Bylo, nebylo. Za sedmero horami, sedmero řekami a sedmero potůčky žila krásná princezna.
Tak takhle nějak vždycky začínají pohádky. Takové, co vždycky skončí dobře. Princ dostane princeznu a půlku zámku k tomu. Takové co mi maminka čítávala před spaním na dobrou noc. Takové co, si podle nich každá malá holčička vysní svého prince. Však víte! Je milý, hodný, vtipný, statečný, krásný a má spoustu takových vlastností. Zachrání vás před drakem a budete spolu žít šťastně, dokud nezemřete.
Jenže potom přijde zvrat. Je vám 15 a už to nejsou pohádky co si čtete před spaním. Už vás nezachraňuje princ před problémy, které pro vás v šesti letech neměly ani pramalý význam. Říkali jste si:
„ Teda ti dospělí, ti s tím nadělají.“
Tenkrát bylo jedinou starostí, kdy už vám paní učitelka povolí psát perem a ne jenom obyčejnou tužkou. Nebo snad jestli ten hezký spolužák, co sedí vedle vás, si všimne a potají pošle o hodině po lavici psaníčko, jestli s ním nechcete chodit, a zaškrtněte ano či ne.
Jak jsem řekla, je vám patnáct a kuličkové pero se spolužákem vám ke štěstí už nestačí. Musíte se starat. A to nemyslím o mladší sourozence nebo o to, kdo vynese koš. Ale o to, co bude s vámi. Jestli budete kameník, zedník, doktor, zpěvák a nebo diplomat. Zůstanete na základní škole nebo půjdete na gymnázium? A co potom? Která střední bude lepší? Rodiče to s námi sice myslí dobře, ale když nám předurčí celou budoucnost? Co potom?
Tolik otázek. A odpovědi jsou tak jednoduché. Stačí se jenom zamyslet. Zvolit si to, co napovídá vlastní rozum, vlastní srdce.
Tak jsem to udělala i já.
A jak to dopadlo?
Blbě!
Jsem sice ráda za to, že jsem na osmiletým gymnáziu a mám skvělé přátelé, ale to co nemám, je můj princ.
Už podruhé jsem si myslela, že bude všechno jako v pohádce. A taky že chvíli bylo. Byl hodný, milý, vtipný, hezký, statečný a uměl polku. Všechno bylo až moc ideální. Psaní každý si večer až do půlnoci, vyzvání k tanci, úsměv a všechno co k pohádce patří. Pro někoho je to málo, ale někdo v tom dokáže vidět mnohem víc.
Pak ale pohádka skončila. Překvapivě plesem. Princ se zamiloval do jiné princezny a to byl konec.
Když je zemětřesení, zhroutí se sloup nebo dům. Když pukne srdce, zhroutí se svět.
A z toho vyplývá pravidlo. Pohádky neexistují. Alespoň u mě ne.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
