UTŘI SI NUDLI

 ,,Utři si tu nudli.“ 
   Klidně tý holce řekla: Utři si nudli. Přede všema. Před celym autobusem. Kysna, která srkala meltu z termosky se na ni otočila jako první. Vysušenej bezzubej dědek potom. Pihovatej kluk na ní udělal dlouhej nos. A madam s umělohmotnejma obříma korálema zasyčela: ,,Tsss!“ a pohodila nabarvenejma kudrnama. Postupně se na ní pohrdavě podívali všichni. Jen řidič autobusu se neotočil, protože… protože byl prostě řidič, to dá rozum. 
Matka k ní natáhla ruku s pomuchlanym flekatym kapesníkem a znova na plný pecky dodala: 
,,Ať porád nepopotahuješ!“ 
    Holka zakroutila hlavou, že tenhle šňupák nechce a začala se koukat z okýnka. Zastavili na červenou. Venku chodila spousta lidí , koukali do výloh, jedli párky v rohlíku, venčili psi a děti, táhli tašky, mžourali proti sluníčku a tak podobně. Holku mrzelo, že musí bejt zavřená v pojízdný krabici a mířit kdo ví kam na úžasnou dovolenou. Dovolenou s máti, o kterou nestála. (O dovolenou nestála. O matku všema deseti. I když už byla čtrnáctiletá holka, s mámou se osmkrát za den pohádají a už třikrát utekla z domova. Holka má dojem, že jí máma někam uniká, že s ní nějak a někde nepočítá. Proto jí má ráda?…) Holka nedokáže všechny tyhle pocity vysvětlit. 
   Umí snít jen o tom, že by teď šla po ulici, lízala by zmrzlinu, vedla by se za ruku se svým klukem, žďuchla by do něj, zasmála by se a zapištěla: Jůva! Viděls ten otrávenej ksicht tý nazelelnalý holky, co na nás civěla z autobusu? U mí snít, že by teď seděla s máti v nablejskanym bouráku a za volantem by byl nějakej táta. A v tom autě by nebyl ani trochu vydejchanej vzduch a nesmrděla by tam nafta ani připálený řízky úplně cizí pani a pivo zarostlýho maníka. 
    Matka si prohlíží dceřiny vlasy. Jsou jako tabák. Máš vlasy jako tabák, tak to napsal jeden básník, vzpomene si matka. Ne vlasy, oči! Máš oči jako tabák… ne básník, jeden její milenec jí to kdysi napsal. Ne, milenec, její první manžel to byl! K čertu s básníkem, milence, manželem, zakleje žena v duchu. Ale zakouřila by si, to zas jo. 
,,Nechci to, určitě už´s do něj smrkala,“ otočí se holka, ,,víš, jak to nesnášim.“ 
,,Ten kapesník je čistej.“ 
Holka unaveně vzdychne: ,,Prosim tě, mami…“ 
,,Je čistej, je jenom zmuchlanej z kabelky.“ 
,,To těžko! Koukni, tady je dokonce od rtěnky.“ 
,,Bóže, trošičku, jen jsem si ráno maličko otřela…“ 
,,Nebudu smrkat do špinavýho kapesníku!“ 
,,Nebudeš popotahovat jak dvouletej fagan!“ 
,,Sem u tebe fagan, jasně!“ 
 Celej autobus, (kromě řidiče samozřejmě), zas koukal na holku a meltová kysna zaječela nepříjemně vysokym hlasem: 
,,Nechcete toho nechat vy dvě?!“ 
   Holka si pomyslela, jak je to nespravedlivý. Před dvaceti minutama byli všichni nucený poslouchat nářek stařenky s fialovym přelivem nad tím, že měla tři dny zácpu,. Jak jí to v břiše vařilo, bolelo,, pralo se a tlačilo, jak si dokonce zkoušela kamsi strčit teploměr, protože si vzpomněla, že to dělávala snacha malýmu Tomáškovi… prostě babku nikdo neokřiknul, i když se všem stoprocentně musel zvedat kufr. 
   Matka si pomyslela, že by měla dát jasně najevo, že je ,,fakt matka!“ a trvat na ,,výchově“ svý dcery. A tak se k ní rychlým pohybem přiblížila, přitiskla jí kapesník pod nos a zavelela: 
,,No tak frkni!“ 
,,Jak s dvouletym faganem!,“ okomentoval to řidič hodně nahlas, aniž by se otočil. 
   Kodrcali se celou věčnost, až je autobus vyplivnul na mrňavym náměstíčku s kašnou, dvěma husama a jednim obchodem se smíšeným zbožím. Máma studovala jízdní řády a rozhlížela se kolem. Vyhlížela další spoj. Z ,,jejich“ autobusu vystoupil v týhle díře jenom Pivoun. Ostatní jeli dál. Asi dobře věděli proč, myslí si holka. A má žízeň. 
   Pivoun dokonce pomáhal mámě z autobusu s kufrem. Na druhym schůdku se mu vyvalil holej měch přes pásek kalhot, na dalšim si krknul, pak zapůsobil (teda domníval se). Ladným seskokem a jako by zachrochtal: 
,,Paninko, co s sebou vláčíte za poklad?“ 
,,Nemáš drobný?,“ hučí holka do mámy. 
Už se ptá potřetí. Jenže ta neslyší. Je nervózní a polohlasně mumlá: 
,,Měl tady navazovat…, už před deseti minutama…“ 
,,Na žvejku,“ vysvětluje holka. 
Máma hledá v kabelce zapalovač. Na zem jí spadne kapesník, pak zrcátko, který se rozbije a nakonec tampon. Máma si sedá na kufr, v ruce žmoulá cigaretu. Ještě chvíli a nebude v ní mít žádnej tabýák. Hnědavý kousíčky padaj na zem mezi střepy. Holka natahuje ruku po kabelce. ,,Můžu se aspoň podívat?“ 
Matce se zalesknou oči: 
,,Pěkně nám ta dovolená začíná.“ 


    V obchůdku stojí u pultíku opřenej Pivoun. Srká lahváče. Holka se snaží si ho nevšímat. Umí se přece zasnít! Že kdyby byla namísto holkou v debilnim autobusu holkou z města, byla by teď se svým klukem na kafi v pološeru kavárny a on by jí vyprávěl, že spolu jednou objedou celej svět, všude se podívaj, na všechno si sáhnou, na všechno vylezou, všechno si vyfotěj… A nepojedem zaprděnym autobusem, že ne?, ujistila by se. A kluk by jí pohladil po vlasech a zašeptal by: Za koho mě máš, lásko? Holka se umí tvářit kamenně a lhostejně a umí otráveným tónem říct: ,,Támhlety modrý žvejkačky.“ 
,,Zdravit tě nenaučili?,“ houkne prodavač a líně jí je podá. 
Drobné cinknou o porcelánový talířek s obrázkem slůněte. Pivoun se pokusí o úsměv. Prodavač si holku prohlíží pohledem, kterej jí jednoznačně svlíká. I když neumí zdravit, prsíčka má pěkný a prdelku pevnou, mlaďounkou… Prasáku!, chtěla by říct holka, ale neřekne a chce se co nejrychlejc vypařit. 
,,Počkej,“ zarazí ji Prasák, ,,ste přijeli k Modráčkom, ne?“ 
Holka zavrtí hlavou. 
,,Sem myslel, že je to Vendy Modráčkovýho sestřenice neteř,“ vysvětluje Prasák už směrem k Pivounovi, ,,víš, jak tu byla vloni na pohřbu babičce jeho tety.“ 

   Holka si sedla na obrubník a kouká nahoru na mámu na kufru. Máma si drží hlavu v dlaních. Holka asi svou mámuý lituje. Lituje její bezradnost a bezvýchodnost. Matka je z lidí, který se snad už roděj jako nešťastný. A s tim i umírají. Holka si nepamatuje, že by máma měla někdy z něčeho radost, že by se od srdce smála. Vždycky je zoufalá a hlavně nešťastná. Nešťastná. Pane Bože, proč právě ona? Ptává se na to holky. Jsem tak hrozná, že mě nikdo nemá rád? Jsem tak hrozná, že nemůžu mít normální šťastnej život? Myslíš, že mě ještě někdy někdo bude mít rád? A co ty? Ty si taky myslíš, že jsem tak nemožná? Ptává se a holka neumí odpovídat. Možná už jí ani neumí upřímně litovat. Holka znovu prohrabuje kabelku, pak peněženku a znovu odchází do obchůdku. Nemám už na tvý slzy sílu, mami, promiň, omlouvá se v duchu. 
   Matka se dívá apaticky za dcerou. Po tvářích jí stékají slzy. Opravdu si ten autobus našla. Měl jet a měl je odvézt až k chatě, kde mají zaplacenou rekreaci. Na deset dní. Snídaně plus večeře. Kulečník, kuželky a nonstop otevřený bar. Touhle dobou už by tam pomalu byly. Vybalovaly by kufr a holka by řekla: Na co s sebou taháš tolik krámů? A máma by řekla: Ono nám to neuteče, pojď, dojdeme si na pohár. A holka by se pak dloubala v rozteklý šlehačce a matky by pomalu srkala fernet s tonikem. Opravdu chtěla, aby si to pěkně užily, když už se jim poslední dobou nedaří. Holka utíká z domova, toulá se a dvakrát už jí domů přivedli fízláci. Není s ní řeč. Ale o tom vůbec matka nechce mluvit. Kdepak. Ani malinko. Chce být s holkou, svojí holčičkou! Na chatě, na které nejsou… Utírá si slzy do okraje sukně. 


,,Neměl bych ti prodat pivo,“ kření se Prasák, ,,vyvinutá sice jsi, ale osmnáct ti určitě není.“ 
,,Pro mámu,“ zakoulí holka očima, ,,a zapalovač,“ vzpomene si. 
,,Proč si máma nepřijde sama?“ 
Holku to nebaví. Ví úplně jistě, že jí ten blbeček ty lahváče stejnak prodá. Nechápe, na co si hraje. O co mu jde? Pivoun se pochechtává. Hraje si se zátkou od piva. Jezdí s ní po pultě. Holka má z těch zvuků husí kůži. Rozhlíží se kolem, schválně nekouká ani na jednoho z chlapíků. Hypnotizuje polomáčený sušenky, piškoty a bramborovou kaši v prášku. Prasák odchází dozadu. Asi pro ta piva. Pivoun se přitočí co nejblíž k holce a šeptá, aby ho nikdo neslyšel: 
,,Tvoje máma je fakt kus!“ 
,,Kus čeho?,“ nafoukne holka pusu, najust mluví nahlas. 
,,Jsi blbá?,“ osopí se na ní Pivoun, ,, kus. Tos nikdy neslyšela? Děláš ze sebe pitomou?“ 
,,Kdepak,“ zavrtí holka hlavou, ,, pitomý vypadaj úplně jinak než já.“ 
,,Lokni si,“ nabízí jí Pivoun ze svý oslintaný lahve. 
,,Trhni si,“ odsekne ona. 
Už chce být venku. Zapálit mámě cigáro, aby se uklidnila. Vymyslet, kudy z tohohle děsnýho konce světa pryč. A rychle. Nadýchat se čerstvýho vzduchu. A snít. Prasák jí podává piva a slizce se ptá: ,,A vůbec, holčičko, co vy tady budete dělat, když k nikomu nejedete?“ 
,,Ale jedeme,“ pípne holka, i když se jí vůbec nechce odpovídat. 


   Holka s mámou seděj na kufru a upíjejí pivo. Z obchůdku je pozoruje Prasák s Pivounem. Nosy mají přitisknutý na sklo vchodovejch dveří. Sluníčko pomalu zapadá. Husy odešly někam bydlet. ,,Pěkná dovolená,“ ušklíbne se holka. 
,,Na týhle chatě bude dokonce kulečník, už jsem ti to říkala?,“ zeptá se matka a sukní si otře pusu. ,,Stokrát,“ přikývne holka, ,,jen nevim, jak se tam chceš dostat. Je to odsud víc než dvacet kiláků“       
   Holka popotáhne, špičkou boty odkopne kamínek a dívá se za ním, kam až doskáče. Najednou jí je dobře. Neuvěřitelně dobře. Po děsně dlouhý době jí je s mámou dobře. Líbí se jí bejt s mámou dočista sama v úplně cizích kulisách a úplně bezradná. Jen ona a máma. A jejich otřískanej kufr. Ani netuší, co všechno ukrývá. Sní o tom, že jsou s mámou ségry a utekly z domova a nevědí, kde budou spát a co budou dělat zítra a bojej se, že je najdou policajti. 
,,Chtěla bys bejt moje ségra?,“ zakření se holka. 
,,Proč bych měla?,“ nechápe máma. 
,,Byla by sranda!“ 
Matka znovu dostává svůj beznadějnej výraz. Postaví na zem láhev od piva. Znovu jde číst v jízdních řádech. Zase si mumlá něco pro sebe. Holka si všimne, že má vzadu děravou sukni. Pivoun si všimne, že mají na kufru samolepku s kačerem Donaldem. Prasák si všimne, že za deset minut zavrá krám. Máma jede prstem po potrhaném olepeném papíře. 


   Pivoun vleče jejich lkufr a příšerně při tom funí. Břicho už mu zase leze přes opasek ven. Natřásá se mu při každym kroku. Holka odvrací zrak, připadá jí to nechutný. Matka kouří za chůze a v jednom kuse něco štěbetá. Má nezvykle vysokej hlas a holce se zdá, že se dokonce pokouší mluvit spisovně. Jako aby na něj zapůsobila? Jako aby vypadala chytrá? Pivoun táhne kufr, holce vrazil igelitku s lahvovým pivem. Holka s taškou hází sem a tam. Vyloženě naschvál s ní praštit se bojí. 
    Prošli úzkou uličkou mezi domy a už tam budeme a už jen kousíček. Matka se v uličce na Pivouna lepila. A jestli nelepila, tak se o něj aspoň dost nápadně otírala. Holka má dojem, že se celej svět zbláznil! 
,,Příroda a klid, to je skutečně pravý balzám na duši,“ vzdychne matka. 
,,Ale jo, „ kývne Pivoun, ,,je tady pěkně.“ 
,,Člověk bezesporu potřebuje jednou za čas zregenerovat…,“ nevíme co, protože Pivoun skočil matce do řeči. 
,,Jo, to teda člověk fakticky potřebuje, paninko, to s váma souhlasim.“ 
Pak si matka s Pivounem pěkně potykali, on jí utrhl někde v příkopu kus nějakýho plevele a matka říkala, že ještě nikdy neviděla takovou krásu. Holka šla pár kroků za nima a dělala, že k nim nepatří, což jí dost dobře nešlo. Tak si aspoň začala hodně nahlas pískat. Hlavně proto, že věděla, že máma to nesnáší. Dokonce je schopná tvrdit, že pískání patří k projevům ,,velmi neslušného! chování“. Holka si píská nějakýho Kryla a čeká, kdy to mámu rozčílí. Místo ní se ozve Pivoun: 
,,Jo, tu mám taky, čoveče, dost rád!“ 
Holka se bojí, aby nezačal zpívat. 


   Domek je kuchyňka vybudovaná z předsíňky, bez oken a pokojík, kterému vévodí gauč s chlupatým přehozem. Kufr těžce dopadne na dlažbu v kuchyni. Matka natáčí vodu do hrnku, aby do něj mohla dát příkopové kvítí. Jako kdyby šlo o život! Pivoun otvírá minilednici a rovná do ní piva. Tři nechává venku. Začne pátrat po otvíráku. Matka si prohlíží kytičku a usmívá se: 
,,Nejfamóznější je stejně takováto jednoduchá a přirozená krása.“ 
Pivoun leze pod gauč, do šuplíků skříňky v pokoji, do kuchyňského kredence. 
,,Ještě včera tu byl,“ huhlá, ,,včera jsem ho měl stoprocentně v ruce.“ 
Holka si vezme bez dovolení jedno pivo ze stolu a jde ven na dvorek. 
,,No prosim tě!,“ okřikne jí matka. 
,,Otevřu si ho zubama.“ 
Holka sedí na studni a každou chvilinku si maličko lokne. Už je dost šero. Holky ve městě teď razej někam na tah nebo na rande, natřásaj se před klukama. Nebo aspoň venčej kolem paneláků svoje psi. Nebo koukaj do rozsvícenejch vejloh. Holka pozoruje Měsíc. Každým dnem bude úplněk. Přemýšlí, kde asi najde v jejich šíleným kufru svetr. Do toho baráku jí nikdo nedostane, tak aby tu nezmrzla. Jak mohla máma vůbec souhlasit s tím, že u toho typa přespěj? Ráno je prej odveze Modráček na chatu autem, ale dneska není doma… Modráček není doma a mladý to neumí, zavoláme… 
Holka má dojem, že se zbláznila! 


   Matka pije pivo s Pivounem uvnitř. V pokojíku na chlupaté dece. Kulisu jim dělá ztlumený televizor. Míhají se v něm nějací mladí lidé se silnými bílými zuby. Jdou po pláži. Ženám vlají vlasy. Jeden z mužů rozšlápne omylem hrad z písku. Všichni vypadají šťastně a spokojeně. Pivoun s matkou celou scénu mlčky sledují. Matka se rozhlíží po vhodné nádobce na popel. 
,,Ztišil jsem to, „ omlouvá se Pivoun, ,,myslel jsem, že si budeme povídat.“ 
Matka se usměje: 
,,Vůbec nejsem zvyklá pít pivo. Nikdy mi nechutnalo.“ 
,,Ale na žízeň…“ 
   Matka přemýšlí, kdy byla naposledy v jedné místnosti sama s mužem. Pivoun cosi vypravuje. Možná vtipného, protože se sem tam usměje. Matka přemýšlí, jestli by ještě někdy dokázala někoho milovat. Ne tohoto muže, samozřejmě. Ale kdyby náhodou někdy přišel, objevil se… Byla by ještě schopna po někom toužit, zabývat se jím, chtít s někým jít životem v dobrém i zlém…? Nechce si přiznat, že ve skutečnosti myslí na sex. Ne s tímhle mužem, samozřejmě. Ale jiný tu není. 
   Matka pokrčí nohy a přetáhne si sukni přes kolen, plandá jí až dolů k lýtkům. Olízne si rty a vloží mezi ně cigaretu. Pivoun jde do kuchyňky pro víčko od zavařovací sklenice. 
,,Doufám, že se na tom gauči vyspíte,“ říká Pivoun křečovitě, ,,někde by tu měla být ještě jedna deka.“ 
,,A ty?,“ zvedne matka obočí a natáhne ruku směrem k němu. 


,,Utři si nudli.“ 
Tentokrát to říká holce klidně a mile. Do ruky jí tiskne flekatý kapesník z autobusu. Holka se otočí směrem k ní. Je špatně vidět. Setmělo se. Matka drží v ruce jakousi petrolejovou lucernu. Přes ramena má přehozený pánský huňatý svetr. Určitě se usmívá. Jakoby něžně. 
,,Co tu vůbec děláš, proč už nejsi uvnitř?,“ šveholí máma. 
,,S nim, jo?,“ holka si zaťuká prstem na čelo, ,,víš, jak podobný typy nesnášim!“ 
,,Musí ti být zima, pojď,“ pobízí jí matka , ,,Štěpán už spí.“ 
,,Koleda, koleda!,“ vyjekne holka, ,,co jsem komu udělala?“ 
,,Jako nemluvně, „ dodá matka roztomile. 


   Matka leží u zdi. Holka se tiskne k ním aby se zahřála. Obě se dívají jedním směrem. Na spacák se spícím Pivounem. Když spí, vypadá mnohem mladší. A hezčí. To musí holka uznat, ač nechce. Pravou rukou objímá malinký polštářek. Tiše odfukuje. Holka doufá, že nebude chrápat. Kolem lampičky na stolku poletuje můra. 
,,Co si myslíš o můrách?,“ špitne holka. 
Matka ji začne hladit po rameni. Co by si o nich měla myslet? Neví. Mlčí. 
,,Mě vždycky něčím děsně přitahovaly.“ 
Holka se pootočí, chce mámu taky pohladit. Nebo jí chytit za ruku, už je jí zase dobře. Dobře s mámou. Začíná se jí líbit i tenhle podivnej příbytek a rozvrzaná postel. Umí snít. Hledá pod dekou máminu ruku, Představuje si, že je malinká a maminka jí teď bude kolíbat v náručí, dokud neusne. Bude jí zpívat ukolébavky a když bude mít žízeň, dá jí napít z vlastního prsu. Ale hlavně jí bude houpat. Pomalu, sem a tam a pořád. 
,,Chtěla bys, abych byla zas malý dítě?“ 
,,Dej pokoj,“ okřikne jí máma, víš, co s tebou bylo práce?“
,,Bylo by to pěkný.“ 
Holka hledá máminu dlaň. Dojde jí to. Pane Bože, proč právě ona? Do očí se jí derou slzy. Začne vzlykat: 
,,Mami, tys s ním…?“ 
Matka se otočí na druhý bok. 
Nemám už na tvý slzy sílu, holka, omlouvá se v duchu.