Tento příběh je autentický. Stal se 14.června 2007 přátelům mého syna, jen jména jsou změněna.
No tak dělám v pivovaře a co má bejt? A není pravda, že jsem študoval na hovno! Jen co splatím tu půjčku na kvartýr, půjdu zase svou cestou. Co nadělám, když fotr se věčně válí doma u kompu nebo fotí nějaký přiblblý motýly, místo aby přitlačil na pilu a pomohl mladejm? Náhodou, nakládat vysokozdvižným vozejkem palety s pivem, to je docela špicová hokna. Akorát někdy vypomáhám na lince a tam je v těchto horkejch letních dnech docela cvrkot. Dneska mě tam prskla šéfová hned při nástupu odpolední šichty. No, aspoň jsu v chládku, vono na placu se to v tom hicu stejně nedá vydržet.
Ze dvora zazní famfáry kamiónu. A jo, to bude tutově Lojza, bezvadnej chlápek, už jsme spolu vypili hezkejch pár piv! Má sice dost starej auťák, ale Petrovi, svýmu synovi, vzal na lízink novej MAN, parádní bílej kamión, do kterýho se vejde o pár palet piva víc. Má to tak někdo štěstí, mladej se za dva týdny žení a dostal kamión od fotříka jako svatební dar. Tomu říkám otcovská láska! Naložím je pokaždý oba dva přednostně a většinou mně strčí do kapsy cigára nebo aspoň bůra na kafe, až je mně to kolikrát blbý.
Vykouknu na rampu. No jasan, jsou to oni, nerozlučná dvojka - tata a syn. Mladej se už zase v bílé kabině nedočkavě cicmá se svou dlouhovlasou blonckou, pannou nevěstinkou. Frajer!
Lojza stojí na placu a opírá se o svou starou popelnici.
Hned mně zmerčil a zvesela se kření:
„Čus Martine!“ zdraví mně ukazováčkem jak Travolta v Pulp Fiction. „Tak jak to dneska vypadá? Máme naspěch, děláme ještě Jihlavu a večer už je na spadnutí. Narvi nám auťáky, ať frčíme k Neumětelům!“
„Lojzíku, kámo, dneska to fakt nepude,” krčím omluvně ramenama, „ty čtvrtky jsou strašný, máme tu zrovna šílenej blázinec a nestíháme…“
„Neva,“ mávl rukou Lojza, “když nejde o život…“
„…jde o hovno!” dodávám, pokynu oběma klukům a mizím do lahvovny.
Ještě přes sklo vidím, jak oba kamióny dělají čestný kolečko po dvoře a mizí v zívající bráně, aby se zařadili zpátky do fronty náklaďáků před pivovarem. A ve snu by mně nenapadlo, že ty dva jsem právě viděl naposledy…
* * *
Dálnice tekla přímo na západ, vstříc oslnivému slunci, které se sklánělo nad oranžovým obzorem kdesi za vysočinou. Lenka se rozkošnicky protáhla na kožené sedačce, přimhouřila oči a nasadila si sluneční brýle. Druhé podala Petrovi a něžně ho prstem pohladila po opáleném zápěstí ruky, spočívající na volantu. Odtrhl oči od vozovky, jejich pohledy se krátce potkaly a zatančili v nich rozpustilí čertíci. Tak už jenom dvě neděle a budou svoji…
Lenka zahlédla ve zpětném zrcátku blikající světla tátova vozu a za chvíli se ozval i ve vysílačce. Defekt. Petr jen vzdychl, přejel do odstavného pruhu a zastavil těsně vedle svodidel. Lenka na něj tázavě pohlédla.
„Neboj, miláčku, jenom vyměníme kolo a za pár minut pojedem dál.“ usmál se na ni Petr povzbudivě. „Moc nekoukej, myško, jenom bys mám tam zavazela. Zatím si třeba sedni na mez. Už se ochladilo a venku bude docela příjemně, nemyslíš?“
Blýskla po něm očima, ale mlčky přikývla a opatrně vystoupila z vozu, držíc se jednou dlaní za své narůstající bříško. Bude to holčička, Petra. Po tátovi!
Uvelebila se na koberci trávníku na stráni a kochala se pohledem na krvavě zapadající slunce. Vtom zleva zaslechla zvuk túrovaného motoru. Otočila se a strnula hrůzou. Po dálnici se přímo na kluky řítil modrý kamión. Zalapala po dechu a pak už jen zaslechla tupý náraz. Modré monstrum přerazilo svodidla před oběma vozy a skončilo v pravém příkopu…
Nastalo zvláštní osudné ticho.
A Lenka si uvědomila, že jí právě spadlo nebe.
Epilog
Z denního tisku: - Kamión smetl muže měnící vadné kolo. Při tragické nehodě zemřeli dva lidé.
Velká Bíteš: K tragické dopravní nehodě tří kamiónů vyjížděli záchranáři ve čtvrtek večer na 165. kilometr dálnice D1. Maďarský kamión tam srazil dva řidiče, kteří měnili kolo u jednoho ze dvou stojících nákladních vozů. Oba muži zemřeli na místě.
Díky, vidím, že to znáš. Celých 37 let jsem byl profíkem za volantem a krom zlatýho poháru za milion bez nehody, kterej jsem ještě bohatě přetáhl o dalších 300.000 kilásků, tu někde mám i vyznamenání od ministra dopravy. Za ta léta jsem na vlastní oči viděl celou řadu nehod, po kterých přišlo to zvláštní ticho, jako posvátná i děsivá předzvěst tragických následků... Po jednom takovým tichu visel život na vlásku i mně samotnýmu:
http://www.epika.cz/?p=dilo&c=7783
Ale abys nenabyl dojmu, že jsem nějakej tragéd, i jednu nehodu z veselejšího soudku: - Při stání v zastávce MHD mne v plné rychlosti objížděla žlutá dodávka se známým nápisem FAMILY FROST. Chlapec si to špatně vypočítal a rozpáral o mně svoji závodničku jak krabičku sardinek. Toho využili cestující z mého trolejbusu a než přijela nehodovka, stačili mu sežrat půlku nákladu mražených pochoutek... :o)))
