Pro Tebe

Přála bych si, abys věděl co pro mě znamenáš. Co se mnou dělá Tvůj, třeba i náhodný pohled. Že se pokaždé propálí až tam dovnitř mně a způsobuje zmatek v myšlenkách a v srdci. Že stačí jediný Tvůj dotek a klepou se mi kolena, točí se mi hlava a toužím po tom Tě obejmout a políbit. Ostatně, po tom toužím neustále. Chtěla bych Tě mít u sebe. Pořád a pořád... Jenom o kousek otočit hlavu a vidět místo polštáře Tvůj úsměv a krásné oči. Přála bych si, abys věděl, že jsi ten jediný. Jediný v mojí mysli, v mém srdci. A že z něj nikdy nezmizíš. Na Tebe totiž nejde zapomenout, i když bych si to občas tak moc přála. Někdy bych hrozně chtěla neznat Tě, nemít Tě plnou hlavu a nesnít o Tobě po nocích. Jenže to by potom znamenalo vzdát se těch náhodných chvil, kdy se mě Tvoje ruka dotýká cíleně a vědomě a kdy jsem na hranici extáze jen z Tvých polibků. Ale tohle já nedokážu, protože tyhle okamžiky jsou ty, kdy jsem absolutně šťastná. Můžu si tisíckrát říct, že už Ti nepodlehnu a potom stačí jednou se Ti zblízka podívat do očí a jsem zase Tvá. Nic a nikdo na světě nezmění to, že jsi to nejlepší co mě kdy potkalo. Ten nejlepší přítel jakého si člověk může přát. Proč se potom všechno otočilo?  Nikdy nepochopím jak si to dokázal. Najednou jsem myslela víc na Tebe, než na něj. Nebyla chvilka během dne, kdy jsem Tě nenašla pohledem a čekala na Tvůj úsměv. I když třeba nebyl určený mě. Po večerech jsem snila o Tobě a ne o něm jako do teď. Ne, nepochopím jak si to provedl, ale teď už to zpátky vzít nepůjde. Když se potom stalo co se stalo a já si uvědomila, že už bez Tebe nechci být, co jsem měla dělat? Jediné co mi zbývalo, bylo nechat Tě dál s tou myšlenkou, že tu na první pohled neotřesitelnou pozici má pořád on. Lhát tobě, lhát jim a co bylo nejhorší lhát sama sobě. Nemohla jsem si přiznat, že je všechno jinak. První probrečené noci, kvůli Tobě a už ne pro něj. Nešlo to zvládat, víš? Chovat se jakoby nic a uvnitř vědět, že je to všechno jenom jedna velká přetvářka a lež. Nedat jim nic najevo, nedat nic najevo Tobě. To nepochopení v Tvých očích, když maska na chvíli spadla a odkryla to, co mělo zůstat skryté hluboko uvnitř. To bolelo tisíckrát víc než ty skutečné rány... Nevím jestli jsi vážně nechápal, nebo jenom nechtěl chápat. Jestli Ti dělalo dobře chovat se tak, aby mi to co nejvíc ublížilo, nebo jestli jsi vážně netušil co tím způsobuješ. Přemýšlím, jak to vlastně všechno je... Ty a já, víš. Co to znamená, jestli je vůbec nějaké „my“ nebo jestli je to jenom přelud mojí zmámené mysli. Občas, když večer sedím a nemůžu spát, tak si představuji takový typicky holčičí sen. Že od Tebe jednou třeba uslyším to, co bych tolik chtěla. Tu jednu větu: Mám tě rád. Že se jednou stane to, co mě teď napadá jenom v těch nejodvážnějších představách, že se nebudu muset bát obejmout Tě kdekoli a před kýmkoli. Že jednou půjdeme ulicí ruku v ruce. Co myslíš, jak moc naivní jsem? Podle mě neskonale moc, ale nech mě snít můj krásný sen. Sen o nás dvou, kde „my“ není jenom nějaký hloupý pojem, ale realita. Někdy mám sto chutí vykřičet do celého světa, že pro mě znamenáš nejvíc ze všech a že bych udělala cokoli pro to, vidět Tě šťastného. Jenom věř, že ohromně bolí, vědět, že to nebude se mnou. Absolutně vím, že jednou přijde den, kdy řekneš, už ne. Neumím si představit, co potom bude se mnou. Žít dál vedle Tebe s vědomím, že už Tě má jiná. Noční můra, abych řekla pravdu. Vím, že jednou to přijít musí a taky vím, že to bude konec mě, jaká jsem teď. Strašně moc bych si přála, abych někde v té temnotě kolem slovíčka „my“ viděla aspoň plamínek naděje, ale není tam. Nikdy nebyl. Zoufale při probdělých nocích toužím po tom, aby Ti jednoho dne došlo to, co mě tenkrát. Sním o tom, že jednou zjistíš, že Ti chybím, když vedle tebe nejsem. Nikdy jsem si nemyslela, že se snížím k tomu, prosit o něco. Vidíš a teď prosím, nevím koho... Vlastně ani nevím o co, možná o Tebe. Nebo o šanci. O šanci být jednou šťastná. Od Tebe nepřijde, ale vím, že až jednou přestanu věřit, že Ty jsi ten jediný, tak... Tak se uvidí. Teď si jenom hrozně neskromně přeju, aby tohle mezi námi nikdy neskončilo...