Kam se pohnu,
neuteču před tebou,
procházíš mnou jako krví tep,
mám tě zadřenou jak v ráně střep,
máš mě v semknutí jako má kůrka chléb.
Jako vzrůstající stonek brázdy s květem lodi,
která do samoty protějšího břehu zraje,
a jak čas, jenž za kyvadly chodí
o svůj klapot klopýtaje,
za mnou kráčíš.
Nejsi Izolda, já nejsem Tristan,
naše ústa nespojuje číš,
zuby v srdci zatknutí
vysáváme vlastní krev,
ty však nedopiješ, dřív se pověsíš
na smyčkách mých zkornatělých cév.
Zatím se mnou kráčíš
jako na pohřeb dne chodí nach
ve střevících červánků v posledních hodinách,
jako dým jdeš s ohněm mým,
jako s básní těsný rým.
Vzpomínám, když já a ty
nalévali jsme si vína poupaty,
jež si přísahala na svatební kytici.
Příliš tiskla jsi však kliku osudu,
uslyšel jsem štěstí v dveřích skřípící,
to když láska na mě otevřela brány hrůzy.
Teď ti patřím jako strachu patří kůže husí,
jako studni hloubka, jako život smrti,
jako oko svému víčku po usnutí -
tvoje Láska ve mně něco drtí,
ten prach tebe tě dusí.
Pokouším se prchat,
ať má bolest tvář ti nezhyzdí,
ale nemohu, je to jako trhat břečťan
ze stěn chrámu, kleštit cihly ze žárlivých zdí -
suše nekrvácela bys! ne, neuprchnu, jak to přečkám?
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
