|
Info
|
| Děl | : | 4188 | | Komentářu | : | 17731 | | Členů | : | 510 |
|
|
Návštev
|
| Celkem | : | 234834 | | Právě online | : | 9 |
|
- inzerce -
BlueBoard.cz
Malá diskuse
(Chceteli heslo pro vstup,
pište na ICQ 254685907)
|
Mário Polónyi:
Poviedky
Elektronická kniha
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
Více o knize
ZDE
Chcete také vydat knihu elektronicky?Click!
|
Publikační prostor pro Vás |
|
5. prosinec
Zítra je Mikuláš!
Byli jste hodní?
svátek mají
Jitka(ČR)
Oto (SR)
5.12. je
Mezinárodní den dobrovolníků
vice zde |
|
|
Rozbité dětiID: #763 | Autor | helaop |  | | Vytvořeno | 20.11.07 13:23:51 | | Kategorie | Próza - povídka | | Téma | Hádky, spory, O životě | | Počet návštěv | 197 | | Dílo sledují | |
Dnešní den byl pro Jacka hrozný. Šílený. Ráno to ještě nevypadalo, na nijak zvláštní den. probudil Joanu, udělal snídani a dokonce měl i spoustu času v klidu s ní posnídat. Dnes, jako většinu jiných dní. Díval se s láskou do jejích namodralých velikých očí a jako pokaždé se mu láskou a něhou bolestně sevřelo srdce. Když dosnídali, umyl v rychlosti nádobí a Joana si zatím připravila do tašky vše potřebné. Pak vložila svou malinkou ruku do jeho chlapské velké dlaně, usmála se na něho a vyrazili. Došli pěšky k domku paní Spookové. Byl to malinký domeček, přilepený ke zdi městského parku a právě v tom domku Joana strávla velikou část svého života. Ruth Spooková o ni pečovala od smrti Joaniny matky. Ruth byla stará dáma, bezdětná a svobodná a na první pohled rozhodně nepůsobila, jako milá a příjemná. Za Joanu by ale dala i svůj život. Milovala ji i s těmi zvláštnosti (nebo právě pro ně?), které Joanu odlišovaly od jiných. I Jack měl tyhle její neobyčejnosti (jak tomu říkal) moc rád. Nikdy nevyčítal Bohu a osudu. To jeho žena, ta se s tím nesmířila. Když jí tenkrát po Joanině narození opatrně sdělili, že je Joana jiná, než ostatní děti, odmítla se na Joanu podívat, přestala mluvit a uzavřena do sebe čekala na smrt. Ta jí naštěstí nenechala dlouho čekat. Jen tak měl Jack volné ruce k tomu, aby pěčoval o svou zvláštní dceru. Na to, že byl Jack drobný chlapík, hubený a nijak vysoký, měl spoustu síly, spoustu citu a lásky a to vše dal Joaně. Jack a stará Ruth se postarali o vše, co to děvčátko potřebovalo. Ani jeden neměl zkušennosti s dětmi, ale oba se své role chopili s plnou zodpovědností. Joana za to byla jejich sluníčkem. radostí jejich života. I Ruth, přestože jí s postupujícím věkem docházely síly, si mohla být Joanou stoprocentně jistá. Pokud při jejich procházce na chvíli usnula v parku na lavičce, nemusela se bát, že by Joana odešla. Že by se ztratila? Proč by to dělala? Jack a Ruth, to byly její přístavy bezpečí. Chvíli byl tenkrát Jack rád, že Joana nemusela jít do školky. Se školou to ale pro ní dopadlo špatně. Zjistili, že i přes veškeré odlišnosti je Joana velice inteligentní a tak místo institutu pro handicapované děti, nastoupila do normální školy a poté na školu střední. To nebyla šťastná léta. Kolik slz, kvůli urážkám a i horším věcem, kolik jich Joana vyplakala. Jack i Ruth se snažili jí pomoci, vše vysvětlit a vrátit ztrácené sebevědomí. Pravdou je, že tenkrát poprvé Jack zjistil, že začíná nesnášet ( ba co hůř, nenávidět) zdravé a normální děti. Naoko krásné a milé a ve skutečnosti zlé a kruté.
Jack se mimo péči o Joanu věnoval s plným zaujetím i své práci. potřebovl peníze a také měl pocit, že Joanu těší jeho úspěchy. A úspěchy to byly. Z prostého pochůzkáře se vypracoval na komisaře u nich na okrsku. Joana na něho byla pyšná. Byla jeho sluníčko.
Dnes ale tak dvě hodiny po příchodu do práce Jackovi slunce přestalo svítit, jenomže on to ale ještě netušil..Do práce přišel v dobré náladě. prohodil slovo s každým koho potkal, napsal pár povinných zpráv a když si šel vařit první kávu, zazvonil telefon a vše vzalo špatný konec. Vražda. Výjezd. Když slyšel tu adresu, kam jedou, zamrazilo ho. Tak blízko domku staré Ruth Spookové.
Pak šlo vše jako obvykle. Rozehnali v městském parku skupinu očumujících zvědavců a zapsali si, pro případné šetření, jejich iniciály.Vyslechli zoufalou a zcela mimo sebe matku mrtvého a svědky, kteří mohli aspoň něčím osvětlit případ. Ten případ byl hnusný. Nic podobného Jack ve své praxi nezažil. Malinký, ještě ne dvouletý John Smith byl nalezen ve křoví udupán. Doslova. Vypadal, jako rozbitá placatá panenka. Hrůza!. Vypadal by dobře, až na vylezlé, vypouklé oči a jyzyk vystrčený mezi malinkými napuchlými rtíky.
Když proběhlo ohledání a tělíčko bylo odvezeno na soudní patologii a matka toho tělíčka do nemocnice, čekala běžná rutinní práce provázející každé vyšetřování. To je bizardní, jde prakticky o totéž, jako při šetření vykradeného bytu. Jack něco špitl kolegům, ti kývli a on na skok zamířil do Ruthtina domku. Joana seděla u televize vedle Ruth, která očividně hluboce spala. Joana, jak ho uviděla, zavýskla a běžela ho obejmout. Ruth se s trhnutím probudila. Řekl jim krátce, co se stalo. Joana vrtěla hlavou a Ruth ustaraně řekla, několikrát jsme s Joanou toho chudáčka hlídaly na písku. Chudinka jeho maminka. Tolik se o něho strachovala.
Jack dal Joaně pusu a s omluvou, že musí rychle na stanici se s nimi rozloučil. Spěchal a přeci cítil tu Joaninu zvědavost až v morku svých kostí. Není divu. Joana, jeho tajný parťák. Jí doma každý večer u šálku horké čokolády vyprávěl o svých případech, denně probírali postupy vyšetřování. Nikdy nic neprozradila. Byla částí jeho. Byli neoddělitelní. A jeho, jeho ten zájem a ta pýcha, jeho to těšilo.
Už odpoledne bylo zhruba jasné, koho mají hledat. Váha kolem sedmdesáti kil, noha číslo třicetosm, zda muž nebo žena není jasné (všichni ovšem usuzovali, že jde o chlapa) a vzhledem k váze a velikosti chodidel asi stošedesátpět až osm centimetrů vysoký člověk. Bings, Jackův kolega se smál, ukazoval prstem na Jacka: "Tak to bude tady Jack". Ten po něm střelil nakvašený pohled :"Nezdá se mi to celé moc k smíchu Bingsi." a Bings omluvně kývl. Přemýšleli celé odpoledne, jaký úchyl, jaký parchant může takhle odporně zabít malinké bezbranné dítě,
Když večer přišel Jack domů, hrnečky s horkou čokoládou už stály na stole. Jeho malá Kulička (jak Joaně říkal poté, co proplakala mnoho nocí, že jí spolužáci říkají koule) už seděla nedočkavě za stolem. Jeho malinká parťačka. Jack by dnes nejradši hned šel spát, ale když jí viděl, bylo mu jasné, že jí nesmí zarmoutit. Probírali spolu tu hrůzu až do půlnoci. Pak už Jack musel vstát a jít si lehnout. Věděl, že nebude-li do pár minut ležet v posteli, usne v kuchyni u stolu.
Jimmova smrt se přetřásala několik dní. Matky se ustrašeně od svých dětí nehly ani na krok. Všechny tížila tragédie Smithových. Odstěhovali se jen, co se paní vrátila z nemocnice. Víc mladých rodin se odstěhovalo. Vyšetřování se zastavilo na mrtvém bodě. Chyběla jakákoliv svědectví o hledané podivné osobě. Anonymů bylo hodně, to ano, ale zájem opadal stejně, jak tomu bývá vždycky.
Po pár týdnech se Jimmy ztratil z povědomí lidí. Jeho tragédie oživla až tehdy, když v městském parku našli rok a půl starou Katy. Byla skoro zašlapána do země. Stejné indicie, stejný způsob a opět nikdo nic a nikoho neviděl. Další týden byl ve znamení rozšlapaného Tomyho. To už nastala panika. Park zel prázdnotou a ze čtvri plné starých lidí mizela jedna mladá rodina s dětmi za druhou.
Jack za těch pár měsíců zestárl o několik let. Sešel a notně mu prošedivěly vlasy. Kolem něho se začala stahovat síť. Policejní ředitel ve snaze vysvětlit veřejnosti neschopnost policie vyšetřit ty hrůzy, ukázal prstem na Jacka. Nevyhodili ho. jen se vrátil zpátky na ulici. Znovu pochůzkář Jack.
Vlastně se mu ulevilo. Bylo toho všeho na něj moc. Ať se trápí někdo jiný.
Teď ho ale čekalo, říct Joaně, co se stalo. Čekala na něho u horké čokolády a on se na ní podíval a tekly mu slzy po tvářích. Dal si židli vedle ní, objal svou malinkou kuličku a řekl jí o svém sesazení. Ztrnula, vstala, ani se na něho nepodívala a odešla do svého pokoje. Třískla dveřmi tak silně, že poodskočily a nedovřely se. Jack opatrně potichu vstal a šel se podívat, je-li Joana v pořádku. Když došel ke dveřím, ztuhla v něm krev. Malinká kulatá Joana svýma nohama číslo třicet osm dupala po králíčkovi, zlostně funěla a vzlykala a pak začala po té bleděmodré figurce zuřivě skákat. Nikdy jí takhle neviděl. To nebyla jeho Joana. To byl někdo jiný. To byl někdo, koho už dlouho hledal. Potmě seděl v kuchyni, dokud si nebyl jistý, že usnula. Po špičkách k ní došel, přimáčkl jí na obličej vší zoufalou silou polštář a drže. Držel, dokud se tělo pod jeho rukama nepřestalo hýbat. Pak otevřel okno a shlížel na ulici, pět pater pod sebou. Dýchal zhluboka poslední doušky té letní noci.
|
|
|
|
