Puberťák

„Ty jseš fakt kus blba.“ Právě jsem vstupovala do bytu a tahla věta byla první, co mě doma potkalo. V pohádkách se někdy taková věc posílá netvorovi jako odměna za ušetřený život, ale za tohle by mě nejspíš stihl daleko horší trest. Leda bych místo inkriminované věty poslala manžela. On totiž byl autorem téhle perly adresované nepochybně našemu šestnáctiletému synovi.

„Kdes přišel na takovouhle krávovinu?“ pokračoval hlas zpoza dveří. „Počkej, až tě uvidí máma, ta tě rovnou zabije!“ Výborně, matka vrah. Manželovi právě docházejí argumenty. Nastal čas zahrát si na deus ex machina a vstoupit do děje. Nadechla jsem se a otevřela dveře. Scéna, kterou jsem spatřila, mi zacukala koutky. Nasupený manžel stál v bojovém postoji proti gauči, na kterém se povaloval ležérně pohozený syn s trpitelským výrazem.

„Ahoj kluci, co to tu vyvádíte?“ pokusila jsem se o přirozený úvod.

„Já ho, blba, zabiju!“ zahulákal na mě manžel. „Podívej se na něj! Je blbej a eště je dožranej!“ sípěl rudý vzteky.

„Co se teda stalo?“ snažila jsem se odhalit příčinu jeho výbuchu. „Petře?“ Syn protočil oči v sloup a zakokrhal:

„Niiic.“ Klasická odpověď s cílem vytočit rozzuřeného otce na maximum.

„Jak nic? Co nic? Jen se přiznej, pitomče, jak seš blbej!“ vyzýval ho přeskakujícím hlasem manžel.

„Řikám, že nic. Táta je brontoš,“ zamutoval Petr a aby dodal svým slovům důraz, teatrálně vzdychl. Zarazila jsem manžela, který se zjevně chystal vrazit synovi facku jak Brno.

„Počkej, Petře, jakej brontoš?“ Asi si napíšu slovník.

„No brontoš, jako zavostalej,“ vysvětlil nám náš brouček s opovržením. „Má pravěký názory a chce mě vomezovat.“ Kdybych nebyla v téhle scéně účastníkem, asi bych se dobře bavila. Takhle jsem to bohužel musela vyřešit.

„Nikdo tě přece nechce omezovat. Copak ti tatínek něco zakazuje?“ Hloupá otázka, ale nenapadla mě jiná.

„Je vygumovanej, proto si stěžuje! Má kulový co na práci a vymejšlí tak akorát kraviny!“ hřměl manžel. Svým způsobem měl pravdu, ale vysvětlujte to puberťákovi.

„Žádný kraviny, já chci bejt in a von mě tak akorát znemožňuje,“ kvičel synátor.

„Já to chápu, že chceš bejt in, ale co se stalo? Řeknete mi to konečně? Kdo vás má furt poslouchat?“

„No, synáčku, pěkně to mamince pověz,“ zašvitořil medovým hlasem manžel. Syn místo odpovědi vyplázl jazyk a znovu protočil oči jak robot Emil. Ve špičce jazyka mu zářila ocelová koule.

„Stačí?“ zaskuhral a zhroutil se zpátky na gauč. Zalapala jsem po dechu.

„No řekni, že je blbej! Takhle se zvohyzdit,“ syčel manžel. Chvíli jsem bojovala o ztracenou rovnováhu. Je to hnus, ale zas na druhou stranu, mohl si ten piercing nechat píchnout i na horší místa, ne? Bohužel, syn si mého váhavého výrazu všiml.

„Sem říkal, že to nepochopíte,“ zaskučel Petr a odklátil se do pokoje, kde se zamknul. Manžel se rozběhl za ním, jako že diskuze ještě neskončila, ale pak si to rozmyslel.

„Je to vůl, ale von na to příde sám. Du na pivo,“ prohlásil. Nechal mě stát uprostřed kuchyně a zmizel. Moji dva chlapi, moji ochránci a bojovníci za svá práva, se odešli uklidnit každý po svém. Co budu dělat já, jim bylo fuk. Možná bych je oba měla poslat netvorovi. Moc by to nepomohlo, ale pro tu chvíli klidu by to stálo za pokus. Uvařila jsem si čaj, dala si nohy nahoru a začala přemýšlet, co všechno nás ještě s naším miláčkem potká, než s ním přestane mlátit puberta.