PARAGÁN

     „FXB 101, FBX 101, zde FBX třetí 132, na konečné v Kéniku. Jsem fyzicky napaden třemi podnapilými muži. Žádám urychleně sanitku a policii…“

     Když radioperatér na dispečinku vyslechl tu naléhavou zprávu, pronesenou udýchaným hlasem řidiče, hodil za hlavu volací znaky i předpisy o radioprovozu a zavolal do éteru:
    „Mirku, drž se, hned jsme tam!“
     A potichu, sotva slyšitelně, hlesl:
     „Bůh s ním…“
     Pár chlapů z dispečinku se rozběhlo k vozům, zablikaly modré majáčky a zaječely sirény. Davy lidí u nádraží se vyděšeně klidily z cesty třem vyjíždějícím dispečerským autům…
     Modrobílá vozidla dispečerů přijela na konečnou do Králova Pole skoro současně se dvěma sanitkami. Policejní auto dorazilo poslední, jako vždy. Dispečeři, záchranáři i poldové, se rozčileně prodírali davem čumilů a trnuli, v jakém stavu najdou napadeného řidiče.

     Mirek stál rozkročmo se založenýma rukama, uculoval se. Na zemi se váleli tři chlapi a sténali bolestí. Jemu nebylo nic, ale všem těm útočníkům polámal ruce nohy...
     Teprve pak se všichni dozvěděli, že Mirek byl na vojně u parašutistů a byl členem elitního komanda. Od té epizody mu nikdo neřekl jinak, než Paragán. Přitom byl hubený, jak za groš kudla a sotva koho by napadlo, že byl u šikmých baretů. Jedině já to věděl. Učil jsem Mirka kdysi jezdit a on se tehdy trochu rozpovídal. Nebyl nijak zvlášť sdílný, ale já z něho rozumy nepáčil, stejně o tom nesměl mluvit. Řekl mi i to, že jeho otec byl za války u speciálních jednotek RAF v Anglii, ale víc jsem z něj nedostal. Byl to bezva kluk a oba nás spojovalo i fandovství ke stejným fotbalovým klubům, k pražské Spartě a Manchesteru United.

     Oba jsme jezdili věčně přesčasy a volna bylo zatraceně málo. Snad i proto jsem u Mirka byl všeho všudy jenom jednou. Předem se mi omlouval, že má doma svého ovdovělého otce, který je strašný bručoun. Čekal jsem kdovíjakého kakabuse, ale jeho otec mne překvapil hned ve dveřích. Mírně prošedivělé vlasy, opálená oduševnělá tvář a bystré zelené oči. Opíral se sice trochu o hůl, ale jinak mi připadal čiperný a temperamentní. Bože, odkud jen já toho chlapa znám?
     Panejo, Londýn, červenec osmašedesátého! To je náhoda, jak je ten svět malej… On byl tehdy double pro nás i britskou MI6 a něco pro nás dělal. Teď jsme se oba poznali ve stejnou chvíli a dali si to najevo pouhým úsměvem a zvednutím obočí. Ale o tom, že seznáme, nepadlo ani jediné slovo. Moc jsme toho tehdy nenamluvili, já někam spěchal a zdržel jsem se opravdu jenom na šálek kávy.

    Mirek byl vůbec klasa a říkalo se, že má i velmi půvabnou ženu, ale já ji nikdy neviděl. Pak nám všem v práci připadalo, že se z Mirka najednou stává samotář. Něco ho štvalo, ale byl silnou osobností a chtěl se s tím porvat sám. Ten problém, který Mirka potupil a naplnil ho zoufalým pocitem sebelítosti, vyšel postupně najevo. Manželka se mu začala tahat s cizinci a on se to dozvěděl jako poslední - tak už to v životě bývá. Místo aby šel s ostatními na pivo a svěřil se, co má doma za krávu, užíral se v ústraní sám, jen s lahví tvrdého alkoholu v ruce. 

     Jednoho dne zavolal do vozovny a omluvil se, že nepřijde do služby, že právě spolykal tři tuby silných prášků. Výpravčí hned věděl, která bije a žhavil telefon.
     Policajti vyjeli okamžitě k jeho bytu, ale nebyla šance ho zachránit. Mirek byl perfekcionalista do poslední chvíle. Spolykal šedesát barbiturátů, podřezal si žíly, na hlavu si nasadil igelitový sáček a pak se oběsil na okenním rámu... Na tváři měl úsměv - to pro svou smrtící erekci na rozloučenou se životem...

Za rok nato, v hustém davu lidí uprostřed rušného velkoměsta, se vdova po Mirkovi náhle zhroutila na srdeční zástavu. Byla na místě mrtvá.
Na jejím pohřbu jsem nebyl. A ani nevím, jestli tam byl její tchán, Mirkův otec.
Ale on, jeho speciální hůl i já, víme své…

31.ledna 2006