Ve lhotce je hodně obchodů ( povídka od Luboše kemrně )

Občas musím taky zajít na nákup! To by snad ani jinak nešlo. Obléknu se, ale pozor! Slušně! Když jde člověk do města, musí slušně. Vezmu si: nedělní rádiovku, košili, vestu, bundu, kalhoty, pásek, podkolenky, slušné boty (bez bláta a jehličí ). Do levé kapsy si dám peněženku, do pravé svačinu (buchtu, chleba se sádle, nebo tak ). A jdu. Jezdím s panima od nás ze vsi, jak si jednou vždycky ve středu pro drůpky na polífku. Vždycky si v autobuse sednu až dozádu a počítám patníky až do Lhotky. Tam vysednu a patníků je vždycky asi šest set. Možná jich je víc, ale já už dál neumím počítat, jak mám starou hlavu. No a jsem ve městě a to je hlavní. Tady člověk koupí lepší věci než v hokynářství u Josky! Já si nejdřív zajdu do železářství. Tam kupuju šroupky, podložky a takové to jiné do dílny.
Vždycky řeknu: Prosil bych dva šroupky.
A pani prodavačka ( je moc pěkná! ) řekne: No jéje, dědo, vy už jste tady zase?
A já: No jo. Potřebuju šroupky.
A prodavačka: A jaké by to měli být dnes?
A já: Na moped, jak je tam potřeba přidělat tu trubičku.
A ona: A změřil jste si to, jak jsem vám minule říkala?
A já: Změřil, ale ten papírek jsem nechal doma.
A potom si vždycky koupím něco levnýho, třeba věšák za tři koruny a jdu k holiči, ale tam je už asi dvacet let zavřeno, tak nikdy nepořídím a musím se holit sám! Hrůza!
Pak jdu do velkého obchodu, jak tam jsou ty vozíčky z drátů. Tam mě vždycky prohledávají a diví se, co mám po kapsách (šišky, kameny, provázek, nůš, drátky, svačinu, pěněženku, kapesník, sušený králičí bobek pro štěstí ). A pak vždycky zapomenu, co jsem měl koupit, já to totiž vždycky mám na tom papírku, jak jsem nechal doma. Tak si alespoň odmontuju kolečka z toho vozíku a budou to mít vnuci v létě na motokáru.
No a pak jedu domů a mám se dobře.
S pozdravem Luboš Kemrň!