VEČERNÍ VEČER

        Skloněná nad košem prádla vonícího větrem, zavánějícího sluncem. Rozcuchaná, pocuchaná. Cuchta? Cuchtička? Kuchta kuchtička? Žena. Že ne? ,,Víš, na co jsem si vzpomněla?“ Neví. Anebo ví. Neodpoví tak jako tak. Ticho. Večerní večer. Všední. ,,Jaks mi trhával ty krásný baculatý žluťounký šťavnatý hrušky…“ Naděje v hlase pohasíná. Ani se na mně nepodíval. (Tyhle punčošky už asi Bětulínek neoblíkne. Aspoň je nemusím štepovat.) Jsem pocuchaná, pošramocená, nezalátaná. Pošahaná, ale ať. 
       Hrušky si vybavuju jako by to bylo dneska. (A zejtra? Převlíknu dětem povlečení, k obědu uklohním patlačinky, napíšu dopis Marcele a skouknu reprízu novýho českýho seriálu, kde se neděje nic stokrát jinak. Ale ona má úžasnou postavu a ďolíčky ve tvářích. A emancipaci v malíku. A nešťastná je až na půdu.) Hrabu se hadrama. Hledám k oranžovočerný ponožce druhou. Druhou do páru. Ponožky jsou lesby, ale věčně se jedna druhý ztrácej. Cestou k pračce, v pračce, pod gaučem, v tlačenici na sušáku. Nebo kde? 
          Ticho. Tikot budíku. Pravidelný oddychování. Modročerná tma. Záclona jí něco šeptá. Něžně. Nenápadně. (Panebože, kdy jsem naposledy prala záclony?) Klapoty kopýtek v dětských snech, tlukot srdíček, klid a mír. Moji maličcí lidičkové spí. Zatímco já žehlím, skládám, rovnám, vzpomínám, popotahuju a v tý zatracený kupce ne a ne natrefit na kapesník. ,,Připadá mi to jako pohádka,“ nadchnu se nesměle, ,,my na konci polní cesty, kolem poskakujou moje děti a tvoje děti, v kočárku pochrupuje náš syn a ty se natahuješ do větví pro ty nejsladší…“ ,,Tam žádný hrušky nebyly,“ přeruší mně můj muž, ,,chodili jsme tam na třešně přece.“ 
          A přece ne! Hruštičky jako žárovičky, baňatky, baculky! Životadárný, božský, rozplývající se. Bývala jsem od nich upatlaná až za ušima. Na medovou pusu mi pak dal pusu. Tehdá. Doma jsem potom s rozkoší smývala sladkost u umyvadla v kuchyňce. Tenkrát jsem se ještě nebála u toho studovat svůj obraz v zrcadle. Někdy se ho i ptát, kdo je na světě nejkrásnější. ,,To si pleteš,“ pokouším se usmát, ,,třešně byly na druhý straně, za rybníkem, já myslím za tou polní…“ ,,Vím, kde myslíš,“ cekne on, ,,tam v životě žádná hruška nerostla, povídám.“ 
         Pán tvorstva nervózně sklapne knihu. O nějakym chlápkovi, kterej vynalezne stroj na čtení myšlenek a pak ho banda maníků zneužije. Stroj, ne chlápka. Knihu přecpanou zápletkama, dějem a překvapením. Knihu v hnusných šedivých deskách. Potom zatne zuby, pohrdlivě mě probodne očima. Ruka se mi třese. Žehlička se zdá příšerně těžká. ,,A vůbec,“ procedí, ,,proč se o tom jako bavíme?“ ,,Jen jsem si vybavila…,,“ špitnu, (hergot, proč omluvnym tónem?)… ,,Hrušky, který vlastně byly třešně,“ uchechtne se moje drahá polovice ironicky. ,,To, jak jsem byla šťastná,“ skoro vykřiknu, ,,nebo byli jsme?“ ,,Pleteš si hrušky s třešněma, takže si těžko můžeš pamatovat, jak nám bylo, nemá to logiku.“ To jo. Sakra jo! 
          Nezmůžu se na slovo. Oněměla jsem, otupěla, zpitoměla. Vím aspoň to, že před lety by mi zrcadlo pošeptalo, že on je ten nejkrásnější. Pán tvorstva. Stvořitel našeho syna. Stvořitel našeho štěstí… Pcha! Nebo je to jak s hruškama a třešněma a kdo ví, jakým ovocem… ,,Stejnak bych…, stejnak…,“ koktám a melu a urputně sleduju pomalý pohyb žehličky, ,,stejnak bych ty hrušky ráda ochutnala zas.“ ,,Hrušky, jo? Teď v únoru…“