Překlad Malého testamentu, F. Villon (13-26), Marek Řezanka

 XIII.

 

 Robertu Vallée, tak se zve,

u soudu mu místo patří,

z hlubokých dolin kdo se štve,

na ty pod sebou on patří.

Šosák s málokým se bratří,

rád dám mu svoje kalhoty.

V nich pak rovnou vydá za tři,

své milé Jeanne, prost nahoty.

 

 

 XIV.

 

 Milá holý nemá zadek.

Je možná náplast na ten fakt,

že Duch Svatý pustil smrádek,

stejný je cítit z jeho akt.

Rozumu chybí s mozkem pakt,

krušný obsah memoárů,

svůj odkáži mu skvělý takt,

na ostatní dává škváru.

 

 

 XV.

 

 Chci mu dát i cosi hmotné,

Robertovi, jak jsem pravil.

(Pane, víš, že doma zkrotne!)

To, co zkazil, těžko spravil.

Slušně bych ho nepozdravil,

drazí, svršky vemte dražší,

na Saint-Jacques by čas pak trávil,

stejně mu v té boudě straší.

 

 XVI.

 

 Pamatuji ve své závěti,

rukavicemi a kápí,

na přítele mezi havětí,

Cardona, ač jiné trápí.

Ať si husu někde lapí,

kapouna sní na nešpory,

ze žrádla se nepochlapí,

odkážu mu dva své spory.

 

 

 XVII.

 

 Rovněž de Montignymu dám

tři vlastní psy, co pes, to kus.

A Jeana Raguiera, znám,

obdařím částkou, co má vkus.

Sto franků! Rozhazovat zkus!

Vždyť vím, jak s nuzotou se rvát,

týt z druhých stojí za pokus,

uškodí zas moc dotírat.

 

 

 XVIII.

 

 Ať de Grigny, beze sviní,

velmož je - v Nijonu má stráž,

míň psů než já mít nemíní,

má o šest víc jich, pro kuráž.

Bicêtre, zámek, žádná pláž,

Moutonniera ať hostí,

krutost mu přijde o to dráž,

týrá druhé bez lítosti.

 

 

 XIX.

 

 Du Guetovi, rytíři,

ti jako on holt neskápli,

zván „Helmou“, moc se nepýří,

však na mně stráže nekáply,

tak proto, že mě nelaply,

odkáži lup jim z mladých let,

lucernu, cestou ke kapli

svítí, když kráčí na výlet.

 

 XX.

 

 Jacqu R. nechám v jedné z děr,

u Borové šišky z polen,

dost mastný účet za večer,

mastí si pysk, vínem zkropen.

Nechci, aby v něm byl topen,

mnicha bolí hlava z rána,

se ženskejma řádí, dauphin,

celibát je pro něj rána.

 

 

 XXI.

 

 Rovněž dávám pro tento den,

Mautaintovi, když chrání klér

a Bassanierovi, sten.

Jim zločinec je lucifer,

ryby oddělí od jiker.

Fournierovi dám v mele,

čepec a boty, na výběr,

na rozdíl od těch, které smele.

 

 

 XXII.

 

 Rovněž Trouvé ve svém rouše,

Dostane to, po čem pátrá,

řezník, neublíží mouše,

lačný masa, po něm šmátrá.

S krávou vůl ten klidně chátrá,

ji škrtit bere za vrchol,

na pranýř ho vede chátra,

žít v chomoutu má za úkol.

 

 

 XXIII.

 

 Rovněž pan Marchant, velký pán,

co bastardem je akorát,

získá ode mne slámy lán,

tři otepi, to na pořád.

Dozorce chce se také hřát

a rád se z práce ulije,

kdo bordel ctí tak jako řád,

si sotva dýško ulije.

 

 XXIV.

 

 Ruce nezůstanou holé,

Loup a Cholet jsou pěknej pár,

dám jim kachnu, navrch hole,

ať má co třímat chtivý spár.

Pak noční pych bude mít zdar,

sousto své mohou zapíjet,

dám plášť jim na několik jar,

budou se moci zabíjet.

 

 

 XXV.

 

 Rovněž nechám plášť, co skryje,

třem sirotám, kus Fortuny,

osud je někdy magorie,

hlad,bída, žádné koruny.

Jak stromů svěží koruny,

se mají k světu, i když čert ví,

(jaký můj přítel potulný

ošatí ty malé červy).

 

 

 XXVI.

 

 Přednostně Laurens, otrhán,

Gossouin a Marceau, drží basu,

rodiče sirot vzal si Pán,

svět prostě není bez chuďasů.

Někdo holt má prázdnou kasu,

a z druhých také netyje.

Mám strach, že nemám mnoho času,

čas odporná je bestie.