Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
Berta hleděla spokojeně na monitor. Ale tvářila se tak jenom chvilku, za několik minut si uvědomila, že se jí to co vidí, vlastně nelíbí. *Vytvořte si vlastní rodokmen* To heslo bylo na mnoha netových stránkách, ale Berta si ho všimla až před týdnem. Vlastně ne všimla, ale uvědomila. Když byla doma nemocná a chvíli se nudila. Najela na upoutávku myškou a klikla. Přesto, že byla LAMA, vše šlo lehce, snadno, dokonce rychle, stačilo to jenom vyplnit. Nejdřív udělala nějaké na zkoušku a pak, když jí bylo lépe, tak udělala naostro verzi vlastní rodiny. A teď si jí prohlížela. Tihle poskytovatelé si vyhráli s grafikou, vypadalo to moc úhledně, zábavně a hezky, ale jenom chvilku. Než si uvědomila, kdo je v těch okýnkách. „Třeba tady! Má protivná, závistivá, švagrová Jana. Se žlutou odulou tváří, jak jí pořád cpe k svátku věci, které jsou nepotřebné a překáží.“ Berta na ni udělala neodpornější grimasu, jakou jen uměla. Trošku výš nad ní, její tchýně, stejně protivný obličej, jen víc vrásčitý a dominantní. „Achjo, tyhle bych měla vymazat a hned by to bylo lepší.“ Usmála se svému nápadu. Škoda, že to tak v životě nejde udělat. Prostě ty lidi, co nemáme rádi, z něho smazat Berta si prohlížela další a další okýnka, v nich animace a jména. Zasněně přemýšlela, jak by ještě smázla ze své rodiny další nepříjemné členy. Třeba tady ten prastrýček šerednej a taky…. Berta nakonec došla k řešení, že kdyby přemazala svého muže, tak by se z rodokmenu ztratila většina jejích neoblíbených rodinných příslušníků. Muže o kterého kdysi tolik bojovala. Vzpomněla si na svou sokyni. Kdopak ví… Usmála se tomu v duchu a…. *** Fragi se procházela provázená hostitelem a ze slušnosti pokyvovala uznale hlavou, ale myslí byla jinde. Když ho potkala nevěděla, že je to Bůh. A on udělal tu botu a trochu nerozumně slíbil, že jí splní jedno přání. To ale netušil, co za nápad se může zrodit v choré ženské hlavě…. Fragi si nežádala ani bohatství, ani moc, ani zdraví, jen jedno… a to jí teď musí splnit. Bůh přeci nemůže porušit své slovo…. „Pane, slíbil jsi…“ netrpělivě ho přerušila. Bůh svraštil čelo, povzdechl si a svěsil ramena. „Tak dobře, pojď,“ Fragi si to sice představovala, když jí o tom vyprávěl, ale přece jen takovou podívanou nečekala. Bylo to úchvatné divadlo. 3D online rodokmen lidstva v reálném čase. Jé, támhle je svatba a nevěsta je tlustá… a tam se někdo věší na strom a tamhle zas… Fragi se zahihňala do dlaně.. si to nějací rozdávají… ale kvůli tomu tady není. Aha, támhle je, řekla si v duchu, Bůh to samozřejmě zaregistroval. Koukal taky na ženskou postavu, sedící při počítači, jak zasněně hledí do prázdna. Berta. Síce trochu hloupá, ale… „Nechceš si to rozmyslet?“ zkoušel jí ještě přesvědčit. „Ne,“ řekla. „Přece jen, tvůj *problém* jde vyřešit také jinak“! Nechtěl aby se to stalo, ale nemohl tomu už zabránit. „Vím. Ale já to chci takhle! Chci jí smazat! Úplně! Vlastně takhle vůbec neexistovala!“ A Fragi natáhla ruku, v které držela specielní gumu, k tomuhle zvláštnímu zobrazení rodokmenu a zamířila s ní k…
Jedna mírná, druhá ostrá,
šlechtična i spodina,
on je hlavou cosa nostra,
všichni jsou pak rodina.
Toho chrání, toho smáznou,
tomu jenom pohrozí,
že rodinné vztahy váznou
napadené korozí?
Stačilo, že hlava klanu
zapomněla na gumu,
hned se jich víc mačká v stanu,
"za trest budeš bez rumu",
soptí squaf hlavního bose,
"to si říkáš velký šéf?
Ať z něj vůl je, nebo osel,
hlavně, že je to tvá krev..."
"Že dnes každej vůl má děti?
To je blbost na kvadrát,
vůl má jenom předsevetí,
chybí mu však aparát..."
Rodina je základ státu,
to mafián dobře ví,
všem svejm děckám dělá tátu,
nehodlá v tom polevit...
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
