Tobě

Ležím u Tebe na koberci. Upatlávám skleničku s whiskou a hledím před sebe. Po páteři mi sjede studená krůpěj potu. Otočíš se na bok, abys do sebe obrátil dalšího panáka. Zaměřím se na etiketu slavného pana Danielse a udělá se mi zle jen při pohledu na obsah. Nevím, proč to tak rád piješ. Asi mi chceš dokázat, že na drahý pití máš.
Zapálíš si cigaretu a podáš mi ji. S vděkem nasaju kouř do plic. Mlčíme. Post coitum. Dnes naposledy. Tak jako včera, předevčírem, před měsícem... Pořád dokola. Rukou Tě pocuchám v blonďatých vlasech. Po tváři se Ti rozlije blažený úsměv. Vím, co na Tebe platí. Místnost se pomalu halí do kouřové clony. A Ty se mi v ní ztrácíš. Za dvě hodiny to bude hořká realita. Ještě celých stodvacet minut tu s Tebou budu ležet, popíjet Jacka, líbat se, milovat, kouřit jednu cigaretu za druhou, mluvit, smát se. Chtěla bych si tu chvíli prožít co nejvíc, ale paradoxně se zvedám a jdu do koupelny.
"Jdeš si hodit sprchu?" hulákáš za mnou. Nepostřehneš, jak na sebe fascinovaně hledím do zrcadla. Studenou rukou se chci dotknout odrazu naproti. Mám pocit, žes mi mou nevěru vytetoval na čelo, že vyjdu z domu a lidé si na mě budou ukazovat. Všude po těle Tě cítím, vím, že ten pocit nesmyju. Těžko se myje černé svědomí.

Děsím se příchodů domů, do poloopuštěného bytu, kde se na mě těší jen rezavý kocour, kde se míjím s mužem, který mi kdysi byl nejdražším.
Děsím se lhaní, že jsem byla u kamamrádky, na nákupech, v práci. Zatímco jsem se s Tebou milovala v autě, v lese, na pokoji lékařů, ve sprše...
Děsím se povinného vysedávání u večerních zpráv, nuceného hovoru, jak jsme se měli v práci.
Děsím se pravdy, která jednou zákonitě musí vyplavat na povrch a pak... Co bude pak? Budu dál lhát, zapírat nebo se vzdám, abych se konečně zbavila toho věčného napětí? Budu ronit slzy, prosit za odpuštění? Nebo si sbalím věci a zazvoním u Tvých dveří? Chce se mi úpřimně zasmát na tak naivní myšlenkou. Můžeme fungovat jen jako milenci. V reálném životě nemáme šanci.

Stojíš ve dveřích. Trochu mi naskočí husí kůže, když se odlepíš od futer a jdeš ke mně. Hladíš mě ve vlasech, na šíji, zádech... Tiskneš se ke mně, víčka se skloní v tichím odevzdání, opírám se o umyvadlo. Uhýbám hlavou před horkými rty, co tak strašně pálí. Zatmívá se mi před očima, slyším šeptání, ruce Ti tančí po mém nahém těle. Sklouzáváme na podlahu, držíš mi ruce nad hlavou, pevně je svíráš, šeptáš, že mě nikdy nepustíš... Dlažba nepříjemně studí, ale v tenhle moment je mi to jedno.
Pak se mi podíváš do očí. Snažím se vyčíst něco z Tvého upřeného pohledu. Máš mě v hrsti. Nemám kam utéct. Možná se Tě v takové chvíli i maličko bojím. Musím to skončit, tohle přesahuje rámec dohody, bouráš všechny hranice, co jsme si postavili! Přerůstáš mi přes hlavu, nejsme schopni ovládnout se ani v práci, šílím z Tvých pohledů na oddělení, šílím vzrušením i strachem.
A i přesto, že Tě pokaždé v mysli opouštím, vím, že čekám na pravý opak. Čekám na ta jediná slova, řekni je a zůstanu. Pověz mi je, třeba zašeptej, a já za sebou spálím všechny mosty.
Mokrá těla se k sobě tisknout v posledním záchvěvu slasti. Sklouzneš ze mě, nepřestáváš mě hladit...

Projedu hřebenem vlasy. Obličej lehce přepudruju, rty obtáhnu jemnou rtěnkou a sladce na sebe s úsměvem mlasknu. Celou dobu mě pozoruješ.
"Nechoď ještě," zaškemráš, ale dnes mě nezlomíš, vrtím hlavou, vklouznu do černých střevíčků, pomáháš mi do kabátu, pokoušíš se mě líbat, ale utíkám ti. Už si nenechám dát ani pusu na rozloučenou, schálně před Tvými rty uhnu a mizím s klapotem po schodech, nesmím se ohlížet, i když vím, že na to čekáš...

V podzimní uplakané noci čekám na tramvaj do stanice Stereotyp. Stanici Touha jsem před pár minutami opustila. Vracím se do reality, vypouším Tě z hlavy s klapnutím dveří našeho bytu.
Naproti mi přiběhne kocour, beru ho do náruče.
"Tys přišel přivítat paničku? Hodný kocourek, hodný. Kdepak máš pána?" Sedí v kuchyni. Potmě? Blinku vypínačem.
"Ahoj, proč si nerozsvítíš?" Místností se rozprskne žluté světlo. "Dal jsi Montymu konzervu?" Hladím kocoura a nahlížím do lednice. "Byl jsi nakoupit? To je fajn, já celý odpoledne prospala, včera byla to odpolední hrozná! Tři příjmy, primář nervózní a ještě k tomu jsem sloužila s Radkou, tou mladou kočenou, co k nám nastoupila,." šveholím, zdá se tu být podivné ticho.
"A jak bylo dneska v práci?"
"Dneska? Jo fajn, už byl klídek." Rozdělávám kocourovi konzervu.
"A příjmy jste měli?" Co se k čertu tak vyptává?! Nikdy ho to nezajímalo, nemocnice nesnáší a obvykle je mu jedno, jak jsem se měla, poslouchá jedním uchem tam, druhým ven.
"Jo jen nějakýho pána."
"Jinak nic?"
"Co tě to nejednou tak zajímá?" vyjedu nepřiměřeně!
"V devět večer k vám přivezli máti." Otvírák na konzervy mi vypadne z ruky a břinkne o plovoucí podlahu. A je to tady!
"A.. a... co se jí stalo?" koktám. "Šla jsem dřív z práce, museli jsme se minout..." Zavrtí hlavou.
"Slabá srdeční příhoda." Odmlčí se. Pak se na mě podívá:
"Ne. Neminuli jsme se. Tys tam vůbec nebyla." Rozklepaná se posadím na okraj židle. Monty může zešílet, jeho Whiskas stojí na lince a nevypadá to, že by mu ho jeden z nás naservíroval.
"Kde jsi byla?" hlas se mu mírně zachvěl. Uhnu pohledem a rychle vyškrabávám konzervu do kočičí misky. Kocour zaboří čumák do voňavého masa a už ho nic jiného nevzrušuje. Jak ráda bych si teď vyměnila role.
"Můžeš mi odpovědět, kde jsi k čertu byla?!" Na suchou polknu a chci ze sebe vypustit rychlou lež, jak nikdy v životě.
"Ahá! Já idiot se špatně ptám! Tak s kým jsi byla?!" Stojím jak strašák v zelí, ruce mi odevzdaně klesnou. Tak mi jednu vraž, ať se ti uleví.
"Je to ten mladej doktůrek, že jo?!" Vytřeštím oči, ale jen v mysli, zachovávám tělesný klid.
"Jsi paranoidní! Kde jsi, prosím tě, byl na takové blbosti?! No tak jsem měla volno, potřebovala jsem si něco zařídit! Nemusím ti přece hlásit, kde jsem! Nejsem tvůj majetek!" Nejlepší obrana je útok. Pro větší efekt zdvihnu otvírák a demonstrativně s ním třísknu o stůl.
"Dělej si, co chceš, ale hlavně mi, do prdele, nelži!" Zhluboka vydechne:
"Já vás viděl..." zašeptá. Podívá se na mě tmavýma očima, poprvé v životě, poprvé po pěti letech společného bydlení, v nich vidím slzy. Musí to vědět dlouho. Přestávám se bránit.
"Jak dlouho to trvá?" Dosedám naproti němu. Slzy dopadají na stůl.
"To nechceš vědět."
"Měsíc, dva, tři?" hádá. Proč to chce vědět, copak se můžu přiznat, že to trvá přesně ode dne, kdy jsi k nám nastoupil? Nechci brečet, nebudu!
"Do háje, proč teď brečíš?! Šoustáš s nějakým.... nějakým..." hledá ta pravá slova, co by vyjadřovala jeho maximální opovržení a zhnusení. "S nějakým zasraným doktorským ksindlem a najednou tu roníš slzy! To je to taková láska!?"
"Vůbec ne!" vyjedu ve snaze přeřvat ho!
"Proboha tak proč!?! Co ti chybí?" Ty jsi mi chyběl! Chyběl mi někdo, kdo by mě měl rád...
"Byla jsem pořád sama! Věčně jezdíš po služebkách nebo jsi do večera v práci! Odsunul jsi mě naprosto stranou! Vůbec tě nezajímá, co dělám já! Žijeme tu spolu, ale já tu byla pořád sama! Zatraceně ty už se mnou ani nechceš spát! Kdy naposledy jsme se milovali?!"
"No že zrovna tohle používáš jako argument! Já nikoho nemám! Já ti nikdy nezahnul! Já jen jako vůl, dělám od rána do večera, aby ty ses měla dobře, tak promiň, že jsem poslední dny neměl chuť na sex!"
"Dny?!? Buď aspoň upřimnej! Naposledy minulej měsíc a ten jen protože jsem se tě skoro doprošovala!" Jdu od stolu do ložnice.
Schová hlavu v dlaních a mlčí.
"Kam jdeš?"
"Sbalit se."
"Půjdeš za ním..?"
"Ne. Vrátím se k Lucce a Petře, než si něco najdu."
"Proč nejdeš k němu?" Protože to nemá v reálným světě šanci.
"Protože ho nechci." Zoufale si prohrábne černé vlasy. Havraní, říkávala jsem mu... Už dlouho jsem ho nehladila ve vlasech... Stáhne mě za ruce k sobě. Mlčky hledíme do stolu.
"Skončíš to?"
"Skončím."

Roztřeseně píšu strohou smsku: "Vsechno prasklo, musime prestat!" Choulím se v koupelně na zemi, proud slz už nebrzdím, čekám... Čekám, doufám, že to řekneš dnes, byť třeba na rozloučenou. Jsem zoufalá, vím, že život s tebou nemá žádnou perspektivu, ale já Tě strašně chci! Nevyznám se v sobě, nechápu, co mě k Tobě tolik táhne!
Odpověď je vyčerpávající: "Dobre."

Sedím opřená o vanu a tiše brečím. Oranžové světlo pouličních lamp mě hladí. Takže přece jen konec.

Co jsem čekala...?