Pohár pro osud

Jen jedna řeka je stejná, do které vstupujeme. Řeka slz těch, co se míjejí. Z té řeky chodí vosy pít a pláčí na květech. Ten, o kterém se nemluví, bloudí světem, aby spojil a opět rozdělil ty, kterým srdce stejně bije. Každý podvečer, provázen snem se setkává se svým osudem a vymění si slzy. Tak bylo, je a bude.

Dívka s pohárem bezedným
k večeru pod červánky
sbírala do úmoru vosí slzy
denním tancem stvořené.

Hadí šum a hadí dech
zpíval o tom že
mají sny svá rána
v kterých končí den
a z jeho stínu vykročí
ten
o kterém se nemluví.

Ta dívka dál
vybírala slzy vos
z první noční rosy
jak Popelka hrášek z popelu
a věděla
že slzy nesmí promísit
ani kapkou rosy a ani slzou svou.

Když poslední červánek dočernal
pobodaný prvními hvězdami
rozhrnul nebe ten
o kterém se nemluví
a hltavě vypil pohár
pracně naplněný svým osudem.

Dívka ulehla do peřin sedmikrásek
a z pod víček sledovala
jeho hrdlo žíznivé
když on poklekl s číší prázdnou
naplnil jí svou slzou černou
a dal lásce pít.

Dva milenci spojeni
pradávným pramenem pláče
spočinuli s dechem zatajeným
a nechali vůli jeden na druhém
proklíčit do srdcí navzájem.

Tak každý letní podvečer
se v krvi nebe schází
od počátku věku
a pijí slzy vyprahlí dobou nekonečnou
ten o kterém se nemluví
s dívkou osudu.