ŠŤASTNÝ A VESELÝ

         Zalehlý uši. Skřípění brzdícího vlaku. Pošmourný nádražíčko. Vůbec nic se tady nezměnilo. I když… Možná jo. Jo, možná, že jo. Je nějaký roztáhlejší, rozplzlejší a dofialova oproti minule. Nebo sem to čůčo radši s Růženou neměle pít? Neměla, musela. Jakože na svátky a na konec roku. Jo, Růžu uvidim až příští rok. Vystoupila tři stanice přede mnou. Růže s kytarou. Růže, která zpívá falešně jak málokdo. ,,Salome, netanči…“ ,,Růžo, nezpívej!“ Růže je fajn i s tím pitomym jménem a předkusem. 
         Doskřípali jsme, docukali se, pomalu slejzám schůdky z vlaku. Houpaj se pode mnou, uhýbají mejm nohám. Fakt už jsme zastavili? Dyť ten vlak je nějakej živej! ,,Beruno, pohni!,“ ozve se za mnou. ,,Beruna má dost.“ Jestli vám nikdy neřikali ,,Beruna“, neumíte si představit, jak nablblá je to přezdívka. Jak svrab. ,,Beruno, příště bumbej mlíčko!“ By koukali, blbečkové, kolik Beruna vydrží! Kýčovitý ozdobičky Panta Slauzů se houpaj ve větru na umělý girlandě. Jako jehličí. Šťastný a veselý! Bloumám po nádražíčku. Šťastný, pcha! Boha jeho, za co? 
         Budem dělat, jak si rozumíme. Jak je ta naše sešlost rodina. Děda bude řikat, že salát se poved tisíckrát víc než loni, babička, že řízky sou jak dort a máti bude vzdychat blahem, že přesně takovýhle utěrky si přála. Jasně, po ničem jinym celej rok neprahla! Pak mě pobídnou, ať zabrnkám koledu na piáno. Marně budu vysvětlovat, že sem na něj chodila jen dva roky pomalu před sto lety. Šťastný a veselý jako každej rok. 
           Děda se pak nehne do Tří králů od telky, babička zhodnotí, že se nám to opravdu povedlo, pohladí mě po vlasech a řekne: ,,Vidíš, ani nám nepřijde, že by nám něco scházelo.“ Tím bude myslet, že se jí pod stromečkem místo dvou dětí slejzá dcera s vnučkou a zatoulanýho syna čert vem čert! Jo, ani nám to nepřijde, sme z toho parádně vycukaný. Hledám po kapsách cigára. Už je mi putna, která babiččina kámoška mě uvidí a nabonzuje. V kapse cejtim vyklepanej tabák.        
         ,,Nemáš sirky?,“ zahuhlá někdo za mejma zhádama. Tý vago! Já myslim na vlka a vlk chce sirky! ,,Tý volé! Je to možný?,“ zahalekám na celý nádraží, vlepim mu pusu na neoholenou tvář. Vlaje na něm starorůžovej dámskej svetr a pocity z včerejšího flámu. ,,Jak to mluvíš?,“ okřikne mě, ,,to vás učej na tý vaší univerzitě?“ Univerzitě! Ten má ale hemzy! Přitroublá střední škola a on takhle! ,,Nesnášim, když ženský mluvěj sprostě,“ kaboní se on. Vláčnej krásnej znovunalezenej syn mojí babičky. Dneska už taky ledacos vypil. Proč nemá bundu? Proč o sebe víc nedbá? ,,Kurva, máš ty sirky nebo ne?“ Matěj, Matějíček, strýc, strýček. 
          Promítám si v hlavě, jak nám bylo na vejletě v Kutný Hoře, jak mi nabídnul první cigáro a jak byl pyšně krásnej, když se mu narodila dcera. Dneska se mu třesou ruce, zaručeně aspoň dva dny nejedl a vlasy si stříhal naposledy v létě, sám, nějakejma přituplejma nůžkama na nehty. Nejkrásnější chlap mýho života! V uších mi zní tóny jeho kytary, kterou dávno propil. Obejmu ho a přitisknu hlavu k jeho tělu. Sahám mu sotva pod prsa. ,,Máš prachy?,“ zašeptá. ,,Nic moc,“ přiznám, většina padla na Růženčino čůčo a na vánoční dárek pro mámu. 
         ,,Hele,“ posmívaj se puberťáci z vlaku, ,,Beruna má novej objev!“ Cejtím, že Matějovi sou moje projevy citu nepříjemný, ale nedokážu se ho pustit a on nedokáže cuknout. Ty blázínku, jak dlouho sem tě neviděla? Rok a půl? Dva? ,,V posteli se to prej srovná,“ narážej kluci na vejškovej rozdíl mezi náma. ,,Beruno, ty se nezdáš! Co tomu řekne Sváťa?“ Sváťa mi může bejt zrovínka teď celej ukradenej. Zaručeně už se touhle dobou cpe maminčiným cukrovim, těší se na tři oříšky pro Popelku a ujišťuje rodičovstvo, že se v Praze doopravdy nezkazil. A ani moc nelže. I dyž se sčuchnul se mnou a poleháváme spolu v parcích na lavičkách, kde si mezi polibkama vzájemně nípáme uhráky. I dyž se mnou občas vysrkne nějaký pivko a trapácký pokusy považuje za sex. Furt to bude maminčin mazánek. O toho se v životě žádná ženská nebude moct opřít. Ani až mu bude padesát. 
         ,,Aspoň na jedno pívo,“ žadoní Matěj. Z úděsnýho svetru je cejtit příšernej parfém. ,,Kdes přišel k tomu vohozu?,“ směju se. ,,Vzal jsem ho u jedný, která mě asi měsíc trpěla.“ ,,Proč jen měsíc?,“ zajímá mě. ,,Poněvadž to se mnou není jednoduchý,“ vzdychne Matěj, ,, a pak si mě chtěla navostro zapojit do života nebo co. Vyzvedávat haranty ze školky, mejt jí záda a přitloukat hřebíčky do zdi. To na mě bylo moc.“ ,,Měls ji rád?“ ,,Mám.“ Pod svetrem se jasně rýsujou Matějova žebra, možná slyším, jak mu škrundá v břiše. 
         Beru ho za ruku a směřuju k nádražní putyce. S nikym bych si nevykračovala tak pyšně jako s nim. Pro nikoho bych neobětovala poslední peníze, který měly původně sloužit na holení dědovi pod stromeček. Proti nám se valí babča ověšená taškama. Jen tak tak, že ji neporazíme. (Nebo ona nás?) ,,Prosím vás,“ kvílí paní Tašková, ,, prosím vás, nevíte, jestli už jel vlak na Lysou?“ Zapotácíme se a podepřem navzájem. Matěj si ji změří pohrdavým pohledem. ,,Jó, paninko, vám vlak už stoprocentně ujel.“ Ověšená to nepochopí, já se zasměju a Matěj mi šeptně do ucha: ,,Ale lysou už ji asi má.“ 
         V hukotu poplivaný pošmourný hospody je nám dobře. Máme svůj stoleček, plný půllitry a radost, že sme spolu. Sme šťastný a veselý a ,,šťastný a veselý“ nám můžou vlízt na hrb. ,,Ty vole,“ šklebí se Matěj, ,,to je vlastně prvně, co jsme spolu na pivu!“ ,,Aby ne,“ řeknu a otřu si z horního rtu pěnu, ,,naposled sem tě viděla, dyž sem byla ještě napůl dítě.“ ,,No jo, a dneska už jsi ženská,“ pokývá hlavou a já nevím, jestli fakt nebo jestli se mi posmívá. 
         U vedlejšího stolu vykřikuje ňáká kysličníková blondýnka, že ,,kukum uďála letos fakt boží vánoce, že to teda budou čubrnět!“. Položim dlaň na hřbet Matějovy ruky. Bojim se, aby mi neutekl, aby se mi nezdál, aby na mě nezapomněl. Usměje se: ,,A pěkná ženská.“ Pak říká, ať hlavně nenaletim nějakýmu pitomcovi, ať se nenechám zbouchnout prvnim troubou, ať si nepokazim život. Od něho to nezní mravokárně a hloupě. ,, A kdyby náhodou,“ zatřese se strýčkovi hlas, ,,kdybys náhodou měla mít malýho prcka, nesmíš ho nikdy zklamat.“ ,,Dej pokoj s miminama!,“ okřiknu ho. ,,Je to škoda,“ zamračí se Matěj, ,,seš fajn holka, ale máti se s tebou nikdá nesmířila.“ ,,Myslíš, že mě nemá ráda?“ ,,Myslím, že si s mateřstvím nikdy nevěděla rady a nikdy se s ním nevyrovnala.“ 
         ,,Bůch!,“ zařve mi někdo do ucha. ,,Do prčic! Jiřina!,“ vykřiknu já, ,,kde se tady bereš?“ Proč tady ze stověžatý? Flákali sme se spolu celý léto po zábavách, putykách a lesích. Nasbírali sme tuny hub, zahřejvali se u ohníčků a semleli všechno o knížkách. ,,Kurnik, řikal jsem ti, že ženský by neměly mluvit sprostě,“ naštve se Matěj. ,,Do prčic přece…,“ bráním se. ,,,Jsi zkažená skrz naskrz!“ Jiřina se ani neptá a přisedne. Objednává další pití. Škopky a nějaký panáky. Jiřina se vůbec nezměnil od chvíle, kdy sme se rozešli na zastávce tramvaje. Loučil se se mnou tehdá: ,,Ty tvoje oči! Miluju tvoje oči!“ Jináč miloval Jara z Bratislavy, za kterým pak na čtvrt roku mířil. 
         Matěj je blaženej při pohledu na stůl plnej alkoholu. ,,Vypadáš spokojeně,“ usmívá se na mě Jiřina, ,,konečně láska?“ ,,Jsem její strejda,“ nenechá mě odpovědět Matěj. ,,Jasně, strejda,“ šklebí se Jiřina, ,, to se tak říkává.“ Luskne prstama a objednává další pitivo. ,,Co plánujete na svátky?,“ vyzvídá jiřina. Co bysme tak mohli plánovat? Zrovna my dva! Čokoládový vlasy mu povlávaj kolem hlavy. Líčí, že on jede za bráchou do Kolína, a že… Matějíček ho asi moc neposlouchá. Sleduje kysličnici odvedle. Neumim poznat, jestli s pobavenim nebo se zájmem. ,,Už aby táhli z domu, hajzlové,L rozhazuje ženština rukama, ,,víš kolik mě letos ta podělaná šaškárna stála?“ Její skoro koženej spolusedící neví. Ona začíná vypočítávat: ,, Stromeček, dárky, žrádlo. A všechno sou to vyhozený peníze!“ 
         Matěj se usmívá. Plánuje něco na svátky? Jiřina rozpráví, co podnikne s bráchovýma dětičkama, hraje si se sirkama a na rozloučenou nám předplatí mraky dalšího pití. Dá mi hřejivou a měkoučkou pusu. Za deset minut mu jede vlak. A zas někdy a snad a kéž by… 
         Propívíme se s Matějem pomaličku k ránu.  Lidičky ublížený, bolavý a šťastný. Vděčný za dnešní večer, tichou noc souznění a hladivý pohledy do očí. ,,Když jsi byla malá, šíleně jsem tě nenáviděl,“ přiznává Matěj. ,,Seš zlej,“ zlobím se naoko, ,,já tebe milovala od kolíbky!“ ,,Máma se z tebe mohla pominout! První vnouče! Všechno ti kupovali, hopsali kolem tebe a omlouvali tvojí máti, že ona se nestará, protože je na tebe sama.“ ,,Byla na mě sama!,“ potvrdím. ,,Jasan! Proto se tvý máti nacpal do chřtánu kvartýr a zařídil se jí, proto jí máma a vaří a pere a…“ Matějovi vhrknou slzy do očí. Chvilku mu trvá než se uklidní. ,,Nevadí mi, že mě nedali nic, ale po mamince se mi stejská. Moc.“ ,,Pojď se mnou domů,“ žadoním. ,,Já nemám doma.“ Chce se mi bulit. Proboha, otočme list. Za tohle všechno přece já nemůžu! 
         Smí se člověk (vlastně ženská) líbat se svým vlastnim strejdou? Může se od něj nechat osahávat pod trikem? (,,Takovýhle kozy jsem neměl v ruce léta Páně!“) Může jí to vzrušovat? Smí mít chuť mu sáhnout po poklopci? Může. A může a nemusí si ji nechat zajít. ,,Kdybychom měli na nějakej lacinej hotýlek, byl bych nejšťastnější chlap na zeměkouli. Země nevim, ale koule má božsky pevný a mírně ochlupený. ,,Matějíčku, prosím,“ prosím a laskám ho, ,,přijď zejtra na štědrovečerní večeři domů.  Ať tam s nima nejsem tak sama.“ ,,Děkuju ti,“ řekne Matěj a něžně mě políbí na čelo, ,,děkuju! Omládnul jsem s tebou a po letech jsi první člověk, kterej se mě neštítil.“ ,,A co ta, co tě měsíc trpěla?“ ,,Dotýkala se mě, ale štítila se mojí duše.“ 
         Druhej den děda říká, že salát se poved tisíckrát víc než loni. Máti se vyciťuje nad povlečenim a já hraju pomalu a nejistě na piáno a přiskřípnutým hlasem broukám: ,,,Chtíc aby spal, tak zpívala, synáčkovi…“ To už babička nevydejchá a tečou jí slzy do bramborovýho salátu. Netuší, že aspoň pár vteřin byl včera šťastnej a veselej, a dneska, že se potuluje po místnim nádraží.