Žiju v domě z cihel, které k sobě lepily stovky okřídlených amorků, malých pochroumaných plodů z noční můry s názvem Nebe. Na stole mám vázu, v ní deset deka květinových zplodin, na stěnách prázdné rámy vybydlených obrazů, v šuplíku uspávadlo - železný lék na věčnou bolest hlavy.
Co chvíli návštěva. Šatní mol, šváb, štěnice, tlustý krtek, co ryje v parketách
a obrací vše naruby. Já se ale mám! Ve svém domě nikdy nepřijdu si sám.
Každý večer otevírám okno netopýrům, nenasytným krysám se smrtčími rysy. Věší se na lustr, schnou a práchniví, mění se na pokojový spad. Tohle je vskutku dobrý život. Dobrý život na každý pád.
Moc vám oběma děkuji :o) Takovou milou kritiku jsem, kila, tady snad ještě nedostal :o))
To uspávadlo tak trochu kladivo je...jistý druh kladiva :o) Hřebík s ním sice nezatlučeš, ale :o)) ...už jsou to dva roky, co jsem napsal extra básničku jen o uspávadlu...zkusím ji vyštrachat :o))
dneska jsem se sem vrátila, abych napravila svoje stydlivosti nebo jsem takový bílý opeřenec s malým mozkem, takže se omlouvám.
Je to fakt pěkná báseň....pořád mně vrtá hlavou, jestli v tom šuplíku je železný lék na věčnou bolest hlavy...kladivo
krásná báseň o životě i okřídlených amorcích.
...koukám, že noční můry se objevují i jinde než u mě doma. Dneska v noci mně oknem přiletěla navštívit taky jedna, ale ne ta s velkým eN. Jak v tom mrazu přežila, nechápu, mám ji tady doteď spící na proužcích mých tapet.
v šuplíku uspávadlo - železný lék na věčnou bolest hlavy..to tam máš kladivo?...sadisticky to prožívám :-)
..asi jsem v tom pokoji už někdy musela být, některé návštěvníky totiž dobře znám, vedeš celkem rušnej život, aspoň nejsi sám.
děkuju... bez křídel patosu
dala bych té básni bod, ale opakovaně to stud nedovolí, známkovat profesory v dobré škole je také trapnost nejvyšší.
