Klíček jako miniaturní zelený falus prorazil skrz vrstvu drobných kamínků, narovnal se a rozvinul svoje děložní lístky. Zranitelný a křehký, se poprvé nadechl. Slunce, připomínající právě odlitou žhnoucí zlatou minci, zrovna vystřelilo zpod okraje světa, vylétlo nad pásmo závratnou rychlostí plujících mraků, překulilo se přes klenbu nebes a pak rudé a unavené zapadlo za obzor. Krajinu na pár nicotných okamžiků zalila tma a pak se znovu rozednilo. Znovuzrozené solární oko vylétlo znovu vysoko nad oblaka, po stejné dráze jako před chvilkou se přeneslo k západu, kde znovu zmizelo. A tohle se dělo a nikdy se to nemělo přestat dít a on cítil, jak se s každým tím krátkým rozsvícením stává o něco silnější.
Začal se soustředit. Půdu pod sebou pečlivě propletl a provázal tenkými kořínky, těmi bělostnými podzemními vlákenky a začal lačně pít. Když Slunce ještě několikrát přeběhlo po stropu světa, pocítil, že si může dovolit otevřít další lístky, ty tenké zranitelné plátky, lapače životodárného světla.
Rozevřel dva nové lístky a vehnal do nich mízu, aby se napnuly a natočily ke světlu. Trochu to zabolelo, ale ne moc. Tohle bude muset udělat ještě nesčetněkrát, pokud bude chtít žít.
Pil vodu, dýchal, pomalu rostl a otevíral další a další lapače světla. S každým novým lístkem to bolelo o něco míň a pomalu se to stávalo samozřejmou nutností.
Pak poznal déšť. Ten byl odměnou i trestem zároveň. Během neskutečně krátkého okamžiku se na něj najednou odkudsi sneslo mnoho ran. Poprvé ho to strašlivě vyděsilo. Myslel si, že je s ním konec. Ale nebyl. Ba co víc. Tenhle bolestivý šok s sebou přinesl tolik vody, že si snad ani nemohl na nic stěžovat. Mohl vypít kolik jen chtěl a tak pil a pil a rostl co to jen šlo.
Pak se v průběhu několika slunečních obrátek přihodilo opět cosi nečekaného. Nejdřív ho ztlouklo několik dešťů a pak ucítil mrazivé bodnutí. S hrůzou zjistil, že jeho listy jsou žluté a že má velké potíže udržet si je na těle. Pak to znovu bodlo a listy byly pryč. Zmocnil se ho strašlivý žal, celá jeho snaha přišla vniveč. Tolik útrap pro nic. Opět pomyslel na smrt, ale ta ani teď nepřišla. Vzápětí se ocitl pod vrstvou chladivých ledových krystalů. Hrozný úlek. Vzpomněl si na okamžiky, kdy se s námahou prodíral zemí na světlo světa. Ale tohle bylo jiné. Mělo to bílou barvu. Konejšilo ho to, uspávalo. Stáhl svoje žití do kořínků pod povrchem země a na chvilku si zdříml. Byl to spánek beze snů.
Když se probudil, všechno bylo opět jako dřív. Po ledu ani památky, půda prosáklá vodou, po nebi klouzalo Slunce. Na těle měl po probuzení spousty drobných svědících pupenů. Poživačně je všechny pozotvíral aby do cesty slunečním pulsům postavil nové sluneční lapače.
Slast. Cítil, jak se zvětšuje, jak se mu na povrchu těla tvoří tenká kůra, která - jak tušil - bude jednou mocná a silná. Neprorazitelný pancíř. Pokud vydrží.
Údery deště už tolik nebolely. Naučil se s nimi žít a těšil se z darů vlhkosti, které s sebou vždy přinesly.
Potom znovu přišlo bodnutí. Znovu ztratil listy a byl pohřben pod vrstvu zmrzlé vody. To už se ale tolik nebál. Usnul.
Po dalším probuzení si připadal opět znatelně silnější. A větší. Dokázal teď otevřít mnohem víc listů a jeho kůra byla podstatně tlustší. Teď se cítil mnohem sebevědoměji. Déšť už ho skoro ani nebolel.
Posléze pochopil, že podstatou světa je opakování. Pravidelný sluneční puls, pravidelný příchod chladu. Obojí řídí jeho žití. Vnímat to, řídit se tím, soustředit se na svůj růst. To bylo jeho údělem. A tak žil, zvětšoval se a sílil a sen o neprorazitelném pancíři přecházel v realitu.
Pak jednou přišel chlad a on poprvé nezůstal zavalený pod sněhovými krystaly. Ještě než se uložil ke spánku, rozprostřel se mu pohled na bílou krajinu, zasypanou drobnými kousky zmrzlé vody. Bylo to úchvatné.
Rostl čím dál rychleji. Větvil se a vypínal vzhůru k nebi, po kterém nepřestávalo přebíhat Slunce, do vlhké hlubiny pod sebou nořil kořeny, které teď už ani v nejmenším nepřipomínaly ty zranitelné bílé vlásečnice, kterými byly dřív. Prorážel se tím temným minerálním temnem pomocích mohutných ramen, které si klidně mohly zadat s jeho nejmocnějšími větvemi.
Čas se zdál být čím dál nepodstatnějším, údery deště přes mohutnou kůru už vůbec neregistroval, nad pravidelným příchodem chladu už se vůbec nezastavoval. Jen při něm vždy na chvilku zahmouřil své pomyslné oči, aby odpočinul unavenému duchu.
Dotýkám se nesmrtelnosti, napadlo ho jednou.
A možná, že právě tahle myšlenka to všechno pokazila.
Začalo se cosi dít. Postřehl to na obzoru. Rozšiřující se změť čehosi divného, nepravidelného. Nelíbilo se mu to ani v nejmenším. S postupem času se mu začalo zdát, že to cosi se blíží směrem k němu. Jak může něco tak rychle růst? Pohlcovalo to krajinu, hlučelo to a vanul od toho zápach kouře. Pálící se dřevo. To bylo zlé.
Pokaždé, když se chystal na chvilku usnout, doufal, že po probuzení to bude pryč. Ale nemizelo to.
A pak najednou, aniž by se na to mohl nějak vnitřně připravit, to bylo tady. Záplava nesourodých objektů, hrozivých a nepřirozeně tvarovaných, které si vyrostly jen tak ze země. Nebo ne? Ne. Došlo mu, co to je. Byla to obydlí jakýchsi podivných tvorů. Tvorů tak odlišných, že nad tím jeho rozum zůstával doslova stát.
Pohybovali se závratnou rychlostí a on tak neměl možnost spatřit jejich pravou podobu - pro něj to byly jen rozmazané šmouhy v prostoru. Budovali kolem něj další a další obydlí a on se mezi nimi záhy úplně ztratil.
Všechno další se seběhlo nepředstavitelně rychle.
Při jednom ze slunečních pulsů s hrůzou zjistil, že přišel o většinu svých větví. Byl to mžik. Po době, která se mu zdála nekonečnem, tak opět pocítil bolest. Strašnou bolest. Posléze ztratil schopnost spát. Přišel chlad a on prostě zůstal vzhůru. Byl unavený, toužil si zdřímnout, ale nemohl. Z obydlí kolem něj vyzařovalo spoustu tepla. Strašně mu to vadilo. Dělalo se mu z toho špatně.
Měl pocit, že veškerá pravidelnost světa, na kterou byl zvyklý, se neskutečnou rychlostí vytratila kamsi mimo pole jeho chápání.
Pak jednou, když do sebe kořeny s vodou vtáhl cosi olejovitého, pochopil, že se blíží konec. Cítil, jak se to cosi rozlévá v těle, ničí ho zevnitř. Měl pocit, že se hroutí sám do sebe. Ztratil listy. Pomalé a vleklé umírání, napadlo ho. Pohroužil se do vzpomínek a když ho cosi přeťalo vedví a oddělilo zbytky jeho dřív tak nádherné koruny od otrávených kořenů, skoro to ani neucítil.
