Vzpomínka na léto

Z ničeho nic se objevil
na letním
vymeteném nebi,
a bůhví proč
si zased´ zrovna na mě.
Mohutný, černě rozložitý,
vroubený zlatem
zajatého slunce,
s úmyslem zapříst rozhovor,
jakmile to půjde ...

Nejdříve
skromně nadhodil mi
  pár drobných kapek
s vůní léta,
jen co by rámě poolízly,
a přiměly mé oči vzhlédnout
k setmělému nebi ...

S vědomím vlastní velikosti
pak tázavě
dolů na zem shlížel,
čekajíc pyšně v nadhlavníku,
co já na to.
Mlčela jsem ...

Vzduch náhle ztěžkl.
Jako by shodil
baldachýn,
měkce sametový.
Jen přítmí ...
... a ticho...
červnový větřík
zmlkl -
a nechal nás
spolu o samotě ...

A už se blýská!
Divokost v očích,
lačnými kapkami
hltá mou kůži.
Hřmí touhou,
je marné
chtít se mu bránit
... tak nechávám vodu
ať vezme, co skrývám.

Ať poničí modré hedvábí
a nové botky – (vem je ďas !),
ať zanechá mi
perliček řádku
na řasách
a pomalounku odkapává
z prstýnků mých vlasů...

Vzdávám se ...

„Byla to jen přeháňka...“
poznamenal kdosi.
Dívám se, jak mizí v dálce,
už zdaleka ne tak krásný jako prve
a říkám si:
Stálo to za to?
Stálo mi to za to ...?