Smíšené zboží

Můj budík, to je ta nepočetná parta popelářů, sídlící v jedné ze sklepních kójí protějšího domu. Každý den, přesně za pět minut šest, se všichni vyštrachají sklepním okénkem do ulice, vrhnou se mlsně na popelnice, překotí je na zem a začnou dravě hodovat na tom, co bylo prohlášeno za nepotřebné a štítivě upuštěno do smetí. Ten neskutečný hluk, který dělají, když do sebe o překot soukají kilogramy smetí, mne ze světa snů vytrhuje už celých sedmnáct let, co se plahočím po tomto světě.

Když jsem byl malý, děsila mne ta monstra jako nic jiného. Protáhlé neforemné hlavy pokryté vrstvou rzi, dlouhé růžové jazyky, kterými práskají jako biči a vtahují do sebe odpadky. A taky ty spáry. Ty nelidské rezavé ruce s antracitově černými nehty.

Těžko říct, kdo může stát za existencí něčeho takového, jestli Ten Odshora, nebo Světlonoš. Ernest si o popelářích myslí, že za  jejich existenci může Válka. To mi přijde jako absurdní! Jsem názoru, že Válka ( ať už je to cokoliv ) je jen hloupý mýtus pro malé děti - jeden z takových těch osvědčených strašáků, se kterými rodiče vyrukují vždy, když je potřeba zahnat zlobivé ratolesti do postelí. Zkrátka a dobře, popeláři tu jednoduše byli, jsou a budou. Stejně jako náš barák, ulice a to divné roztřepené cosi všude okolo, kterému se říká město. Nemá cenu nad tím zbytečně hloubat, protože hloubání – jak  říká někdy Teta – vede velmi často ke hříchu.

I dnes to byli popeláři, co mne uvrhlo do reality kalného rána. Protřel jsem si oči, vyštrachal se z postele, dopotácel se k oknu a pohlédl na ně dolů. Věčný hlad těch kreatur je fascinující! Cpou do sebe všechno, co vytáhnou z popelnic. Zvláštní ale je, že odpadky, které se povalují na chodníku, je nechávají zcela chladnými. Snad jakoby viděli jen ty svoje popelnice a nic jiného. Skutečně divné.

Nechal jsem popeláře popeláři, obléknul se do pondělní slátaniny a sešel ze svého podkrovního pokoje do kuchyně. Vonělo to tam cikorkovou kávou. A olomouckými syrečky.

„Dobré ráno, Kocourku,“ podívala se na mě Teta skrz svoje brýle. Zase byla vzhůru dřív než já. Oblečená v županu, seděla u stolu, lžičkou míchala kafe v plechovém hrnku a ve světle dosluhující žárovky pročítala noviny. Pohledem jsem zachytil datum vytištěné na titulní straně. Rok 1923. Musely pocházet z té hromady starého sběru, kterou jsme objevili s Fritzem na půdě našeho domu.

Přitáhnul jsem si stoličku a posadil se k Tetě. „Proč čteš tyhle starý nesmysly?“

„Chlapče můj,“ posunula si Teta brýle blíž ke kořeni nosu, „tohle je historie. Vůbec by ti neuškodilo, kdybys i ty čas od času taky zalovil v té hromadě papírů a přečetl si něco skutečnýho. Ba jo! I Fritz a Klára by potřebovali víc číst. Takhle vám všem brzo zdegenerujou mozky z nicnedělání.“

„Ale Teto, vždyť čteme!“ Zaoponoval jsem.

„Čtete jen ty vaše čtyřlístky a podobný obrázkový zhovadilosti a žijete ve sférách. Potřebujete číst! Jako sůl potřebujete číst! Něco normálního, literaturu faktu, noviny. Zkrátka, vy potřebujete číst doopravdy.“ Její oči, komicky zvětšené párem silných čoček do obřích rozměrů, se mračily. Trochu jsem se zastyděl. Byla pravda, že dětský časopis Čtyřlístek není zrovna nejadekvátnější čtivo pro sedmnáctiletého mladíka. Pravda byla i to, že jsme s Fritzem a Klárou poslední dobou skutečně tak trochu zanedbávali náš duševní rozvoj. Jenže za to jsme nemohli a Teta to moc dobře věděla.

Za vším byl Fanatik, kterému před několika týdny cosi přeletělo přes nos, zamknul se v té jeho prosklené věži se všemi knihami a odříznul nás tak od veškerých zdrojů našeho rodinného vědění. Zdolat železné dveře, oddělující Fanatikův pitoreskní mikrosvět od zbytku vesmíru, se nedařilo a my tak byli odsouzeni k vleklému duševnímu strádání.

„Měl bys dojít na nákup, Kocourku,“ učinila Teta konec mlčení. „Až se probudí Taťka, bude mít pořádný hlad. Kup mu k snídani pět piv a nám jako vždycky. Máslo, mlíko, rohlíky. A Matějovi cigára.“ Sáhla do zástěry a hodila mi kožený váček s předem odpočítanými mincemi.

Rozbušilo se mi srdce. Nákup! Úplně jsem zapomněl, že dnes to mám být opět já, kdo zavítá do toho temného místa, kterému se říká „Smíšené zboží.“

Teta si všimla zděšení v mém obličeji „Copak se děje? No snad si nezapomněl na náš denní rozpis. V pátek nakupoval Fritz, v sobotu jsem byla já a dneska je pondělí. Dneska to máš na starosti zase ty.“ Vstala ze židle, došla k zasklené tabulce, visící na zdi vedle kalendáře, prohlašujícího letošek rokem 1982, a  zaťukala na ni čajovou lžičkou. „Pohni sebou, ať máme to pivo na stole dřív, než se sem Taťka dovalí. Nechci, aby mi tady zase vyváděl, že má hlad.“

Ach jo, tetko jedna. Jasně, že jsem zapomněl, na ten tvůj podělanej rozpis! Chápu, že je to docela praktická věc, že to v rodině minimalizuje napětí, zabraňuje rozepřím a hádkám, že má takhle člověk dostatek času se na nákup duševně připravit. Ale pochop konečně, že tím tu věc z obchodu nevyženeš a my se v okamžiku, kdy mu nakonec budeme čelit tváří v tvář, budeme bát úplně stejně, jako kdyby žádnej seznam ani  neexistoval!

Přikývnul jsem, strčil si váček do kapsy, z věšáku u dveří vzal záplatovanou látkovou tašku a vyloudal se z bytu. Na schodišti bylo příjemné šero, které jako ledový obklad zmírnilo žár strachu, který mi kypěl v útrobách. Kráčel jsem dolů a naslouchal tlumeným zvukům, které si prorážely cestu skrze neomítnuté stěny - zvukům minulosti, zakonzervovaným v hmotě domu.

U vchodu jsem se střetnul s Růženkou, naší sousedkou. Je to stařičká paní s velikým hrbem na zádech a hlavou věčně ovázanou špinavým červeným šátkem. Žije v posledním podlaží našeho domu a trpí zvláštní obsesí. Když stoupá vzhůru po schodišti do svého jednopokojového příbytku, plivne vždycky na každý ze schodů, než na něj došlápne. Příčinu tohoto chování se nám s Fritzem nikdy nepodařilo objasnit, protože Růženka je velmi nevrlá a prostřednictvím svého filetovacího nože, nám už několikrát dala jasně najevo, že nestojí o žádný kamarádšoft s námi, žádné dotěrné dotazy a už vůbec ne o jakékoliv  psychosociologické sondy do jejího soukromí.

Když byla ještě s Fanatikem normální řeč, nadhodili jsme během jedné z hodin scholastiky téma „Sousedka Růženka“. Vylezlo z něj, že si myslí, že to její chování je v jistém slova smyslu druh obranného rituálu.

„Věří, že tímto mrzkým činěním zažehná či oddálí příchod něčeho, co hrůzu jí nahání! Takto činí mnoho prostomyslníků, ale je to něco, chlapci, co vás zajímati věru nemusí,“ sdělil nám tenkrát náš rodinný myslitel. A jeho slov jsme se s Fritzem drželi.

Vyhnul jsem se tiše drmolící Růžence, kropící schodiště produktem slinných žláz, a vyšel na ulici. Popeláři tou dobou už zase dřímali ve svém sklepním doupěti, kde setrvají až do příštího kuropění. Zvedl jsem naši překocenou popelnici, poponesl ji zpět na své místo a pak se vydal do Smíšeného zboží.

Město ještě spalo. Neotálel jsem a zamířil rovnou do Bavlnářské ulice. Z pod nohou se mi klidili prašiví potkani a s pištěním mizeli v trhlinách zdí. Máme jich v okolí baráku skutečně hojnost a vděčíme za to právě naší milé plivající Růžence, která jim podstrojuje jak jen to jde. Každý večer pokládá před vchodové dveře misku s teplým mlékem, rozdrobeným pečivem a kusy slaniny. Hrozně ji baví sledovat tu chlupatou melu, když se seběhnou potkani ( a nejen potkani ) z celé ulice a začnou se přít o žrádlo. Stařenka se u toho skřehotavě směje a plácá do kolen a já se často chodívám smát s ní. Teta sice nadává, že od těch bestií jednou dostaneme nějakou nevyléčitelnou nemoc, ale myslím, že přehání. Ona totiž přehání docela často.

Minul jsem Pohřební kanál  před opuštěným vrkočnictvím pana Valenty a konečně stanul před Smíšeným zbožím. Jestli ve mně až do teď bylo nějaké hrdinství, tak nyní vzalo za své. Cítil jsem, jak se mi zrychluje srdeční tep, jak se mi z vybuzených nadledvinek uvolňuje do krevního oběhu adrenalin. Silou vůle jsem se tomu všemu, co se ve mně dělo, snažil zamezit, ale nedařilo se. Pomalu jsem došel k obchodu. Nechápu, jak se může v něčem, co na první pohled působí tak nevinně, ukrývat něco tak příšerného!

Výloha i vstupní dveře do obchodu jsou ze dvou třetin zatažené zrezavělou železnou roletou a každý, kdo se chce dostat dovnitř, musí se sehnout hluboko k zemi a dát přitom pozor na hlavu. S tou roletou se mi nikdy nepodařilo pohnout nahoru, ani dolů, ač jsem se o to mnohokrát pokoušel. Zkusil jsem to samozřejmě i dnes. Přeci jenom – co kdyby? Chytil jsem oběma rukama její spodní konec a zabral. Štěpinky rzi se mi zabořovaly do prstů, páraly pokožku, ale roleta nic. Jakoby ji na druhém konci, na tom, který nebyl vidět a ukrýval se někde hluboko ve zdi, držely pařáty nějakého vyceněného démona.

Nebyla jiná možnost. Vyzul jsem se z bot, položil si dlaň pravice na temeno, skrčil se, proklouznul do tmavého prostoru za roletou, stisknul kliku dveří a otevřel si průchod do světa, který znal jen třetinu denního svitu a těžko říct, jestli někdy pozná víc.

Tma, chmury a zatuchlina. Prodavač stál vzadu, v tom svém černém brlohu za prodejním pultem s mechanickou pokladnou, a na elektrické cirkulárce řezal hovězí kosti. Neviděl jsem ho, protože v brlohu nestál přímo proti mně a kryla ho tenká sádrokartonová příčka.

 Rotující ocelový kotouč pily plnil interiér věčného podvečera teskným vřeštěním, ze kterého na zádech naskakovala husí kůže. Srdce jsem cítil vysoko v krku. Zuřivě tepalo a já měl pocit, že se pokouší vyskočit mi ústy ven z těla.

U dveří jsem si vzal jeden z pochroumaných drátěných košíků a po špičkách odkráčel do uličky mezi regály. Vnímal jsem tu všudypřítomnou špínu, cítil, jak se mi na chodidla lepí drobečky rozšlapaného pečiva. A taky něco jiného. Něco odporně vazkého, co připomínalo natrávené želatinové bonbony. Často jsem bojoval s pokušením vstoupit do obchodu obutý, ale vždycky jsem se nakonec přemohl. Boty by se mi staly zhoubou. Byl bych v nich příliš hlučný a neohrabaný. A já si teď musel počínat obzvlášť potichu a obezřetně.

S každým dalším krokem do nitra obchodu, mě pohlcovala čím dál větší tma. Věřte mi, nebo ne, v těch okamžicích, kdy jsem měl pocit, že kráčím skládkou nemocničního odpadu, jsem za ni byl vděčný jako za nic jiného.

Bál jsem se a bál se i Ernest. Párkrát jsem ho telepaticky popíchnul, aby mi něco řekl. Jeho podpora by se mi v tu chvíli skutečně hodila, ale jak pokaždé v podobných situacích – zatvrzele mlčel.

Nevděčníku mrňavej!

První zastávkou se stala přihrádka s pečivem. Lovil jsem rukou v záplavě rohlíků a ty exempláře, které se zdály být dle ohmatu nejpropečenější, hromadil do košíku. Dělal jsem to potichu a pozorně, abych na sebe nepřitáhl Prodavačovu pozornost.  Párkrát jsem jen tak tak nevykřikl, když se moje prsty místo kolem křupavého rohlíku sevřely kolem něčeho masitého, pulzujícího, co nazlobeně zavrčelo, vytrhlo se mi z ruky a prohrabalo se pečivem až na dno regálu. Smíšen zboží skýtalo různá překvapení a šváb zapečený v housce byl opravdu tím nejmenším, co vás zde mohlo potkat.

Jakmile jsem měl v košíku patnáct rohlíků, posunul jsem se dál. K chladícímu boxu. Mléko a máslo. Tady bylo oproti jiným částem obchodu alespoň trochu světla, protože ve vnitřku zlověstně bručícího zařízení, se převaloval namodrale světélkující opar. Zatnul jsem zuby a nahlédnul do útrob boxu. U dna se mezi vším možným plazili tiše kňourající kojenci, pokrytí vrstvičkou jinovatky. Jejich buclaté prstíky neohrabaně dorážely na uzávěry lahví s mlékem. Měli obrovský hlad. Někteří z nich byli k láhvím přimrzlí rty, bezmocně naříkali a snažili se odtrhnout.

Chvíli jsem v oněmění sledoval tu srdceryvnou scénu a bojoval s vlastní měkkou povahou. Kdybych neodolal, jednu z láhví otevřel a nemluvňata se napila, stalo by se něco strašného. Tuhle chybu jednou udělala Klára. Od té doby koktá a velikým obloukem se v kuchyni vyhýbá ledničce.

Zatřásl jsem hlavou, abych z ní vyplavil znepokojující myšlenky, zcela ignorujíce mrznoucí děti, se pohledem zaměřil na jednu ze sklenic mléka a rychle ji vytáhnul z toho malého modrého inferna. Okamžitě jsem ji odhodil do košíku, protože byla příšerně studená a pak stejným způsobem dostal ze stroje i kostku másla. Oba předměty byly úplně ledové. Po celém těle mi naskákala husí kůže.

Teď ještě to zasraný pivo a cigára a pak rychle vodtud  pryč!

Přepravky s pivem se nalézaly až úplně v zadu, v nejodlehlejší části obchodu, v místech zrakem neproniknutelné černi, kde se dalo orientovat pouze a jen za použití vnitřního oka. Tím jsem bohužel nikdy nedisponoval a byl jsem tedy odsouzen k opatrnému posunování se kupředu denní nocí k neviditelné pyramidě z pivních bas. Rozhazoval jsem pažemi a páral záclony pavučin plné letitého prachu. Sem tam mě něco zalechtalo na tváři, nebo na šíji – nejspíš drobní černí pavouci, kterým jsem svou neomaleností roztrhal jejich lapače hmyzu. Spíš než je, jsem teď ale vnímal ten příšerný nepořádek na podlaze a snažil se dávat pozor a došlapoval velmi obezřetně, abych si neporadil chodidlo o kusy skla, kterých tady bylo vskutku požehnaně.

Konečně se moje paže, slepě vlající vzduchem, dotkla hradby z přepravek. Odložil jsem košík na podlahu a nahmatal pivní láhve. V tu chvíli ustal zvuk kotoučové pily a obchodem se rozhostilo ticho rušené jen tichým šelestem a chichotáním všech těch maličkých zlých tvorů, kteří Smíšené zboží pojali za svůj domov. Zadržel jsem dech a ztuhnul. Slyšel jsem, jak se Prodavač vyšoural ze svého brlohu za pultem a jak do sebe jeho nozdry začaly natahovat atmosféru obchodu. Odporně to sípalo, jako když se někdo snaží dýchat úplně zahleněným nosem. S každým jeho jednotlivým nádechem, jakoby mi podél páteře někdo přejel kostkou ledu. Několik okamžiků plných nepopsatelné hrůzy, jsem čekal, že zaregistruje moji přítomnost, že zuřivě zaburácí a rozeběhne se ke mně, ale naštěstí se po několika vteřinách znovu odebral k pile, opětovně ji aktivoval a jal se pokračovat v rozdělané práci.

Svižně, ale přitom co možná nejtišeji, jsem v poloprázdných basách nahmatal pět piv, vložil je do košíku a pak se s tepajícím srdcem vydal zpět k pokladnímu pultu. Teď mělo přijít to nejhorší. Cigarety a po nich …placení.

Návrat z nitra obchodu byl vždycky mnohem horší než ta příšerná cesta do tmy. Člověk měl tendenci začít spěchat, aby už měl celou tu noční můru z krku, jenže to bylo to nejhorší, co mohl udělat. Zrychlit, nedat si pozor, šlápnout na nějaký střep a vykřiknout bolestí. Tuhle chybu nejspíš udělal náš soused Vitáček, který jednou vstoupil Smíšeného zboží už nikdy nevrátil. Bůh ví, co se tady s ním tenkrát stalo, jak s ním naložily Prodavačovy drápy. Při každé návštěvě obchodu mě napadá, jestli někde tady, v tom enigmatickém mixu špíny, zla a temnoty, pořád ještě neleží jeho mrtvé tělo a nesleduje mě vysušeným pohledem dávno mrtvých očí…

Dospěl jsem k pultu. Vřískot pily tady byl nesnesitelný, přehlušoval dokonce i hlasitý tepot mého srdce, které útočilo na vnitřní stěny hrudního koše.

Teď to nesmím pokazit! Opatrně jsem natáhnul ruku, uchopil jeden ze zaprášených balíčků cigaret Sparta a vložil ho do košíku. Prodavač ve svém brlohu odporně zachrochtal. Stál jsem teď vlastně jen kousíček ode něj a hleděl na kusy rozřezaných kostí, které odhazoval do plastové bedny za pokladnou.

Teď peníze. Otevřel jsem váček a začal předem odpočítané mince jednu po druhé pokládat na talířek vedle pokladny. Přiznám se, že jsem si kolikrát zahrával s tou hanebnou myšlenkou na útěk bez zaplacení. Ano. Potichu se i s košíkem odplížit k východu a hurá ven! Jenže uskutečnit něco takového přeci nešlo. Byl by to zločin proti všemu, co nás učil Fanatik, zločin proti pravidlům města, která jednou možná budou někým sepsána.

Poslední mince byla v talířku. Rozevřel jsem tašku, narovnal do ní nákup a začal od pultu couvat. Všechno další se odehrálo v několika pouhých vteřinách. Pila znovu zmlkla, z Brlohu vystoupilo cosi temného. Okamžitě jsem uhnul pohledem, abych nespatřil Prodavačovu tvář.  Monstrum, popuzeně zařvalo, přeskočilo pult a rozeběhla se za mnou. Já samozřejmě nemeškal a i když jsem byl strachy téměř mrtvý, zachoval jsem si i dnes chladnou hlavu a dokázal reagovat. Odhodil jsem drátěný košík, prudce se rozeběhl, vymrštil se, obrátil v letu na hřbet, do náručí sevřel tašku s pracně získaným jídlem a setrvačností proklouznul skulinou pod částečně zvednutou železnou roletou.

Záplava světla. Chladný čerstvý vzduch. Byl jsem venku. Živý. A celý. A neznesvěcený pohledem na pravou podstatu Prodavačova já.

Zvednul jsem se na nohy, oprášil od špíny moji pondělní slátaninu, pomalým krokem se vydal k domovu a cestou přemýšlel nad tím, kdo nebo co, je vlastně doopravdy ta věc, které všichni říkáme Prodavač.