Příchod zahrady

Vím to,

Ty jsi zahrada,

já do Tebe zabloudil,

když jsem kráčel po dně dne

hladkém jako pouště ve sklárnách.

Jak je kolem bujno najednou a divoko,

země rozpřahuje křídla keřů,

ptáci vůní odnáší ji do skal

včely v puklinách to budí,

toť Ty - svůdná mimoděk.

Borůvčí, si šeptám, borůvčí,

šumí stráně zavázané na dva uzly řek,

v trní růží strnul jsem a váhám, zda mám, zda mám...

Zatímco chléb denní obrůstá mech snění,

na co čekám? na Boha, až  poručí

nebo na sebe, své smělé: Dej mi?

Je tu ruch, duhově chvějící se vzduch

jako pergamen, který se hemží písmem much,

květy pepřem motýlů se koření a ze sta očí pampelišek

hledí loukám touha, kterou křižují se na nich Slunce, Měsíc.

Toť ty - krásná nechtíc.

Něco, před čím

spouště padací most

brady, bez rozmyslu klečím.

Něco, co by sesadilo z hřbetu Olympu

jezdce oblaků i s ostruhami blesků,

co by srdci dalo úsvit slepoty.

Ani nevím: zbloudil jsem já v tebe

nebo ty jsi vešla do mně?

Ale musím z tebe růst,

zahrado. Až dosáhnu,

hrozně zhřeším.