Netěšil jsem se do práce ostatně jako každý den. Šéf ode mne očekával práci, to by rozhodilo každého.
Né, že by o tom na pracovním pohovoru, který předcházel podpisu pracovní smlouvy nebyla řeč. To jó. Ale myslel jsem, že je to jenom formální. Jak se říká, aby řeč nestála.
To ráno jsem tedy přišel do práce a pohladil svou černou skříňku na její oblíbeném místečku. Mašina se okamžitě nastartovala.
Pokračoval jsem v láskaní na známých místech, která se nalézala na mém stole. Reagovala beze zdržení a rychle najela na mé oblíbené stránky.
Jó, několikrát vešel šéf, evidentně v dobré náladě, tu ovšem za pár týdnu, když uvidí výsledky mé .... no „práce", ztratí. Něco mručel o plánech a tak, kdo by ho poslouchal. Jenom jsem při tom pokyvoval hlavou, neboť jsem zjistil, že je to nejrychlejší způsob k dočkání se jeho odchodu z mé kanceláře. Úplně nejhorší by bylo mu cokoliv odpovědět.
Asi tak po třech hodinách si ten pitoměj telefon na mém stole smyslel, že na sebe upoutá pozornost a začal dělat obvyklý bengál jaký dělává, když jsem neopatrnej a dám někomu číslo na které slyší. Teda vyzvánět. Nedovedl jsem ho nějak od tohohle nehezkého a sobeckého zvyku odvyknout..
Zaškaredil jsem se na něj, ale poněvač to byl dost primitivní vynález minulého století, tak mne ignoroval a klidně vyzváněl dál.
Těžce jsem si vzdychl a surově jsem zvedl sluchátko.
„Co je?" zavrčel jsem na něj.
„Dobrý den, hledáme pána Sekreta," slušně pozdravilo.
„Takový tady není," odtušil jsem suše a doufal, že ho táhle odpověď uspokojí.
A nevíte, kde bychom ho našli?" pokračovalo v otravném vyptávaní.
„Ne! Nač ho sháníte?" lekl jsem se sám sebe, ale patrně se mi jenom posmykl jazyk, protože tenhleten projev jakéhokoli zájmu mi nebyl vlastní.
„Počítač v mezinárodním centru pro diagnostiku důvodu prosperity práce jej vyhodnotil jako jediný exemplár, kterého jeho práce teší upřímně, přestože není workholik a odchází domu když mu skonči pracovní doba."
Zasmál jsem se té absurditě. „To jistě, jen hledejte dál, ale nedělejte si velké naděje," a položil jsem to.
Na oběde jsme se na té příhodě s kolegama srdečně zabavili. Skoro všichni meli ten samej hovor jako já a samozřejmě si o tom mysleli to samé co já. Přesto že jsme obední přestávku natáhli na dvě hodiny, musel jsem se před odchodem domu ještě na chvíli zastavit v kanceláři a předstírat práci. Ty poslední minuty byli nejdelší.
Konečně.
Vypnul jsem svůj počítač, mého nejoblíbenějšího spolupracovníka. Přitom jsem se oblékal a nevšímal jsi proces, který byl jeho oblíbeným, trochu zdlouhavým rituálem, jako ostatně vždycky. Něco v mém podvědomí mne však přinutili v jisté chvíli zvednout zrak. Krátce před tím, než 22 palcová, plochá obrazovka zčernala se na ní zjevila na dvě sekundy veta: „LOUČÍ SE S VÁMA DĚLNÍK SEKRET. Na shledanou zítra."
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
