Překlad Malého testamentu, F. Villon - dokončení, překlad: Marek Řezanka

 XXVII.

 

 Rovněž svůj titul za výkon

v letech na universitě,

kde studoval jsem bez ikon,

se bude hodit znamenitě,

kněžátkům, co hážou sítě

a tupými jsou poleny.

Ať si žijí jako v žitě,

dál nešíří své ozvěny.

 XXVIII.

 

 Cotinovi, zkurvysynu

a de Vitrymu, je chytrý,

kněží, trpí na latinu,

pějí, pijí vína litry;

Chlubit nemohou se nitry;

Těm zanechávám budoár,

zvaný U Biskupské mitry,

dům nemá střechu ani tvar.

 

 

 XXIX.

 

 Těm dvěma, jsou jak hnízdo vos,

je s nimi kříž, když vyjdou ven,

dávám kříž, ve hře na kokos,

biliár nezná zvučných jmen.

Ať Seinou denně je pár křtěn,

ptáčkům dole z voliéry

dám zrcátko a krásný sen,

bachařku štvou všemi směry.

 

 

 XXX.

 

 Rovněž, ať jí není líto,

štětiny jí dodám sviní,

nemocnici, nestojí to,

obvazy jsou na dně skříní.

S nuzáky se nezašpiní,

těm nestaví se rotundy,

prašiví jsou, také líní,

bez děvek, fraku, bez rundy.

 

 

 XXXI.

 

 Rovněž můj holič získá šperk

a svoji sbírku veteše

rozmnoží o můj vlas jak štěrk;

vždyť vši už aspoň nečeše

a švec si vezme k útěše

boty a vetešník můj fez,

prodá ho i těm bez pleše,

bližního svého prodá kněz.

 

 XXXI. (alternativní)

 

 Rovněž můj holič ať svůj sběr

rozmnoží o veš, co ho štve,

své vlasy mu dám na úvěr;

Švec ať zalátá podešve,

šaty vetešníku nechám své,

ten výřečnost má jako kněz,

svatého prodá bez rakve,

relikvií zve starý dřez.

 

 

 XXXII.

 

 Rovněž, když už tak rozjímám,

bekyně, ctnostné jedině,

žebravé řády, co je znám

a co jsou ve všem nevinně,

vykoupají se ve víně

peníze berou ze všech stran.

Ženské tam kynou nečinně,

když nekynou, jim kyne pán.

 

 

 XXXIII.

 

 Rovněž nechám, jak dobrej fór,

Jeanu de la Garde svoje karty,

štít „Zlatý pekáč“, vzal ho mor,

a palici, víc bolí nárty.

Slídil, co mi dýchá na rty,

má nos i uši zarudlé,

cíle tyčí, kde mám starty,

mne neutáhne na nudle.

 

 

 XXXIV.

 

 Rovněž Mirbeufovi, je jak lev

i Louvierovi, ten jak štír,

dám po skořápce, přidám plev,

a prošlé mince, bez satir.

Ať Rousseville má za kvartýr

tu truhlu, kde už nezní ston,

konec je běd i avantýr,

ať měl jsi hlad či milión.

 

 XXXV.

 

 Konečně v psaní uondán,

večer je vlažný, nikde shon,

satanu nejsem zaprodán,

sepsal jsem závěť pro svůj skon.

Ze Sorbonny devět bije zvon,

jen Anděl Páně bude bdít;

rozechvívá mne zvučný tón,

při modlitbě se budu rdít.

 

 

 XXXVI.

 

Hotovo, duch je přitroublý,

mysl opilá, jak láskou pár,

snad břicho se mi zaoblí;

jsem otlučen jak zdivo far.

Má paměť, to je skvělý dar,

už nejsem spratek, co se bál,

vím, kde je naděje, kde je zmar,

královský šašek, když ne král.

 

 

 XXXVII.

 

 Kde je etika, kde krásy div,

kde bublá cit, kde vzniká plán,

co zdivo je, co přelud zdiv,

kdo je učený, kdo vypatlán,

stačí chybička a chyb je lán,

smích vážnost je, lež pravda nová;

I skleslost lze mít za elán,

Aristoteles volil slova

 

 

 XXXVIII.

 

 Už je dobře, už zas je hej,

funguje mi fantazie,

a ty, Pane, zas prosím dej,

ať můj rozum vzkvétá, žije,

v nitru žhnula anarchie;

Jedno, zda byl jsem premiant,

srdce znovu pro cit bije,

můj rozum shání proviant.

 

 

 XXXIX.

 

 Když skončila slabost hloupá

a já zas brko v ruce měl,

mysl na slova je skoupá;

Záměr psát závěť potemněl

a hasnoucí knot svíce čněl;

To byl tedy konec rýmů.

Ne, že bych tolik znetečněl,

jen jsem nechtěl chytit rýmu.

 

 

 XL.

 

 Co psal jsem, to se mělo stát,

jméno Villon asi přežije,

přečká válku i zpupný stát,

příjmy i jeho režie,

hrdiny přečká, bestie,

přečká hrady, malé krámy,

ve vůli si kdos vypije,

že je sok, že je můj známý.

 

 (psáno v roce 2006)