Občas za mnou v noci přichází černý pavouk. Říkám mu Noční. Budí mne jemným štípnutím do některého z mých četných prstů a rád si se mnou povídá. I dnes mne z pitoreskního světa erotických snů, vytrhla do malíčku něžně provedená injektáž neurotoxinů. Otevřel jsem oči a spatřil u své ruky mého osminohého kamaráda.
„Dobrý den,“ řekl. Vlastně neřekl. Jen telepaticky přenesl myšlenky svých nervových ganglií do mého mozku. Pavouci totiž doopravdy mluvit nedokážou, víte?
„Dobrý den, pavoučku,“ opětoval jsem slušně jeho pozdrav. Mluvil jsem potichu, abych nevzbudil dědu.
„Krásná noc, moc krásná,“ kráčel pavouk ke škvíře ve zdi mého kutlochu, kterou do temného interiéru pronikal modravý měsíční paprsek. Vyhrabal jsem se z hromady vydělaných ondatřích kožek, které mi slouží coby lože a po kolenou přilezl k pavoukovi. Osm jeho droboučkých očí odráželo magický přísvit Luny. Vyhlédl jsem škvírou do Zahrady. Všechno se třpytilo drobnými kapénkami rosy a v každé z nich se zrcadlil odlesk prapodivné tváře měsíce.
„Máš pravdu,“ špitnul jsem. „Opravdu krásná.“
„Podívej se na tu Lunu,“ řekl zasněně pavouk. „Líbí se ti?“
„Líbí,“ odvětil jsem mu potichu.
„Ne všem se líbí,“ posmutněl pavouk.
„Jak to, že ne? Komu se nelíbí?“
„Holkám se nelíbí.“
„Proč?“ podivil jsem se.
„Když takhle měsíc svítí, ony pukají a krev jejich vzlíná. Tam dole, kam se sahat, ni dívat nesluší,“ řekl. Zarděl jsem se a nevěděl, co odpovědět.
„Holky to nemají snadné,“ povzdechl si pavouk.
„Já vím,“ zašeptal jsem. Pavouk vztekle zasyčel a rozevřel špičaté chelicery.
„Nevíš!“ křiknul, až z toho zabolela hlava. „Ale jestli chceš, tak zařídím, aby se mezera v tvých vědomostech zacelila, můj příteli.“
„Chci,“ odvětil jsem mu.
Pavouk zahýbal končetinami. „Fajn. Zítra brzo ráno vezmi sklenici medu a přijď s ní k vaší nejstarší hrušni. Zbytek nechej na mě.“
„Dobře, platí,“ pokýval jsem hlavou.
„Teď půjdeš spát,“ řekl pavouk, vymrštil se z podlahy a zakousnul se mi do krku. Silná dávka hypnotik a barbiturátů mne okamžitě zbavila vědomí.
* * *
Hned časně z rána jsem zavítal do kuchyně, zmocnil se velké sklenice s medem a zamířil s ní do Zahrady. Venku se teprve všechno probouzelo. Natě mrkví a petržele se pozvolna zvědavě vysunovaly z kypré zeminy, sopouchy na kompostu se začínaly rozhořívat a vzduch nad nimi tetelit žárem. Obešel jsem asfaltové jezírko a loudal se k hrušňovému sadu. Byl jsem zvědavý, co na mne noční pavouk vymyslel.
Na nejstarší hrušce jsem objevil něco, co tam ještě včera určitě nebylo. Vypadalo to jako neforemná koule kterou umatlalo nějaké mentálně retardované děcko z nepříliš kvalitního papíru. Pak jsem si dal dvě a dvě dohromady a došlo mi, co to je. Vosí hnízdo. Pocítil jsem hrozící nebezpečí a učinil pár kroků vzad.
„Tu ho máme, hocha nezkušeného,“ zasmál se známý hlásek. Pavouk se zjevil na mém rameni. Vyrostl si jen tak ze vzduchu. On byl mistrem přemísťování se v čase a prostoru. To ale jen tak mimochodem.
„Co se bude dít?“ řekl jsem.
„Nech se překvapit. Ničeho se neboj a dělej, co ti řeknu.“
„Dobře.“
„Otevři tu sklenici,“ přikázal pavouk. Udělal jsem co řekl a zabral za plechové víčko. Med krásně zavoněl. Hned se mi seběhly sliny.
„Skvělé. Teď si tou věcí potři prsní bradavky.“
„Cože?“ zarazil jsem se.
„Dělej!“ zasyčel nenávistně pavouk. Z pohledu na doširoka rozevřené, černé chelicery se mi rozechvěla kolena. Ne, nebudu vzdorovat, rozhodl jsem se. Vnořil jsem do zlatavého produktu bohulibé včelí činnosti ukazovák a počal se jím mazat na uvedených partiích svého těla. Bylo to příjemně lepkavé.
„To je ono, to je ono,“ hihňal se potutelně můj osminohý přítel. „Za chvíli uvidíš, co všechno dokáže způsobit drobný nadbytek tkáně.“ Pocítil jsem znepokojení.
Když jsem byl náležitě potřený medem, začal pavouk telepaticky hlasitě křičet. „Přišel čas probudit se, kamarádky moje černožlutě pruhované! Holahou, jitro je tu a natě už ze země drze lezou!“
Papírová vosí báň se rozvibrovala. „Počkej!“ vyjeknul jsem v návalu náhlé zbabělosti. „Já si to rozmyslel!“ Pavouk se ale jen znovu zasmál a rozplynul se v obláčku dusivého kouře. V tom okamžiku vyletěl s bzučením ze spodní strany báně pár zavalitých vos. Kmitaly tykadélky, očividně si byly vědomé blízkosti sladkého včelího mazu někde ve svém okolí. Několikrát obletěly svoje hnízdo a pak, vedeny svým čichem, zamířily neomylně k mým bradavkám. Zahájil jsem zbabělý úprk. Rozeběhl jsem se přes záhonky, políčka a uhýbaje před dotěrnými nálety blanokřídlého hmyzu, směřoval ke kadibudce, ve které jsem se plánoval ukrýt.
Náhle se však mé tělo nečekaně střetlo s čímsi pružným a lepkavým, co se napínalo mezi kmeny dvou jeřábů a z dálky to bylo prakticky neviditelné. Pavučina. Zákeřná past upředená z lepkavých vláken. Hmyzí helikoptéry spočinuly na mých bradavkách.
„Tahle síť je moje mistrovské dílo,“ řekl pavouk, který se znovu zhmotnil na mém rameni. „Pracoval jsem na ní celou noc. Je upředená přesně tobě na míru.“
Než jsem se zmohl na slovo, ucítil jsem dvě silná bodnutí. Zavřeštěl jsem, vymanil se z té lepkavé změti pavoučích vláken, a chytil se za natékající bradavky. Zvětšovaly se a to tak, že nemilosrdně rychle. Za pár vteřin jsem byl majitelem páru bujných prsou.
„Díky holky!“ zamával pavouk nohou odlétajícím vosám a pak upřel pohled svých osmi očí na moje zbytnělé poprsí. „Jsi vskutku nádherná lidská samička.“
Uchopil jsem do dlaní to měkké nadělení a jemně ho promnul. Bylo to děsivé a vzrušující zároveň. „Co s tím budu dělat?“
„Jdi za dědou a předveď se mu, samičko.“
„Takhle mi neříkej!“ Pavouk se ale jen zachechtal a byl znovu ten tam. Zamířil jsem k domku...
Když jsem míjel kadibudku, ve které jsem se ještě před pár okamžiky plánoval ukrýt, její dveře se prudce rozrazily a ven vystoupil děda s rolí toaletního papíru v ruce.
„Co tady...“ řekl, ale větu nedokončil. Jeho oči se zabodly do mých ňader.
„Dědo?“ zachvěl se můj hlas, když jsem si povšimnul, jak se starcovy oči zaleskly chtíčem. Následující výpad zkostnatělých rukou byl očekávatelný. Zabránil jsem dědovi zmocnit se mých vnad a utíkal pryč. Děda za mnou.
Dědečku, prosím tě, nech mě!“ ječel jsem strachy a metal dědovy pod nohy, co mi přišlo do cesty - rýče, lopaty, konve, kbelíky s hnojivy, ale zastavit jeho pohyb se mi nedařilo. Valil se přes všechny ty překážky jako nějaký bizarní organický tank z pustiny. Kde se ve věkovitém těle vzalo tolik životní energie?
„Stůj, ty šlapko! Stůj!“ sípal, zcela ignorujíce mé zoufalé naříkání.
Párkrát jsme obkroužili kůlnu, proběhli sadem, vinicí a pak jsem konečně zakopnul. Děda se na mě vrhnul a jal se mne osahávat, oslintávat a prznit. Ta tam byla jeho dříve mnou tolik obdivovaná rozvážnost, ta tam byla jeho přirozená inteligence. Jiskra v oku vyhasla, stal se z něj pouhopouhý kopulační stroj.
„Hihihi,“ ozvalo se z trávy vedle mé hlavy. Noční pavouk.
„Vstříknul jsem mu do žil trochu testosteronu a nějaká ta afrodisiaka,“ zakmital nohatý tvor makadly. „Chtěl jsem vybudit co nejbouřlivější reakci. Od rána plýtvám svýma šťávičkama, tak doufám, že si toho náležitě ceníš.“
„Zastav ho, prosím tě!“ ječel jsem a s hrůzou sledoval dědu, jak si rozepíná poklopec montérek.
„On se zastaví sám, až skončí,“ odvětil mi pavouk. „Až do tvého tračníku vstříkne svůj rozmnožovací hlen.“
„Ty parchante!“
„Víš...“ zasmál se pavouk svým jízlivým telepatickým hláskem „Holky to maj prostě těžký.“
