlavou „Na Vánoce mě tu máš… Ale… Už musíme“ zvedl se, ze svého pokoje vytáhl kufr, s radostí nechal bratra aby mu pomohl a zamířili k taxíku, který už čekal před domem. Celá cesta probíhala bez sebemenších komplikací, až to bylo Tomovi divné, nezdálo se ale, že by to Billa nějak překvapilo, tak to nechal bez komentáře. Do letadla se dostali bez jakékoliv kontroly, bez jakýchkoliv obtíží a Tomovi připadalo, jako kdyby ten celník na Billa mrknul. Něco říct se ale odvážil až v letadle, když by přísahal, že se té letušce, co je usadila namísto, změnil nos ve chvíli, kdy se na ni díval. „Bille“ drknul do brášky „Viděl si to?“ nadšeně vyšiloval. Nervózní bráška němě zavrtěl hlavou a upřeně se letušce díval do očí. Ta po chvíli přikývla, zakopla o nohy postaršího pána sedícího o několik řad před dvojčaty a zmizela za závěsem oddělující personál od cestujících. „Bille“ nepřestával usilovat o jeho pozornost Tom „Ty si znal toho chlápka na letišti?“ Znovu zavrtění hlavou. „Ale on na tebe mrknul… Viděl si ho? Mrknul na tebe“ „Tome“ skočil mu do řeči bráška otrávený jeho výřečností a tím, že musel předstírat, jakože vážně neví o čem to brebentí… I když věděl. Moc dobře to věděl. Zaklonil hlavu, pohodlně se opřel a zkoušel zapomenout na otravný hlásek vedle sebe, na celou jeho přítomnost vedle. Natolik se soustředil na to, nesoustředit se na Toma, že za chvíli opravdu přestal vnímat cokoli ze svého okolí a jeho mysl naplnil sen. Viděl před sebou muže, viděl ho jen ze zadu, ale i tak mu z něj naskakovala husí kůže. A co teprve když promluvil, tichý, úsečný  hlas. Z každého slova čišel chlad a zloba. Dlouhé světlé vlasy sepnuté tmavou sametovou stuhou se mu vlnili po tmavém černém plášti. „Bude tam, dnes… Zrovna teď je v letadle. Zaútočíme hned a nezapomeňte, je potřeba živý!“  Bill otevřel oči a uviděl nad sebou tu letušku, která podle Toma změnila nos. „V pořádku?“ usmála se a Bill němě zavrtěl hlavou. „Víš kdo jsem?“ zašeptal jí, když se ohlédl a uviděl spícího Toma. Kývla, vytáhla ho do stoje a odvedla z dosahu dalších lidí. „Viděl sem muže“ vybalil na ni „Byl vysoký, světlovlasý a když mluvil“ Bill se otřásl „Udělala se zima“  Vytřeštila na něj oči a pobízela ho aby pokračoval „Věděl že jsem tady, říkal že zaútočí hned a že mě potřebují živého“ Na okamžik se zarazil „Víte kdo to může být“  „Bohužel Bille“ kývla hlavou „A tykej mi, jsem Tonksová“ poplácala ho po rameni. „Teď zůstaň tady,ano a ať se stane cokoli, nechoď zpátky. Pošlu za tebou bráchu, za 5 minut se oba chytíte tohoto“ podala mu do ruky jakýsi podivný předmět, který v životě neviděl. Zvedla mu bradu „Je to moc důležité Bille, rozumíš, musíte se oba chytit v tu správnou chvíli. Dostane vás to pryč a někdo další vás vyzvedne a dopraví dál.“ Pocuchala mu vlasy „Ničeho se neboj“ a vyběhla ven. Chvilinku potom se otráveně přišoural rozespalý Tom a dožadoval se vysvětlení proč  ho ta holka, co měla zas jinej nos vzbudila a dostrkala sem. Bill ho rychle objal, z radosti že Tonksová splnila slib a nic mu není. „Tomi… lásko prober se“ pleskal ho po tváři „Musíš se chytit tohohle, rozumíš mi“ strkal mu tu věc do ruky. „Co to je za blbost, nešil“ bránil se Tom a odstrkoval od sebe brášku který vypadal jako když neví co mluví. „Tome prosím, vezmi to a nic nedělej“ z letadla k nim dolehl bolestný dívčí výkřik. Bill popadl bratra za ruku, přitiskl ji k té věci, která se právě rozzářila do modra a v duchu se modlil, aby ho jeho šestý smysl nezklamal. Když dopadl praštil se do hlavy. Pomalu se zvedl ze země a hledal brášku. Ten ležel kousek od něj a vypadal otřesně… A otřeseně. Bill se k němu doplazil po čtyřech, vzal mu tvář do dlaní a pohledem do očí se snažil zjistit, jak moc zle na tom bráška je. „Bude v pořádku“ ozval se mu za zády úsečný hlas. Otočil se a spatřil vysokou dámu s přísným drdolem vlasů a hranatými brýlemi. „Ty jsi Bill, že ano?“ usmála se na něj a jeho potěšilo, když zjistil že to taky umí. Dělalo ji to v jeho očích  lepší. Nevěděl proč je pro něho najednou důležité, že se člověk usměje, ale v hloubi duše věděl, že časem… Časem všechno pochopí. Sehnula se k nim, namířila dlouhou dřevěnou hůlkou na Toma a pronesla několik slov. Jeho tvář hned získala živější barvu a výraz se také zlepšil hned, když si vedle sebe všiml dvojčátka. „Máte jenom chvilku, jasné?“ řekla ta žena směrem k Billovi a diskrétně se vzdálila. Natolik aby si mohli promluvit, ale zase do dostatečné blízkosti aby mohla zasáhnout, kdyby dvojčatům hrozilo nebezpečí. „Vysvětlíš  mi konečně o co tady jde?“ obrátil se Tom chladně na svého sourozence. „Tomi… Já sem… čaroděj“ vypadlo z Billa a v hlase bylo znovu patrné to vzrušení smíšené se strachem. Čekal v tu chvíli všechno, ale že se Tom začne smát, to ne… To opravdu ne. Nedokázal mu to vysvětlit. Tom se svíjel v křeči smíchu a nenechal si namluvit že „Bill je nový Harry Potter“  až když spatřil slzu na bráškově tváři, jeho smích ustal. „Ty si neděláš legraci?“ vypadlo z něj nervózně. Bill zavrtěl hlavou, vstal a připojil se ke svému doprovodu. „Mrzí mě, že to bereš takhle Tomi“ otočil se k němu naposledy. „Třeba mě pochopíš lásko“ řekl poslední větu a potom se vydal ve stopách své budoucí profesorky k místu, které mu bude domovem. Tom stál jako opařený, že si ani neuvědomil, že Bill už je pryč a za ním stojí pohublý, šedovlasý muž a čeká, až si ho všimne. Když vypadalo že se to asi ani nestane, odkašlal si a zahájil konverzaci „Ty budeš Tom,že ano?“ dotázaný sebou škubl a potom přikývl. „On musel odejít víš“ pokračoval neznámý. „Mělo to sice jít trochu méně nebezpečnou cestou, ale… Nakonec jsme to zvládli nemyslíš?“ pokračoval neutrálním tónem a pomalu Toma směroval opačným směrem než odešel jeho bratr. Ten jenom pokrčil rameny a jediné na co se zmohl bylo „Proč?“ Jedno  tiché, smutně zoufalé proč člověka který právě ztratil něco, co považoval za nejdůležitější ve svém životě. „Nejsem ten pravý, kdo by ti to měl vysvětlit“ vymlouval se jeho průvodce. „Ale slibuju ti, že se brzo všechno dozvíš… Teď mi dej ruku, vrátíš se domů“ Když Tom nereagoval, popadl ho za ruku sám a přemístil se do jeho pokoje. „Dávej na sebe pozor“ vzal ho za ramena a promlouval mu do duše. „O tvýho brášku se postaráme, nic se mu nestane, ale ty  nám musíš pomoc, ano? Snaž se nechodit nikde sám, už vůbec ne když bude tma, rozumíš mi?“ Tom zakýval hlavou a místo aby zeptal proč, zeptal se „Napíše mi?“ Popravdě ani nečekal rozumnou odpověď, takže věta, dostaneš sovu, ho z míry nevyvedla a ptal se dál „Jak se jmenuješ?“ To neznámého vyrušilo od zkoumání ipodu, který pořád ležel na posteli. „Lupin“ odpověděl tichým hlasem a pohlédl mu do tváře „Proč to chceš vědět?“ Tom trhnul rameny a vyptával se dál  „Uvidíš se s ním?“  Lupin se usmál a přikývl „Je to dost možné, chceš mu něco vzkázat viď? Vypadalo to, že ste se nerozloučili v nejlepším,že?“  Po zakývání hlavou následovala rozpačitá zmatená věta… „Že mi chybí… Bude mi chybět a že… Mám ho rád, víš? Řekni mu…“ sklonil hlavu „Že ho miluju“  Lupin se rozhodl že s nebude pozastavovat nad tím, že jeden bratr vzkazuje druhému slova lásky a místo toho… „Můžu se tě zeptat já?... Co to máš v posteli?“