     Odpolední dopravní špička. Trolejbus, narvaný k prasknutí. Cestující byli v trajfu namačkaní jako herinci, jeden nalepený na druhého. Rozžhavený odpolední vzduch by se dal krájet. Curůček potu mi stékal po prsou a zmáčel moje bavlněné tričko. Stál jsem na zadní plošině vozu a držel se tyče nad svou hlavou.

     Vtom jsem na své ruce ucítil něžný dotek něčí drobné, hebké dlaně. Jako blesk mnou projela vlna vzrušení a já překvapivě vzhlédl. Nádherná pětačtyřicítka s dychtivě pootevřenými rty. Nasál jsem do sebe svěží vůni ženského těla a naše oči se potkaly. Bylo to jako vteřina zapomnění, všechen okolní svět přestal existovat. Nepadlo jediné slovo, to jen naše oči šeptaly. Byl jsem mladý, nadržený hřebeček a krev se mi rozbušila nejen ve spáncích. Ale vtom trolejbus zastavil a ona, plná rozpaků, mi zmizela z očí. Na celých 25 let. Netušil jsem, kdo byla, ani kudy se ubíral její život. Lidské životy mohou být paralelní, jako dvě rovnoběžky, které se nikdy nesetkají.

*      *     *

     Uplynulo celé čtvrtstoletí. Po tolika dlouhých letech jsem ji objevil v psychiatrické léčebně. Prošel jsem zívající nemocniční branou. Zlaté listí mi šustilo pod nohama s já se zvolna se blížil k vysokému javoru. Tak tady někde to bylo… Hlavou mi prolétla tichá vzpomínka. Právě tady jsem před léty poprvé potkal svou nynější ženu. Zelené oči a čistá duše, jakou nemá žádná jiná. Od první chvíle jsem věděl, že patříme k sobě. Ale nebylo to lehké, za celý první týden jsem tehdy z ní dostal pouze jedinou větu:
     „Mám v sobě smutek a vzdor…“
     Jak krátké a výstižné krédo lidí, kteří mají na čele jako cejch vypálené slovo SCHIZOFRENIE…
     I když moje milá tehdy mlčela, její oči a doteky mi potají šeptaly verše... Naučil jsem se naslouchat lidskému mlčení. Protože v mlčení a v očích bývá často napsáno víc, než v tisících slov. Nespěchal jsem, trpělivost růže přináší. A mně trpělivost přinesla v náruči mé ženy voňavých růží hned celý sad - větší, než nekonečné záhony za rozhlednou na pražském Petříně…

     Nemíval jsem v oblibě babí léto. Každoročně je smutnou předzvěstí podzimu, plného teskně plačící melancholie umírající přírody. To až v posledních letech si doznívající tóny léta vychutnávám dosyta i se všemi těmi kouzelnými barvami podzimního listí… Shodou okolností už několikátý podzim je má nejdražší zase dlouhodobě ve špitálu, ležícím ve voňavém lůně nádherné klášterní zahrady. V pozdním odpoledni jsem se loudal nemocničním parkem psychiatrické léčebny, obklopen staletými stromy. Vzhlédl jsem nahoru do toho zlátnoucího chrámu a pozoroval ty vznešené velikány, jak aristokraticky a ušlechtilé tu majestátně ční až k samotnému nebi. Ve větvoví svých rozložitých korun, zpola zakrývajících oblohu, skrývají tisíce svědectví o zlomených lidských osudech, kterým tu tiše naslouchaly… Tak, jako jsem se naučil naslouchat lidem i já sám…

     Snad i to dlouhé soužití a souznění s nemocnou ženou, mi dává nahlédnout do lidských duší víc, než jinému smrtelníkovi... Za ty tři desítky let jsem už mnohé zažil a jsem jakýmsi magnetem pro lidi, kteří nesou na bedrech balvan osobních traumat. Bývám i často jejich trpělivým zpovědníkem. A není to leckdy jednoduché, psychicky nemocní lidé mívají totiž svou třináctou komnatu zamčenou na tisíc západů. Pacienti psychiatrických léčeben se často ocitají v jiném světě, do kterého lze nahlédnout jen stěží. Dávám jim ze sebe to nejlepší, co ve mně je a mým posláním je pomáhat jim vstát. Ošetřuji trpělivě jejich raněná křídla a mám radost, když je vidím zase vzlétat k jasné obloze...

*      *     *

     Bílá oblaka, lemující oblohu, přestala skotačit s větrem a odpolední vítr docela ustal, když navršil před vchod do altánku plnou náruč zlatavých javorových listů. Tam jsem ji spatřil a mráz mi přeběhl po zádech. Ne, nemohl jsem se mýlit. Byla to ta dáma z trolejbusu. Mlčky seděla na invalidním vozíku, vznešená, jak antická socha a lačně vzhlížela k nebi. Vzhlédl jsem, abych se podíval, co ji tak zaujalo. Po obloze, která ještě před chvílí byla čistá jako panenské oči, teď neslyšně pluly rozevláté, máchovsky naducané bělounké obláčky. Zdálo se mi, že odněkud shůry zní slabé tóny Vivaldiho Čtvera ročních období. Spolu s ní jsem chvíli naslouchal té božské barokní hudbě, která se vláčně, jak padající list, snášela až dolů k nám, do spadaného listí javorů.

     Zvolna jsem k ní přistoupil a nevěda, jak začít, krátce jsem si ji zkoumavě prohlížel. I při svých sedmi křížcích na krku, byla pořád nádherná, i když její drobný obličej už dávno zdobily desítky jemných vrásek. Lesklé, stříbrné vlasy, jí vláčně stékaly až na její útlá ramena. Naše oči se setkaly, ty její by tmavě modré, jak bývá letní obloha časně zrána. Zvedla na pozdrav tenkou linku obočí a na přivítanou mi podala svou drobnou, teplou dlaň. Nadechl jsem se, že jí povím něco duchaplného, ale byla to ona, kdo prolomil tu chvilkovou bariéru mlčení. Bylo to jako neuvěřitelný sen, i ona si mne po tolika letech pamatovala, ačkoliv tehdy mezi námi napadlo ani jediné slovo.

     Ačkoliv byla na první pohled křehká a něžná, vypadala najednou tak bezmocně... Zvolna se nadechla a začala mi vyprávět svůj příběh. A všechno stromoví kolem nás zmlklo a vztahujíce své nahé větve k nebi, spolu se mnou naslouchalo její smutné zpovědi. Mluvila tichým, ale naléhavým hlasem, plným beznaděje. A z jejích úst, která při konzultacích s lékaři trucovitě mlčela, se najednou řinul potůček slov a zurčel, jak to dovede jenom nedaleká Svitava za jarního tání…

     Nepřekousla zločin zubaté s kosou, která jí nečekaně vzala manžela. Celých 16 let je na psychině, úděsné… Až teď vím, že se jmenuje Olinka. Je už stará, ale stále elegantní dáma s živýma modrýma očima a s vlasy bílými, jako čerstvě napadený sníh. Vypili jsme spolu šálek kávy a vykouřili pár mých marlborek. Po pěti letech se včera konečně viděla s dcerou a pochválila mi její zbrusu nový, červený Peugeot, pořízený z prodeje jejího baráku. Paní Olinka chválila i svou dceru - jak je hodná, že ji vzala i na krásnou projížďku - byly se spolu podívat na nový brněnský domov důchodců. Je to tam prý pěkné a ona se těší, že se tam bude mít krásně…. Karty pro poslední partii jejího života jsou rozdány…

     Bezděčně jsem zalapal po dechu a slova mi zamrzla na rtech. Tak tristního konce se dobrala láska dcery ke své vlastní matce…Když jsem před časem viděl mexický film „AMORES PERROS - LÁSKA JE KURVA“, šokovalo mne, jak někdo může spojit slovo „láska“ s tak ošklivým výrazem. Ale lidské sobectví, bezohlednost a donebevolající cynismus, mi opakovaně dokazují, že může. Láska člověka k člověku má tisíc tváří. Většinou je sice nádherná, ale umí být i hnusná kurva… KURVA !!!

Počet (4)

Anquetil

2007-11-15 21:05:43

napsat uživateli (Anquetil)

Cest la vie, život už je takový a zdaleka nám nepřináší jen samé happyendy. Tohle je skutečný příběh, vzácná paní nebo slečno a není na něm opravdu ani jediného slova lži...

Děkuji za zastavení i laskavé hodnocení a přeji příjemný večer! :o)

kocicipozehnani

2007-11-15 20:41:17

napsat uživateli (kocicipozehnani)

Začíná to tak hezky, mile, přívětivě a najednou taková změna. Víš že já jsem příznivcem "happy endů". Přesto je to velice zajímavá tvorba :-))

Anquetil

2007-11-12 19:49:27

napsat uživateli (Anquetil)

Děkuji, Albi, vážím si tvého ocenění a uznání od autora tvého formátu mne těší dvojnásob. :o)

Albireo

2007-11-12 18:43:05

napsat uživateli (Albireo)

Jedna z Tvých nejlepších

Hlasovali:

bodů 5
žolík
Albireo
Mýna
kocicipozehnani
Dalek