Proč chodím pozdě do hodin

Nyní se budu zamýšlet nad problematikou svých pozdních příchodů do hodin. Popravdě řečeno, nikdy jsem nad touto tématikou nepolemizovala a možná právě proto jsem nikdy neodhalila ani neodstranila příčinu svých pozdních příchodů. Doufám, že mi tato práce přinese užitek a polepším se…

Zabrouzdala jsem myšlenkami do své minulosti a zjistila, že počátky mých prohřešků proti školnímu řádu můžu spatřovat už ve druhé třídě ZŠ. (Ale prvňačka jsem byla náhodou vzorná!) Důvody se mi s odstupem času zdají prosté: nechuť ke vstávání, čtení, čtení a zase čtení. Veškerý svůj volný čas jsem trávila schovaná za knihami. Četla jsem zejména dobrodružnou literaturu a psychologické příručky pro rodiče nebo učitele. Bavilo mě porovnávat rady typu „Jak se zachovat, když dítě zlobí“ a skutečnost, že většina dospělých se zachovala úplně naopak. S knihou jsem si musela sednout i po ránu, takže do školy jsem vyrazila, až když mi doma vytrhli knížku z rukou se slovy: „ Proboha, už je půl, škola není holubník!“ a nemilosrdně mě poslali do školy. To ale nebylo moc platné, jelikož jsem si knihu brala vždy s sebou. Tudíž jsem tak trochu neregistrovala konce přestávek a když mi kamarádka občas zapomněla klepnout na rameno, byla jsem v průšvihu. Jednou jsem takhle nevědomky zmeškala celou hodinu matematiky…Doma jsem musela rodiče přemlouvat asi dva dny, než mi napsali omluvenku…

Zhruba ve čtvrté, nebo páté třídě jsem svou zálibu omezila do té míry, že jsem se bez knížky obešla ráno i celé dopoledne. Bohužel, v rozporu s tím, co asi logicky očekáváte, se problém nevyřešil. Snažila jsem se chodit včas, vstávala jsem brzy, nečetla jsem, a přesto jsem nedokázala celý týden nepřijít ani jednou pozdě. Můj rekord byl jeden pozdní příchod za týden. Psychicky mne nerozhodil dokonce ani nástup na gymnázium, ale ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nedařilo se mi dosáhnout kýženého výsledku. Vlastně, dosud se mi nedaří…

Nedávno jsem si v knihovně prohlížela knihu o typologii a dočetla jsem se spoustu zajímavých ingormací, které souvisejí s mým problémem. Zjistila jsem, že podle typologického dělení jsem typ intuitivní, který má prý problémy s odhadem času a jeho představováním si. Najednou mi došlo, že to nebyla zas tak docela má vina a pochopila jsem, jak je možné, že i přes snahu chodit včas se více či méně stále opožďuji. Řekla jsem si ale, že se s tím přesto pokusím něco udělat…

Koupila jsem si veliký černý diář a zapisovala si do něj každou maličkost, co jsem hodlala realizovat. Není přehnané prohlásit, že jsem si každý den rozplánovala takřka na minuty. Nějakou dobu tento systém docela fungoval, to ano. Avšak po pár měsících sebezapření (nenávidím totiž jakékoliv plánování) jednoho dne přetekl můj pohár trpělivosti, diář jsem vyhodila a úlevou jsem si oddechla. Znovu jsem svobodně dýchala! Svoboda! Ale za jakou cenu? Znovu jsem začala chodit pozdě. Pár týdnů jsem kvůli tomu trpěla lehkými depresemi, ale potom jsem si vsugerovala, že na to kašlu.

Budu si dávat ve škole pozor, abych se neprohřešovala jinak, a dvakrát ročně třídní důtku za pozdní příchody snesu. Co už mám já, chudák intuitivní typ, jiného dělat?

Abych shrnula své myšlenky – tato úvaha se podobá laboratornímu cvičení z fyziky. Výsledek dopadl úplně jinak než jak jsem očekávala. Žádné řešení jsem nenašla, akorát jsem zjistila, že své pozdní příchody nejspíš příliš neovlivním…