V „plné polní“
Jen tak obyčejně vyrážím na procházku. Za důvěrně známým rohem zabočuji doprava a vydávám se na polní cestičku. Je sice bahnitá, kamenitá a úzká, ale mě to nevadí. Potichu si pískám, abych zahnala všední myšlenky. Ploty u zahrádek jsou pořád stejné a ty lány obilí se taky pořád stejně vlní. Chodívám tu často a ráda a už na mě jdou klasické splíny. V hlavě se mi pořád melou ty stejně chmurný myšlenky.
Vítr si pohrává s klasy obilí, laská je a hladí. Češe je a opatrně otrhává zrníčka. A klasy se jen vlní a šumí na důkaz protestu… Ale mě to neodradí! Pořád se užírám sama sebou, nevnímám.
Když vtom jedno zrnko vyletí na křídlech vzduchu a KŘÁP! Přímo do mojeho frňáku. Poté dopadne na zem mezi drobný štěrk. Udiveně stojím a koukám doblba. Jen co se vzpamatuju z počátečního šoku, beru to semínko do dlaně a nevěřícně na něj civím. „ Jak ty jsi směšná, ty malá potvůrko!“ ten posměšek si nemůžu upřít. „Co ty vlastně zmůžeš? Co znamenáš? Za co stojíš? Jak ty jsi směšné…“ říkám si a zahazuju malé zrnko.
Najednou můj mozek chytá nová myšlenka. Usedám pod velký javor u cesty a přemítám o obilí… Ty myšlenky mi brání jít dál. Koukám do lánu obilí, kde je zrníček tisíce, ale já stále uvažuju jen o jediném. Jasně, takovej lán obilí, to je teprve něco! Má to užitek. Kombajny to sklidí, v mlýnech semelou mouku, pekaři upečou pečivo a celej národ má co jíst. Jasně, to má užitek. Ale jedno jediný semínko? Jakej smysl může mít takový malý tvrdý nic, co propadne mezi prstama? Je to směšné, skoro až ubohé.“ Potěšená z dedukcí vlastních myšlenek se zvedám z úkrytu pod stromem a pokračuju dál v cestě. Ale pořád mi to nedá a vrtá mi to v hlavě. „Ale z jednoho zrníčka může vyrůst další stéblo s klasem a novýma semínkama. A za pár let…ach… třeba bude celej takovej lán! A to už dává smysl…“ Zmocňují se mě zvrhlé myšlenky. Otáčím se a utíkám zpátky. Chvíli koukám do štěrkové cesty a poté se shýbám. Beru do ruky to neposedné zrnko – dnes již podruhé – a pohrávám si s ním mezi prsty. „Ale i přesto, největší významem tohoto semínka je…“zamyslím se, nad pravdivostí mého tvrzení, „… že mě dokázalo odpoutat od ponurých myšlenek. Odtrhnulo to mou pozornost od všednosti dne. A donutilo mě zamyslet se nad jeho šíleným významem pro mou osobu!“ Jo, zvedlo mi to náladu! S úsměvem na rtech chvíli tisknu zrnko v dlani a poté jej schovávám do kapsy…
