Uspěchaně

Ulice se jen hemžily lidmi, kteří spěchali. Spěchali už od chvíle, kdy se vyloupli na světlo světa a spěchat už nepřestali. Spěchali čím dál víc, i když už nevěděli odkud, i když už nevěděli kam. Bylo to jako dlouhý boj s časem, který trval už od pradávna a nikdo už si nepamatoval, jak začal, netušil, proč pokračuje a nedovedl si v téhle realitě představit, že by mohl někdy skončit. Kdo nespěchal, jako by nebyl.
A on vlastně časem vážně nebyl.
Ušlapali ho.
Převálcoval ho spěchající dav. Zničil ho čas, i když se mu na chvilku zazdálo, že je jeho přítelem. Naivní, naivní človíčku.
Tváře se okolo míhaly jedna za druhou a Brčník je nedokázal rozlišovat. Slévaly se do jedné velké barevné skvrny, pulsující a živoucí ve své mrtvolnosti – vždyť ta šmouha připomínala spíš barevnou rozpustilost plísní, pohyb se podobal červům, vrtícím se a pomalu likvidujícím mrtvolu.
Fuj.
Hlava se mu zatočila a on se jak dlouhý tak široký roztáhl na chodníku. Někdo nestihl uhnout a šlápl mu na hlavu, jiný si na podrážce boty odnesl nalepený jeden z papírů, které se mu rozlétly okolo. Náhle, jako by nepozorovaný stavitel okolo něj vybudoval neviditelnou karanténní zeď – nikdo s ním nechtěl nic mít, všichni se mu širokým obloukem vyhýbali – kdo ví, jestli proto, že si ho samo všimli, nebo prostě z toho důvodu, že se mu vyhýbali všichni ostatní. Sami neměli čas nad tím mudrovat. Spěchali.
Brčník se posadil a trochu nevěřícně sledoval situaci okolo. Kolikrát už mohl potkat někoho v podobné situaci? Nemohl, nebyl součástí téhle spěchající masy a právě proto ho zřejmě děsila. Ostatním se totiž na tomhle úprku nezdálo nic divného.
„Nepotřebuješ pomoct?“ ozval se hlas odkudsi shůry. Vzhlédl a chvíli mu trvalo, než pochopil, co vlastně vidí.
„Egheee!“ zavřískl nejdřív, když shledal, že se dívá do tváře mladé dívky. Ta trochu překvapeně povytáhla obočí, solidární výraz z její tváře však nevymizel. „Jo. Jasně.“
Dívka se sklonila a začala sbírat spousty papírů a papírků v rozličných barvách i velikostech. „Já jsem Sladge,“ oznámila dívka. Brčník ji až doteď jen sledoval, pořádně nevěděl, na co myslí. Jeho mozek se opět pochlubil další schopností nechávat dlouhé odezvy, než zvládne zareagovat na podnět a vyslat signál do hlasivek. I slečnu zaskočilo dlouhé ticho, vzhlédla a tázavě se na něj podívala. „Jestli je to nějak tajné…“
„Brčník!“ vyhrkl, až příliš překotně a příliš nahlas. V náhlém vytrhnutí z transu nadskočil, vyděšeně se rozhlédl po svém majetku, povalujícím se v pouličním prachu a začal ho horečně sbírat. „Hlavně a’t nic nechybí! A’t nic nechybí!“ huhlal nervózně. „To by bylo… jéje! Hlavně ať nic nechybí.“
Sladge sebrala poslední papír a podala ho Brčníkovi. Ten ho přidal k neúhledné haldě ve svém náručí a všemožně se snažil, aby mu nic nepopadalo. „Co to je?“
Brčník se zadíval na obsah své náruče. Papíry přeplněné poznámkami, nákresy, některé vyzdobené slušivými kolečky kávy – památka na probdělé noci. „Eghemmm… Studijní materiál.“
Pousmála se a lehce naklonila hlavu na stranu. „Co studuješ?“
„Vysokou školu vynálezeckou,“ odpověděl a v hlase se mu zračila hrdost. Pokynul hlavou k věžím budovy, tyčícím se nahoře nad městem. Z dálky – z opravdu VELKÉ dálky – by se mohlo zdát, že se jedná o hrad, sídlo starosty města, nebo něco podobného. Když jste se z té VELKÉ dálky ale přiblížili jen o kousek blíž, spatřili jste stavení tak nevídané, kontroverzní a nereálné, že vám okamžitě došlo – tohle nebude sídlo představitele žádného města nebo státu. Leda by byl ten dotyčný úplně padlý na hlavu, leda by byl úplně vyšinutý. Už z dálky bylo vidět barevné obláčky kouře, stoupající z komínů, jiskry, ohně, do širokého okolí se linoucí rozličné vůně -–s každým nadechnutím jste cítili jinou, s ničím nesrovnatelnou a bylo pravidlem, že pach, který cítíte jednou, už váš nos nikdy jindy nepoctí svými lechtivými prstíky. Stavení pulsovalo, neustále se pohybovalo a přeskupovalo, některé části komplexu mizely a zase se objevovaly, hrály všemi barvami, blikaly, otevíraly děsivá ústa a pozorovaly okolí nepřirozenýma očima. Jak by také mohly být přirozené, když patří domu, že?
„Cože?“
„Ano! Studuji tam už pátým rokem a právě se opravdu blížím vynálezu… ale co, to ti nebudu povídat. Zřejmě bys to nepochopila,“ samozřejmě, že by to nepochopila! Je to ženská! Ne, že by na katedře neměli pár těch bab, ale ty přirozeně nebyly tak dobré, jako mužští. Brčník si vlastně myslel, že všechny vynálezy, které se připisovaly nějakým ženám, ty sprostý necudný holky prostě ukradly – kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou v krajkovym prádle, to ví přece každej! „A navíc,“ naklonil se blíž k ní a jeho hlas přešel v hlasitý pronikavý šepot: „Je tu až příliš zvědavých uší.“ Významně se na ni podíval. Ne, ta by nebyla schopná něco mu ukrást a správně to prodat.
„Nevěděla jsem, že tam opravdu někdo pracuje,“ ohlédla se přes rameno a zadívala se na vrcholek nejnižšího kopce ve městě, na kterém se tyčila ta nejvyšší budova, jejíž některé komíny občas i mizely v mracích – většina z nich se dala totiž různě natahovat a zase zkracovat, podle potřeby a momentálního vkusu. „Myslela jsem, že je to dílo nějakého šíleného umělce.“
„Ale samozřejmě! Samozřejmě! Umění je věda! VĚDA! A věda je umění! Je až neuvěřitelné, jak se to všechno proplétá, jak-“
„Co je to tady? Pokračujte v cestě!“
Oba dva samým leknutím nadskočili. Těsně vedle nich stál strážník a jak mažoretka v ruce točil nějakým podlouhlým, blíže neidentifikovatelným, zato dosti nebezpečně vyhlížejícím předmětem. Ačkoli se snažil o přísnou autoritativní grimasu, neustále se nervózně třásl, jako by už dávno chtěl být někde jinde. Byl jedním z nich. Spěchal.
A co chtěl po nich?
Aby spěchali.
Když se chvilku k ničemu neměli, vyrazil ze sebe nelidský zvuk a dloubl je tou divnou věcí do žeber. Raději nedělali problémy.
Brčník obešel Sladge a vydal se vstříc svému kontroverznímu domovu. Ještě se ohlédl za dívkou a zahlédl ji, jak pomalu a ladně tančí ulicemi a okolo ní se točí všichni ti spěchající neznámí. Ještě naposledy se ohlédl a usmál se svým vyšinutým způsobem. Než úplně zapomněl na Sladge a začal spěchat, stejně, jako všichni okolo. Stejně, jako tahle pohnutá doba.