Překlad Malého testamentu (F. Villon, překlad Marek Řezanka) - 1. 12 básní

 I.

 

Rok píší šestapadesátý,

já, Francois Villon, student, fér,

svobodný, ač uzdou spjatý,

směřuji k cíli, nemám směr.

Přec připadl jsem na záměr,

jak moudrý Vegetius děl,

zpočátku sepsat na závěr,

o čem jsem snil, a pro co bděl.

 

 

 II.

 

 V prosincovém čase snovém,

dí o bohu se, čert to sper:

vlk se těžko smíří s novem,

ten teplo má, ten zimu ker.

Chceš-li, tak se bídou žer,

toužím nahmatat vlastní tep,

na pohodlí si zvyknu děr,

srdce mít nechci samý střep.

 

 

 III.

 

Vždyť jsem obětí obrazu,

co nemůže být nikdy stár,

ohněm spálen i od mrazu,

bažil jsem dát jí mír i svár.

Chlad stejně ničí mne jak žár,

nežádám pomstu od citu,

co nechci, je danajský dar,

láska trpného soucitu.

 

 

 IV.

 

 Myslil jsem si, že pro mne vře,

když mne už sevřel její spár,

můj pád mi oči otevře,

jsem spjat se zemí z mlžných par.

Ve zhoubě spatřoval jem zdar,

sebou jat, sebou připoután,

seberu si svejch švestek pár,

zde otrok jsem, však jinde pán.

 

 V.

 

 Jí cele jsem byl uchvácen,

proradná a tvrdá byla,

jí byl jsem málem utracen,

bohudík chuť žít mi zbyla.

Div mne na kříž nepřibila,

mně nezbývá, než unikat

té, co nic mi neslíbila,

však byla zkrátka unikát.

 

 

 VI.

 

 K odvrácení hrozby stačí

zavelet rychle k odchodu.

Adieu! Už čas mne tlačí,

mám do Angers se k pochodu.

Furt lepší, než jít do schodů,

z nichž vás někdo dolů skopne,

jsem mučedníkem rozchodu,

nenávidím všehoschopné.

 

 

 VII.

 

 Že zmizím, zní mi neblaze,

krutá je, až mne to mrzí,

je zpupná ve své převaze,

smál jsem se a býval drzý.

Jinému se stala tvrzí,

Bude jak ryba nasuchu,

zotavím se, Pane, brzy,

mně stačí pobyt na vzduchu.

 

 

 VIII.

 

 Když tedy poroučet se mám,

vrátím-li se, nemám páru,

vím, chybami že přetékám,

nejsem ďábel v pekla žáru.

Potáhnu si svoji káru,

ctnost skrývám, pyšný na neřest,

odkazuji sbírku darů,

ač mlád jsem, tady závěť jest.

 

 IX.

 

 Ve jménu Otce, zejména,

Syna a Ducha Svatého,

Matky, je blahoslavená,

ta nezahubí ničeho.

Dám Bohu jméno milého

Guillauma: on se Villon zve,

ctnost nepochopím bez něho;

Dále pak stan a lůžko své.

 

 

IX. (alternativní)

 

 Ve jménu Otce, zejména,

Syna, Ducha - svaté blaží,

Matky - je blahoslavená,

nehubí, a neuráží.

Dávám jméno, které váži

k muži, který se Villon zve,

Guillauma si každý váží;

Dále pak stan a lůžko své.

 

 

 X.

 

Toužím té dát, co mi dala,

na frak, přitom na vybranou,

pojdu, ztvrdnu jako skála,

je mi výstrahou i hranou.

Jsem jen myší vyoranou,

do pekla hnal mne po ní hlad.

Pane, ať je pod ochranou,

co dal jsem jí, to dal jsem rád.

 

 

 XI.

 

 Rovněž ať Marchant získá cos,

jsem zavázán mu hluboce,

meč doplňuje dobrý nos,

neobohatí Vánoce.

Byl do dražby dán, po roce

Le Cornu je plátce vzorný.

Meč nezrezaví ve stoce,

kupec není nepozorný.

 

 XII.

 

 Rovněž v mé závěti je grand,

Svatý Amant a muž hříšný;

Blaru tak získá diamant,

jehož pán jsem bezostyšný.

Dlužím za něj, nejsem pyšný,

odkázat chci ducha vzpoury,

církev halí neprodyšný

šat – jinak má tělo coury.