Děda se z krematoria do Zahrady vrátil nezdravě bledý. Popelavě bledý. Tvářil se ale vesele jako dřív, tak jsem nepochyboval, že zákrok dopadl tak, jak měl. Posadili jsme se na zápraží, on otevřel lahváče a rozkecal se.
„Je ti to taková docela hezká budova. Malá, bíle vomítnutá, s hezkým hřbitůvkem vokolo. A funebráci skvělý lidi - nóbl páni, každej pěkně sáčko, vyleštěný polobotky, v klopě růžovej karafiát. No co bych ti povídal. Hned jak jsem zabouchal na dveře, vrhli se mě, jeden z nich mi nasadil kravatu a už mě táhli do tý jejich mašinérie.“
Přejel mi mráz po zádech. „Co bylo dál?“ zeptal jsem se.
„Položili mě na takovou železnou desku a svázali řetězama, abych se zbytečně nehejbal. Pak přišla taková fajn holka, celá v černým a nůžkama na mě rozstříhala všechno voblečení.“
„Zdravotní sestřička?“
Děda se zamyslel. „Tak nějak. Takovej druh zdravotní sestřičky, když chceš.“ Napil se piva a říhnul. „Když jsem byl tak, jak mě Pámbů stvořil, píchla mi do rukou jehlu od kapačky a začali do mě pumpovat mazut. Pak mě vycévkovali a postříkali takovým sprejem. Prej nějakej vznětovej aerosol.“
Děda udělal dramatickou pauzu a vyčkal na můj tázavý pohled. „Ta pec,“ pokračoval, „to ti je mašina! Samej manometr, trubka, ventil. Hrozně to hučelo. Když mě tam dovnitř šoupli, byla to fakt pekelná bolest. Děsný. To si snad ani neumíš představit. Škvařila se na mě kůže, cejtil jsem, jak ze mě leje vysmažený sádlo. Naštěstí jsem ale po pár vteřinách zabalil, ztratil vědomí a co bylo dál, si voba dva můžem jenom domejšlet.“
„Dědo, to muselo bejt hustý!“ polknul jsem.
„Něco ti ukážu, hele,“ řekl děda, vztyčil se a stáhnul si tílko. Na zádech měl malou, lesklou, kovovou plaketu. Něco na ní bylo vyryto. Podíval jsem se zblízka:
From organic
to anorganic form
turned on
18.4.2007
Všiml jsem si čtyř železných vrutů, které destičku přidržovaly na dědově kůži. „To tam budeš mít už do smrti,“ poznamenal jsem. „Něco jako tetování.“
„Do smrti?“ zachechtal se děda a mávnul rukou. „Já už jsem mrtvej přes osm let, kluku!“
Oplatil jsem mu jeho úsměv.
„Pojď, něco jsem ti odtamtud přinesl,“ načechral mi vlasy rukou sevřenou v pěst. Šli jsme za barák ke králíkárně. Na zemi tam byl položený koš upletený z ostnatého drátu. Něco se v něm vrtělo.
„Jsou čerstvě vytažený z pece,“ pousmál se děda. „Ještě krásně horký. Jako brzo ráno koupený housky.“
Sklonil jsem se nad koš. Byly v něm tři zmineralizované děti. Úplně bledé, jakoby obalené pudrem. Mnohem bledší než děda. Mrtvá nekřťěňátka. Lezly přes sebe a vrněly, jako by v sobě měly hodinové strojky. Skoro jako Zatracené panenky.
„Jsou krásný,“ podíval jsem se do dědovy rozjasněné tváře.
„Dej je do těch prázdnejch kotců,“ ukázal děda na králíkárnu. „Bude se jim u nás líbit.“
* * *
Večer se začalo všechno kazit. K jídlu jsme měli smaženici. Děda jí miluje, ale dneska mu vůbec nejela. Pozřel sotva dvě sousta, pak odsunul talíř a šel se vyzvracet; slyšel jsem, jak to na záchodě chřestí a zvoní, jako kdyby do mísy někdo přímo z krabice sypal skleněné vánoční ozdoby.
Toho dne už se mnou stařec nepromluvil. Vylezl na půdu a šel spát. Bylo mi jasné, že je něco špatně. Jenže co? Co sakra? Pak jsem ale rozptýlil chmury, řekl si, že ráno je moudřejší večera, vlezl jsem do svého kutlochu pod schody, ulehnul na hromadu ondatřích kožek a zahmouřil oči.
Dlouho jsem nemohl usnout, protože zpoza dřevěné stěny našeho domku se ke mě neslo mechanické vrčení těch ubožátek v králíkárně. Byl to nezvyklý, nervy drásající zvuk – zurčení převodů, pospojovaných do důmyslných strojů, které nekřtěňátkům dávaly život. Usnul jsem, ukonejšen tím divným kovovým šelestem a spánek, který přišel byl podivný. Plný popela, oleje a železných špon...
* * *
Probudilo mě hlasité zvonění. Znělo to, jakoby se po schodech od dědova pokoje sypala spousta něčeho malého, kovového. Vystřelil jsem z kutlochu, v předsíni zatáhnul za šňůrku u lampy a rozsvítil. Pod schody, po kterých se řinula záplava ozubených koleček, matiček a šroubků, sedělo jedno z nekřťěňátek a upíralo na mě pohled svých prázdných očních jamek. Muselo utéct ze špatně zavřeného kotce.
„Dědo!“ zaječel jsem a pádil po schodech nahoru. Ostré součástky se mi zabodávaly do chodidel, bolelo to jako peklo, ale nebral jsem na to ohled. Vtrhnul jsem do dědova pokoje. Starý muž seděl u stolu a vydatně zvracel. Malé pružinky, kolečka, osičky, výstředníky, to všechno se sypalo z jeho úst a kutálelo po podlaze.
„Co se doprdele děje?“ zalomcoval jsem dědou.
Děda vydávil několik menších setrvačníků a mosaznou podložku, říhnul a sevřel moje rameno. „To nic není. To je jen postkremační syndrom.“
„Zatraceně!“ vyrval jsem se z jeho ledového sevření a běžel dolů. Chodidla jsem měl úplně prošpikovaná tím kovovým neřádstvem. Pod schody jsem vztekle jsem kopnul do dítěte až se rozletělo na kusy. Bylo duté.
S nářkem jsem vyběhl z domu a sednul si na lavičku pod jabloní. Ne. Nikdy se nenechám spálit. Nikdy. Zavřel jsem oči a začal počítat. Občas to dělávám, když čekám na ráno. Na ten okamžik, kdy se celá zahrada zrestartuje a všechno, co tady nemá být zmizí. Zmizí ty hrůzy v králíkárně, moře železného šrotu i ta zatracená plaketa, co má děda na zádech. Všechno zmizí, ale Zahrada zůstane. Naše Zahrada je věčná. Je totiž pořád co se učit.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
