Bohové byli různí. Někteří považovali za své poslání starat se o správný chod vesmíru – chodili po světě, sledovali dění a když některé z mnoha koleček složitého hodinového stroje zaskřípalo hříchy, zlem či bezprávím, jali se to okamžitě napravovat a promazávat za pomoci božích zázraků a fiktivních čertovských oblud, ověšených řetězy, smrdících sírou a neustále nosících ten stupidní myslivecký klobouk v přesně té zelené barvě, která se nehodila naprosto k ničemu.
A pak tu byli jiní bohové – takoví, kteří už nemohli déle snášet tu šílenou nudu a monotónnost věčného života, který žili tam někde v jiné rovině, domovině všeho nadpřirozena, astrálna a tak podobně, a kterým se přímo hnusila role Matky Terezy, kterou hráli jejich dobrosrdeční bratři a sestry a tetičky a stejčkové a boží babičky a pradědečkové, synové a dcery a další havěť posvátných božských rodin. Tato božstva si z pravidla vybírala jeden a ten samý druh zábavy (bohové obecně nevynikají přílišnou kreativitou, i když si mnozí jejich uctívači myslí pravý opak.): kvrdlali se do lidských osudů, míchali jejich životními kartami nepozorně a ledabyle, a když jim náhodou jedna z nich upadla, neobtěžovali se ji v žádném případě zvedat, ale jen nečinně čekali, co se z toho všeho nadělení vyvrbí zajímavého. Obecně způsobovali spíše potíže, sem tam se jim ale v jejich gargantuovské sobeckosti zcela náhodně a neúmyslně podařilo vykonat něco užitečného a to potom teprve zírali, šokováni a svým způsobem i trochu znechuceni.
Ani jeden z těchto dvou typů ale nemohl přijít na jméno tomu poslednímu, třetímu druhu. Je to velice zvláštní a velice spokojená sorta. Jejich pohodovost a nepřetržitý úsměv si mohli udržet svoji záhadnou trvanlivost jen díky naprosté lhostejnosti - těmto bůžkům bylo zkrátka a dobře všechno jedno. Obecně to byli požitkáři, válející se celý den u astrálního bazénu s růžovou parfémovanou vodou s bublinkami, ovívat se nechávali pery obrovských neexistujících opeřenců a když si chtěli něco povědět, nestálo jim to za zvedání se z astrálního lehátka a tak raději zbuzerovali jednoho svého druha, navzdory všem jeho nesouhlasům mu na nohy namontovali okřídlené sandály, ve kterých se nedalo chodit a ještě méně se v nich dalo létat, a vytrvale si ho posílali mezi sebou, což považovali za obrovskou zábavu. Sdělovali si i úplné prkotiny, jako například zlomyslné rýpání na adresu otylejších z nich, a tak se vinou jednoho z mnoha nepatřičných úniků informací dostala mezi lidi prohlášení jako „Obžerství je hřích!“, což způsobilo davové šílenství, psychotické záchvaty a všeobecný chaos. Těmto bohům to bylo upřímně jedno. Těm ostatním to neuvěřitelně lezlo na nervy – ta neslušná spokojenost! Ten laxní přístup!
Tak to chodilo ve skutečnosti. Lidé ale měli o všech těch božských záležitostech poněkud za vlasy přitaženou představu. Torillia patřila k flegmatickým bůžkům, byla tak vychována, tudíž nevěděla nic o lidech a jejich představách – tedy nic víc, než absolutně všechno, jak bývá zvykem u bohů, jenž jsou vševědoucími, vševidoucími a všudypřítomnými. Tohle byla výjimečně v celku pravdivá lidská vize. Bohů existovalo tolik, že skutečně každou událost někdo viděl a při každé příležitosti byl někdo z nich přítomen a díky kolektivnímu vědomí a nahlížení do hlav lidí, zvířat i rostlin skutečně měli možnost vědět všechno (i to mělo samozřejmě jisté meze. Každý bůh má rád své soukromí). Jenže vědomí něčeho je velice složitý proces a nikdo se mu nechtěl oddat docela. Tedy až na pár výjimek – vždycky tu byli nějací ti šílenci, pošahanci, pošuci a magoři, které nikdo neměl rád, nikdo jim nerozuměl a kteří budili buď posměch, nebo nevýslovnou úctu. V božských sférách šlo spíš o ten posměch. Torillia mezi podobné fanatiky ale nepatřila a tak ji nově nabytá vědomost velice zaujala. Tak my máme být všemocní? Hodní? Úžasně magičtí? Proč bychom to, proboha, dělali?
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
