Přítel z hvězd

Přítel z hvězd

                Že je Mortal Combat nejlepší počítačová hra na světě, to mi už nikdo nikdy nevymluví. Jenže dneska jsem to vážně přepísk…

                To bylo takhle: Škola mi skončila toho dne výjimečně dřív, a tak jsem se rozhodl, že si půjdu zahrát ke kamarádovi na počítači. Štěstí mi přálo. Hned na úvod jsem Milana několikrát porazil. A pak jsme hráli a hráli. Pojednou mi pohled sklouzl na hodinky a rázem jsem se ocitl v realitě. Před chvílí mi totiž ujel poslední autobus domů, do Záhoří. Chvíli postávám na zastávce a usilovně přemýšlím, co dělat dál. Nic kloudného mě nenapadá, a tak se loudám k telefonní budce. „To bude mazec“, uvažuji nahlas a zvolna vytáčím telefonní číslo. Konečně dostanu nápad – co kdybych šel pěšky? Bude to lepší, než poslouchat lamentování do telefonu. Naši zburcují souseda, aby mě odvezl autem, nebo dokonce zavolají na Horskou službu. Mohl bych se taky vrátit k Milanovi, určitě by mě nechali přespat. Ne, nejsem srab, jdu přes hřeben a basta! Pokládám sluchátko, nesmím už ztratit ani minutu, abych nezatměl.

Počasí není moc příznivé. Hustě sněží a fouká nárazový vítr. Nepohodu však téměř nevnímám. Když půjdu rychle, za tři hodiny jsem doma. V létě jsem to šel mockrát. Postupně míjím obchod, hotel a nakonec i poslední autobusovou zastávku. Za vesnicí odbočuji z protažené silnice a vydávám se po úzké silničce, která si klikatí vzhůru. Mám před sebou asi čtyři kilometry prudkého stoupání, pak přejít hřeben a na závětrné straně seběhnout dolů po sjezdovce – to už budu mít vyhráno. Stále hustě sněží. Kdybych tak měl běžky nebo alespoň sněžnice! Čím výš stoupám, tím víc fičí. Vítr mi sype do tváře ledové krystalky a já cítím, že mi začíná být zima na nohy. To nevadí, když půjdu rychle, nohy si zahřeju. Jenže ono to nějak nechce fungovat. Právě jsem minul opuštěnou hájovnu. Začíná mi být zima po celém těle. Zhruba polovinu cesty mám za sebou, ale kritický úsek mne teprve čeká. Teď už se přece nemohu vrátit! Kousek za hájovnou odbočuje ze silnice běžecká stopa. Vydávám se po ní a budu jí sledovat až na samý vrchol hory. Podklad je pevný, ale pořád chumelí a stopa se stává stěží zřetelná. Navíc se začíná stmívat. Zastavuji se uprostřed lesa. Nade mnou ve vrcholcích stromů hučí vánice. Pomalu se blížím k holému vrcholu. Ten ale nevidím, je zahalen v husté bílé mlze. Vycházím z lesa na otevřenou pláň. Nápor větru mě málem povalí na zem, také závěje jsou teď častější, místy i metr vysoké. Jsem k smrti unavený a je mi zima. Mlha je tak hustá, že pomalu nevidím tyče, kterými je tu cesta vyznačena. Namáhavě se ploužím od jedné ke druhé a natahuji ruce, abych ji snad, proboha, neminul. Náhle mi silný poryv větru strhává čepici z hlavy. Snažím se jí zachytit – marně. Zapadám po kolena a hlava mi šíleně mrzne. Chci si odpočinout, ale nemůžu, vím, že nemůžu, protože by ze mě během chvíle byl rampouch. S vypětím všech sil se vyhrabu a postupuji k dalšímu kolíku. Začínám propadat zoufalství. Co bych dal za novou čepici a nahřáté boty! Už nemůžu. Zavírám oči a padám. Ještě jednou, naposledy se zvedám a potácím se vpřed. Další tyč už ale nenalézám. Hluboká závěj otevře náruč a já se do ní odevzdaně skulím. Měkce se zachumlám a necítím už ani únavu ani zimu. Je mi blaze. Sedím ve vytopené místnosti, popíjím horký čaj a hraju, no co jiného, než Mortal Combat. Svět se mi rozplývá a zase skládá z barevných sklíček jako v dětském kukátku. Poslední, nač si vzpomínám, je ostré bílé světlo, které roste a oslňuje jako slunce. Jsem snad už v nebi?

Slyším tlumený hovor. Zvolna se probírám a otevírám oči. Vidím bílé vykachličkované stěny. Uprostřed místnosti stojí tři rozmazané postavy. Jedna z nich má bílý plášť a brýle, ten druhý černou uniformu s nápisem „Policie“ a třetí červenomodrou kombinézu horské služby. Potom se už dozvídám o svém podivném nalezení. Když jsem odešel od Milana, uvědomil si, že jsem autobus nemohl stihnout a uvažoval, kam jsem asi mohl jít a proč jsem se nevrátil, abych u nic přenocoval. Nakonec se šel podívat ven. Když mě nikde nenašel, vrátil se domů a sklesle se posadil na židličku u počítače. Pojednou si všiml, že obrazovka slabě svítí. Mechanicky zmáčkl tlačítko „off“. Ale co to? Počítač byl vypnutý! Vytřeštěně zíral na obrazovku, která se pozvolna rozsvěcovala. Po chvíli se na ní začal rýsovat matný obraz krajiny. Teď už rozeznával stromy, tyče a posléze i triangl na Velké Deštné. Obraz se zcela vyjasnil. Milan rozechvěle sledoval střídající se obrázky na displeji a snažil se soustředit. Potom byl záběr na ležící postavu. Napřed z dálky, pak z blízka. Míla mne okamžitě poznal. Ještě chvíli se promítali na obrazovku snímky okolní krajiny ze všech možných stran i úhlů. Jedno měly však společné – byly foceny z nadhledu. Nyní už si byl jist, že ví bezpečně, o které místo jde. Od vedle z obýváku se již delší dobu ozývali vzrušené hlasy rodičů. Zaposlouchal se. Rozčilovali se, že přetrhli film právě v nejlepším nějakou pitomou reklamou. Prudce otevřel dveře. Jediný pohled stačil. Na televizní obrazovce uviděl stejný výjev, jako na počítači. Už na nic nečekal. Bez vysvětlení a bez čepice uháněl na horskou. Jedna za druhou se mu vynořovaly otázky bez odpovědí: Jak může fungovat projekce na vypnutém počítači? Jakým způsobem, jakou technikou se dá vstoupit do televizního vysílání? Viděl to jen on? Ano, najednou si byl jist, že ta zpráva byla jenom pro něho. Všechny záběry byly z výšky. Jakoby nějaká malá helikoptéra, ovládaná zručným pilotem, prováděla vzdušnou akrobacii. Ale v těchto podmínkách se nadá skoro ani chodit, natož létat. Všechny záběry byly ostré a jasné, navzdory mlze. Naštěstí právě doběhl k cíli, jinak by mu určitě praskla hlava. Budova horské služby byla celá rozsvícená a na parkovišti pobíhali lidé. Před chvílí sem totiž volali naši, že jsem se nevrátil ze školy. Milan doběhl včas, právě se chystali k výjezdu. Vše jim pokud možno zřetelně a srozumitelně vylíčil. Nevěřit nebyl čas. Na určeném místě mě skutečně našli. Celá akce netrvala ani hodinu. Řekl jsem, že mě našli, ale za jakých okolností! Ležel jsem na sněhu, zapouzdřen v jakési stříbřitě lesklé fólii, která těsně obepínala postavu, takže jsem trochu připomínal egyptskou mumii. Opodál se rýsoval rovnostranný trojúhelník odtátého sněhu o délce strany deset metrů, se spálenou zeminou ve středu. V nemocnici mne vyprostili z obalu a napojili na přístroje. Nebyl jsem však v bezvědomí, ale v hlubokém, zcela přirozeném spánku s pravidelným dýcháním a zcela přirozeným srdečním rytmem. Vzbudit mě ale nedokázali. Probudil jsem se až sám druhý den před polednem. Podivný „spacák“ poslali do laboratoře. Tam ho důkladně rozpárali, ale nezjistili vlastně nic. Snad jen to, že je vyroben z materiálu, který zcela přilne k povrchu těla. Vlákno se nepodařilo chemicky analyzovat. Při propuštění z nemocnice jsem zjistil ohromnou věc. V náprsní kapse u bundy jsem nahmatal nějaký tvrdý předmět. Byla to malá černá skřínka se zaoblenými hranami. Na jedné straně měla tlačítko a kolečko s jakousi nesrozumitelnou stupnicí. Rychle jsem krabičku ukryl zpět. Ani mne nenapadne jít na policii a svůj poklad jim odevzdat. Rozebrali by ji, stejně na nic by nepřišli a hlavně už by ji nedali zpátky dohromady. A pak – ta věc je přece určena jenom mě. Někdo mi ji dal do kapsy s určitým úmyslem, kdybych tak věděl, s jakým. Jedeme domů. Donekonečna našim vyprávím, co jsem zažil. Nemohu se dočkat, až budu sám ve svém pokoji. Doma předstírám, že jsem unavený a jdu brzy spát. Konečně! Otočím klíčem v zámku. Beru skříňku do ruky, na dotek je teplá. Třeba je to jakýsi mezigalaktický mobil, kterým bych se mohl spojit se svým zachráncem? Soustředěně točím kolečkem, mačkám tlačítko. Hm, nejde to, tedy zatím. Třeba na to někdy přijdu, třeba se mi on někdy ozve sám. Pokládám skřínku na noční stolek, budu ji mít pořád u sebe jako talisman, jako drahocennou památku. Otevírám okno. Na nebi září miliony hvězd. Na kterou z nich mám poslat pozdrav a dík? „Děkuji Ti vzdálený příteli! Zatím hledám spojení jen tak po pozemsku – slovem a srdcem. Snad si tě můj signál tam v nekonečnu přesto najde.“

Něco za mnou slabě zapípá. Trhnu sebou. Černá skříňka už vůbec není černá, vesele na mě bliká barevnými světýlky. Tak nějak samozřejmě, třeba jako když v předsíni zvoní telefon.


červen 1999