Už leze hlavička

„Už leze hlavička!“ Zaradoval se porodník. Pak ale úsměv z jeho tváře zmizel. „Sestro, fetální malformace. Je to jen samostatná hlava.“ Chtěli ji hned odeslat na pitevnu, mysleli si, že je mrtvá. Ale nebyla. Otevřela oči a začala plakat. Nedávali jí žádnou naději. Dva dny. Pak vám umře, chudinka. Jenže ona navzdory pesimistických prognóz lékařů přežila. Vím, že to zní šíleně, ale prostě to tak bylo. S obrovskou chutí sála z Heleniných bradavek sladké mateřské mléko, smála se a radostně na nás poulila ta svoje roztomilá očička. Doktoři nám ji chtěli vzít, že prý je potřeba tu věc řádně vědecky prošetřit. Nikdo si to nedokázal vysvětlit. Nikdo nevěděl, co to nebožátko drží při životě. Ale nedali jsme jim ji. Bylo to přeci naše dítě.

Čtrnáct dní po porodu jsem s manželkou přes protesty celého nemocničního personálu opustili tu hroznou, šedou, budovu z betonu a odjeli domů na venkov, na naše sídlo. Doma jsme ji hned uložili do postýlky a celé hodiny se rozplývali nad její krásou. Určitě si kladete spoustu otázek, je to tak? Aha. Tohle vás zajímá. Kakala svou roztomilou pusinkou. Co do ní tím otvorem vešlo, tím to o několik hodin později i vyšlo. Roztomilé, viďte?

Hned druhý den po našem návratu domů, měla přijet babička. Trochu jsme se báli, nevěděli, co na naše dítě řekne. Helena to ale vyřešila mistrně. Ušila ze starých hadrů tělíčko, vycpala ho vatou a naši hlavičku jsme k němu připevnili pomocí leukoplasti. Babička byla nadšená! Přivezla naší malé vlastnoručně upletené rozkošné botičky a chřestítko, které jsme připevnili na žbrdlení postýlky.

    Když babička odjela, docela jsme si oddychli. Tolik toužila pochovat si naše dítě  v náručí, ale to jsme z naprosto logických důvodů nemohli dovolit. Stačilo, aby malé spadla čepička, odkryl se popruh z leukoplasti a my bychom jen velmi komplikovaně vše vysvětlovali…

Rostla nám jako z vody a byla vskutku nenasytná. Helenino mléko brzy přestalo stačit a my byli nuceni začít přikrmovat sunarem. Za tři týdny vážila kolem pěti kilo. Zhruba tou dobou jsme pochopili, že ne všechno je tak, jak má být. Vyrostl jí dlouhý, šlachovitý jazyk, připomínající rudé chapadlo, kterým si nahrazovala absenci rukou a nohou. Naučila se s ním šlehat jako bičem, ovíjet ho kolem věcí ve své blízkosti a podávat si je do postýlky. Olizovala jím naše tváře, když jsme se skláněli nad postýlkou.

Když ještě trochu povyrostla a zesílila, dokázala jazyk vystřelit až na lampu, která visela nad postýlkou a vytáhnou se tak až úplně ke stropu. Záhy přišla na to, jak se dostat z postýlky ven a jak ovládat kliky u dveří. Od té chvíle se naším domem ustavičně ozýval zvuk připomínající kutálení těžké kuželkové koule. Nedokázala zůstat dlouho v klidu. Nezajímaly ji hračky, televize, nebo podobné věci. Pořád se za námi valila a nenechala nás chvíli na pokoji!

Museli jsme ji zavírat do kumbálu, odkud se dostávala jen velmi komplikovaně. Sice se jí to vždy nakonec podařilo, ale takhle jsme s Helenou pokaždé získali alespoň chvilku drahocenného času, kdy na nás nehleděl pár děsivých bulev mlčenlivé lidské hlavy bez těla. Ano. Ona se nikdy se nenaučila mluvit. Uměla nelidsky kvičet a dělat obličeje, ale nedostali jsme z ní jediného slova. Možná jsme s ní měli trochu víc mluvit a číst jí před spaním pohádky.

Oba dva jsme už staří.. Ona je pořád s námi. Den co den se kutálí po schodišti do haly, kde má svou misku se psími granulemi. Narostly jí špičaté zuby. Občas mě napadá, že jsme hlavičce možná měli dát alespoň nějaké jméno…