V sedmnácti jsem bývala docela pohledné děvče. Pravda, hrudníček se mi spíše propadal než zvedal, avšak měla jsem černé vlasy, jež se mi samy vlnily a padaly do půli zad. Navíc jsem byla vysoká a štíhlá. A neuvěřitelně ukecaná. Snad proto na mém fyzičnu poměrně často ulpělo čidlo zraku stejně starých vrstevníků mužského pohlaví. Kabát z deky, který jsem v deváté třídě našla pod stromečkem a který naštěstí rozcupoval náš ničeho si nevážící čokl, nahradil slušivý flaušák zakoupený ve výprodeji. Na rozdíl od kabátu z deky mi však perfektně seděl a nehryzal. Byla jsem zkrátka o mnoho hezčí nežli naší profesorkou ruštiny opěvovaná Naděžda Krupská.
Když jsem se jednoho chladného zimního rána chystala do školy, poprosila jsem svoji o tři roky mladší sestru Helenku, aby mi (než si spočítám zuby kartáčkem) dala do kapsy flaušáku kapesník. Jezdila jsem totiž z Invalidovny na Vinohrady, neboť tam měla hnízdo škola, v níž jsem studovala, a pravidelně jsem poblíž Florence rozmrzla, což se projevovalo tím, že se mi u nosu udělala nenápadná kapička, která se rychle změnila v menší vodopád.
"Dalas mi do kapsy ten kapesník?" zavolala jsem na Helu, když jsem vklouzla do kozaček.
"Jó," odpověděla otráveně.
Vyběhla jsem před dům, nadechla jsem se ledového vzduchu a co nejdelšími kročeji, jež mi proklatě krátká a úzká minisukně dovolovala, jsem spěchala na zastávku tramvaje. Mrzlo vskutku ukázkově. Brzy jsem měla takovou husí kůži, že mi můj zánovní flaušák začínal být malý. Tramvaj se připlazila k zastávce v okamžiku, kdy už moje zuby začaly vyťukávat podivnou morseovku.
Protlačila jsem se k tyči, u níž se klátil asi dvacetiletý mladík. Mile se na mne usmál a trošku poodstoupil, abych se mohla přidržet.
Zazubila jsem se také a v duchu jsem hodnotila svoje šance. Nevypadal totiž zle.
"Kam jedeš?" zeptal se po chvíli. "Do školy?"
Kývla jsem. "Studuju ekonomku."
"Já taky, ale vejšku," odvětil a dodal, že se na Žižkově možná jednou uvidíme. Přitom přivřel levé oko tak eroticky, až se mi podlomily dolní okončetiny.
Projeli jsme kolem Karlínského náměstí, když jsem ucítila to známé zašimrání na špičce nosu. Byla tam! Rychle jsem ponořila ruku do kapsy, nahmatala kus bavlny a vysmrkala se.
Mladík se na mne zadíval a vyprsknul smíchy. Nechápala jsem, čemu se tak hloupě tlemí.
Schválně jsem znovu sáhla do kapsy a teatrálně se vysmrkala, abych mu ukázala, že dělám naprosto běžnou věc.
Mladík už se nesmál, jeho smích přešel v hýkání a z očí mu emigrovaly slzy. Padesátnice, která seděla pod námi zvedla udiveně lehce prošedivělou hlavu a také se rozchechtala. Ukazováčkem přitom neslušně mířila na moji pravou ruku. Udeřila jsem zrakem dlaň a ztuhla jsem. Místo kapesníku jsem třímala tatínkovu ponožku!
Pochopila jsem, že slibně se táhnoucí nit našeho hovoru byla nadobro přetržena. Cítila jsem jak rudnu. Jakmile tramvaj zastavila, vyskočila jsem ven, i když jsem měla jet ještě několik stanic. Očkem jsem nenápadně loupla po mladíkovi, stojícím uvnitř vozu. Utíral si slzy rukávem zimní bundy a nepřestával se smát.
Když jsem se odpoledne vrátila ze školy, chytila jsem svoji povedenou sestřičku pod krkem.
"Můžeš mi říct, co to ráno mělo znamenat?" zaječela jsem vztekle.
"Nic," prohlásila klidně a vymanila se z mého sevření, "akorát doufám, že už mě konečně přestaneš buzerovat!"
Považuji na nutné podotknout, že ona ponožka byla vytažena z prádelníku, byla tudíž sice lehce záplatovaná, avšak čistá...
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
