Šest kamarádů

Bylo jich šest. Krysák Pájínek, Izák, Káťa, Bezejmenný, Chlupáč a Jeník. Všichni nervózně přešlapovali na místě a čekali, až se objeví ta, která je všechny sezvala na návštěvu sem, k sobě domů. Jen tak mezi námi, byl to vskutku zvláštní domov. Kdekdo by řekl, že jen černá, zaprášená půda, plná starého nábytku prolezlého červotočem, zapomenutých šňůr na prádlo a kartónových krabice se starými hadry. A byla velká. mnohem, mnohem větší, než se na první pohled mohlo zdát...

Konečně, po době, která se dětem zdála nekonečnem, se udělal průvan a ze stínu staré, rozvrzané almary, vyrostla vysoká shrbená postava. Teta. Všech šest malých hostů okamžitě zaskočil fakt, že má prázdné ruce. Takhle jí ještě neviděli. Zvláštní.

„Tak fajn, jste tady,“ řekla Teta a přejela pohledem skupinku svých hostů. „Jsem moc ráda že vás vidím. Víte, nemám mnoho času, tak budu stručná. Tušíte, proč jste tady?“

Krysák Pájínek zvednul packu. „Bude čaj a sušenky, Teto?“ Pak se ale kolem sebe rozhlédl a dovtípil se, že toto místo není zrovna nejvhodnější k podávání svačiny.

„Kdepak,“ pousmála se vlídně Teta na obtloustlého nenasytu skrz skla svých brýlí. „Jste tady, protože si zahrajete jednu moc veselou hru.“

„Hru?“ pípnula culíkatá Káťa.

„Ano,“ přikývla teta a pohlédla poněkud nervózně na hodinky. „Jak už jsem řekla, nemám mnoho času, děti. Je mi líto. Vždyť víte, jak to se mnou chodí. Ta hra se jmenuje najdi svoje vlastní já. Jak se hraje, na to si už ale budete muset přijít sami.“

„Ale teto...,“ zaprotestovala Káťa a ohlédla se směrem ke vstupním dveřím.

 Teta ale už nic dalšího neřekla. Tleskla a změnila se na oblak černých ovádů, který se rozptýlil po rozlehlých prostorách temného podkroví.

Všech šest se na sebe podívalo.

„Já bych raději domů,“ hlesnul Jeník potlačující pláč.

„Já taky,“ promluvil reproduktor uprostřed Bezejmenného hrudi. „Ale já na rozdíl od vás domov nemám.“

„Žádný strach!“ dal si ruce v bok Chlupáč. Jeho červený pláštík se vlnil v závanech větru. „Tohle bude určitě výborná hra. Vždyť znáte Tetu, ne? Ta nezkazí žádnou zábavu!“

„Ale co máme jako dělat?“ krčil rameny  Krysák.

„Každý musíme najít svoje já, ty trumbero,“ mávnul Chlupáč rukou v kožené rukavici. „Je vidět, že vůbec neposloucháš!“

„Jak se hledá vlastní já?“ otázala se kamarádů roztřeseným hlasem Káťa.

„Prostě půjdeme a najdeme ho. Tak se hledá,“ promluvil Bezejmenného reproduktor.

„A kam půjdeme?“ ozval se Jeník, z jehož výrazu se dalo číst, že by byl nejraději někdo úplně jinde, nejlépe u svých hraček a maminky, v pokojíčku vymalovaném na světlemodro.

„Kam, kam!“ rozhodil rukama Chlupáč. „Jsi jak malý děcko! Podívej se kolem sebe! Musíme to tady všechno důkladně prozkoumat.“ Jeho oči se zájmem přeskakovaly ze všech těch záhadných věcí, které byly všude kolem nich.

„Půjdeme ve skupině?“ chytil se Jeník Chlupáčovy pracky. Chlupáč se mu však vytrhnul a vytasil z pochvy svůj krátký mečík.

„Nevím jak vy, ale já budu čelit nebezpečenstvím zdejších končin sám! Nechci a ani nepotřebuji ničí pomoc!“

„Já půjdu taky sám,“ řekl Bezejmenného reproduktor.

Jeníkovy osiřelé dlaně se zmocnila hrubá Izákova ruka. Jeník pohlédnul němému strašidlu do tváře. Výraz Izákova obličeje plného šrámů a jizev říkal, že bude malému chlapci rád dělat společnost. Bude-li o ní ovšem stát. Jeník svůj další vzlyk spolknul.

„Kluci a kdo půjde se mnou? Ty myšáčku?“ ozvala se Káťa a pohlédl na Krysáka. Ten uhnul pohledem. „Nejsem žádnej myšáček, ty ufňukaná cuchto! A chci jít taky sám.“

„Ale kluci, já se sama bojím!“ rozbrečela se holčička.

„Já se sám nebojím!“ Zamával kolem sebe malý hrdina mečíkem. „Za jiných okolností bych dámě v nesnázích okamžitě poskytnul svou pomocnou ruku, ale dnes je situace jiná! Hraje se najdi svoje vlastní já.“

„Tak já půjdu s Jeníkem a Izákem,“ přistoupila holčička k podivné dvojici hadrového strašáka a chlapce v modrých kalhotách s kšandami.  Izák tázavě vzhlédnul k Jeníkovi, ale ten odmítavě zavrtěl hlavou. „Holky nebereme.“ Nechtěl se před ostatními kluky snižovat.“

„Já jdu pryč,“ řekla zkroušeně Káťa.

„Nesmíš!“ zamračil se Chlupáč.

„Je to jen pitomá hra!“ Vyplázla na něj holčička jazyk a zmizela ve světlem zalitých dveřích, vedoucích do spodních pater činžáku.

„Zbabělce jsme se zbavili,“ pronesl Chlupáč vítězoslavně. „Nuže, je čas vyrazit do neznáma, přátelé!“

Všichni se rozešli a nechali se pohltit ponurým labyrintem starých trámů a vysloužilého nábytku...

*  *  *

Krysák Pájínek s čenichem skloněným až k zemi, hnán svým polozvířecím instinktem, utíkal kupředu, do stále houstnoucí tmy. Ignoroval všechno kolem sebe - jeho čich dráždila jakási velmi, ale opravdu velmi libá vůně. Proběhl několika křižovatkami, jednou velmi dlouhou uličkou mezi závratně vysokými hromadami vyřazených psacích stolů a stanul na širém prostranství ohraničeném horou nepotřebné veteše. Uprostřed něj kdosi stál.

„Kdo jste?“ prsknul Pájínek jedovatě. „Co tady děláte? Vy taky hrajete tu naši hru?“

Postava vystoupila z šera. Byl to starý, vetchý muž v sepraném společenském obleku. Na svraštělém obličeji měl posazené kulaté brýle, které se ve tmě strašidelně leskly. A měl něco v kapse. Skutečně náramně to vonělo.

„Jakoupak hru, myšičko?“

„Najdi svoje vlastní já,“ zavětřil krysák Pájínek. „A laskavě mi neříkej myšičko, dědo!“

„Promiň kloučku, ale vypadáš jako myšička,“ pousmál se přívětivě stařík a podrbal Pájínka na hlavě. Krysák měl dojem, že se o pár palců zmenšil.

„To teda nevypadám,“ zamračil se. „A co to máš v kapse? Není to náhodou to moje já, který hledám?“

„Ne. Ubezpečuji tě, že není,“ zavrtěl hlavou děda.

„Ukaž mi to,“ dloubnul krysák starého muže drápem do břicha.

„Když jinak nedáš, ale dávej pozor, ať ti to neublíží!“

„To je pastička na myši,“ polknul Pájínek, když muž odhalil tajemství své kapsy. „A je v ní sejra. Ementál!“

„Bába mě poslala, abych tady nalíčil pár pastiček. Máme zde nahoře nezvané hosty, víš?“ položil děda pastičku na zem. Pájínkovy se sbíhaly sliny. Ten malinký kousek sýra ho tak lákal.

„Když budu dost opatrnej, tak se mi nic nemůže stát,“ olíznul se krysák. „Jenom si trochu kousnu. Sehnul se k pastičce, očenichal tu lahodně vonící věc a hladově se do ní zakousnul. Past cvakla, železná pružina přerazila Pájínkovi vaz. Byl mrtvý ve zlomku vteřiny.

Stařík v obleku neřekl ani půl slova, shýbl se pro pastičku s právě zabitou myší. Dřív tyhle protivné hlodavce, kteří se chytili do jeho pastí, předhazoval jako žrádlo své kočce. Pak mu ale sousedka řekla, že v nich můžou být různá neřádstva  a nemoci. Dnešní úlovek skončí v kamnech.

*  *  *

Jeník a Izák kráčeli bok po boku. Jeník se chvěl strachy a hrozně se mu chtělo čůrat. Nejdřív neměli žádný cíl, jejich kroky nevedlo nic a měli dojem, že bloudí. Pak si však uvědomili, že něco slyší. Nepříjemný mechanický zvuk. Vrčení. Co to jen může být? Po několika desítkách minut marného bloudění v mřížoví dávno nepoužívaných klecových kójí, objevili stěnu. A v ní dveře. Jeník na ně přiložil ucho. Nebylo pochyb, ten zvláštní zvuk přicházel odtud. Stiskl kliku potaženou pavučinami a vstoupil dovnitř.

„Maminko!“ vyjekl chlapec udiveně. „Co tady děláš?“

Žena sedící u starodávného šicího stroje odtrhla pohled od své práce. „Šiji si další hračku.“ Jeník s Izákem popošli blíž a sledovali, jak se pod rychle kmitající jehlou rodí z cáru látky hadrová panenka. V papírové krabici vedle stroje jich byla už celá hromada.

„Ale já už mám těch tvejch hraček po krk,“ povzdechl si Jeník. „Pořád jen panny! Blbý hadrový panny!“

„Myslela jsem, že se ti líbí,“ posmutněla matka. Stroj se zastavil, vrčení utichlo.

„Mám jich po krk,“ dupnul nohou chlapec.

Matka se zamračila. „Klidně si jich měj po krk. To je mi jedno. Vždyť nejsou tvoje. Jsou to jen a jen moje hračky. Stejně jako jsi i ty moje hračka.“

Jeník se zarazil. „Tvoje hračka?“

„A co jiného?“ podivila se žena. „A vůbec! Už mi neříkej mámo. Nechci jí být.“

„Já nejsem žádná tvoje hračka, mami!“ zaječel Jeník. Máma vstala rozzlobeně od stroje, vzala do ruky nůžky a přejela jejich jedovatě ostrým břitem po chlapcově tváři. Nebolelo to. Jeník si sáhnul na obličej, z rány na jeho líci lezla vata.

„Tak co, procitnul jsi?“ zasmála se žena jízlivě.

„Ale můj pokoj, moje hračky...“ naříkal hoch. Byl to suchý pláč. Z jeho skleněného oka neskanula jediná slza.

„To jsou moje hračky a můj pokoj,“ odvětila mu žena, vzala ho za látkovou nohu a hodila do krabice k ostatním hadrovým panenkám. „Už tě mám dost.“

Izák se chvěl strachy a snažil se ve své ohyzdné hlavě uspořádat to, co se před ním právě odehrálo. Žena se na něj usmála. „Ty se neboj, nic ti neudělám. A už konečně přestaň předstírat že jsi hračka. Jsi kluk. Člověk.“

Strašák si uvědomil, že se cosi stalo. Lépe řečeno, stalo se, že si něco uvědomil. S křikem rozevřel svoje ústa, švy, držící u sebe jeho rty popraskaly a z desítek ran na jejich okrajích vytryskla krev. Byl živý. Celé ty dlouhé roky. Ale tak moc si přál, aby byl jenom pouhou loutkou. Ubohá lidská zrůdička...

*  *  *

Chlupáč se rozháněl ostřím svého meče a páral pavučiny, které mu stály v cestě za jeho vlastním já. V těchto místech půdy, kam až se stačil prosekat, jich bylo vskutku požehnaně. Náhle se z nedaleké almary ozvalo kovové zaskřípání.

„Ha! Kdo tam!“ pronesl malý hrdina pevným hlasem. Jeho malé srdíčko v hrudníku za kroužkovou košilí, se však roztepalo o sto šest. „Ukaž se, bídáku, ať tě mohu proklát!“

„Já tady jsem, chrabrý rytíři. Nikdo jiný, než já.“ Skříň se s hrůznou pomalostí otevřela a ven z ní vykráčelo příšerné, kovové, pavoučí monstrum. Desítky jeho zářících oček se zaměřily na zbraň v Chlupáčově ruce. „Krásná práce, věru. Na co ho máte, pane?“

„Na monstra jako jsi ty!“ zahrozil Chlupáč mečíkem. „Je vyrobenej z Damaškové oceli! Dal jsem za něj tři sta zlaťáků!“

„Hmm,“ zakmital netvor kusadly. „A není náhodou platikovej?“

„To si piš, že není!“ stáhla se Chlupáčova tvář do nenávistné grimasy. „Jak se vůbec opovažuješ něco takového jenom vyslovit?“

Pavouk se rezavě zachechtal a po krůčcích se počal k hrdinovi přibližovat. „Říkáš, že není z plastu. Tak co ho vyzkoušet? Přijímáš mou výzvu k souboji? Rytíř versus Ohyzdná příšera?“

Chlupáč polknul. „Přijímám!“ řekl tvrdě. V tu chvíli se pavouk vymrštil a skočil po Chlupáčovi. Ten bleskově uhnul půlobratem a ťal mečem po pavoukově hrudi. Čepel odskočila od lesklého krunýře a nezanechal na něm ani škrábanec.

„Grrr, jsi houževnatější, než vypadáš,“ zamračil se malý rek a vyhnul se dalšímu pavoukovu výpadu.

„Vzdej se a ušetřím tě,“ smál se pavouk a cvakal čelistmi kusadel po Chlupáčovi.

„Ani nápad!“

„Jak myslíš!“ vzkřikl pavouk a kousnul doopravdy. Křuplo to a meč byl na dvě půlky.

„Je to plast!“ prohlížel si Chlupáč zbytek meče. Na záštitě teď byl patrný nápis made in China. „Jak je to možný?“ vzhlédnul k monstru. „To není fér, ty používáš nějakou magii!“

„Řekl bych, že spíš naopak.“

„Ale...“ chtěl cosi namítnout hrdina, ale větu už nedokončil. Pavouk prokousnul jeho „brnění“ a vstříknul mu do těla mocnou dávku jedu...

*  *  *

            Bezejmenný šel přímo za nosem. Bylo mu jedno, co se kolem něj děje. Chlupáčův křik a zvuky boje, které slyšel za stěnou ze starých, rozvlhlých knih, zcela ignoroval. Trvalo mu jenom pár minut, než se dostal k jeho vlastnímu já. Kdyby byl býval měl emoce, jako jeho kamarádi, určitě by byl znepokojen, že ono já má podobu staré, opotřebované kosy s břitem pokrytým řadou škrábanců a vrypů. Tetiny kosy.

            Kosa visela na starém trámu a obklopovala ji soustava bodavě zářících slunečních paprsků, jenž na půdu pronikaly skrz otvory v plechové střeše domu. Natáhnul se pro ni, uchopil ji svýma mechanickýma rukama a sundal z věšáku. V té chvíli se vedle něj zhmotnila Teta.

            „Proč já?“ obrátil se k ní chlapec.

            „Důvody jsou dva. Za prvé, líbíš se mi. Tím myslím vzhledově, víš?“

            „A za druhé?“

            „Nedokážeš snít. Ty jediný. Sny jsou pro smrt smrtelně nebezpečné.“

            „Aha,“ přikývnul Bezejmenný a jednou ranou Tetu dekapitoval. Pak se rozplynul v roji bzučících ovádů. Hra si našla svého vítěze…