O severu a o murphym

O severském počasí se daly říct dvě věci. Jednak bylo svým způsobem nádherné, se všemi svými sněhovými vločkami, bílými polštáři a rampouchy, které budily dojem ověsů křišťálových lustrů, jenž se rozletěly krajinou po mohutné explozi nějakého velkolepého ledového zámku. A samozřejmě nesmíme zapomenout ani na Bouři, o kterou nám v této části příběhu nejvíc běží.  A právě v tom byla ta potíž.

Kdyby se v tomto světě vyskytoval nějaký Murphy a kdyby tu existoval obsáhlý soupis jeho protivně pravdivých zákonů, čerpajících – na rozdíl od těch zákonů, vymyšlených našimi zákonodárci – jedině a pouze z praktického života, jistě by si teď na některý z nich Marlon vzpomněl. Tohle byla totiž situace naprosto typická.

Představte si, že jste lavinolog, který pro své výzkumy zoufale potřebuje nějakou lavinu, třeba i jen maličký sesuvek, to bohatě stačí. Jenže právě proto, že nějakou lavinu chcete, o žádnou ani nezavadíte, i když se budete celý týden (Co, týden! Měsíc! Dva! Celé roky!) poflakovat po nejnebezpečnějších lavinových oblastech. Zkuste si ale někdy jen tak bezděky, bez příprav, vybavení a jakéhokoliv vroucného přání, vyjít na procházku se psem, vybírejte si jen bezpečné a prověřené stezky, o nichž se všeobecně ví, že na nich nikomu nic nehrozí, a než se nadějete, přistane vám na hlavě nejmíň dvě stě tun sněhu.

A toho se také nepřímo týkala ta druhá věc, jež se dala říct o severském počasí. Byla tu zima. Ale ne jen taková ta zima, kterou si představíte, když se řekne zima. Tady vám po chvíli opravdu začalo mrznout úplně všechno, i to, co jste si nikdy nemysleli, že by opravdu mrznou mohlo; místo toho, aby to poslušně znecitlivělo a dalo vám to pokoj, se to neustále hlásilo o slovo a jako tekutý dusík vám do hlavy vypalovalo slova: HEJ, TADY JSEM A ŠÍLENĚ MRZNU, DĚLEJ S TÍM NĚCO, NEBO TĚ TO ZABIJE! JÁ TĚ ZABIJU! Nemyslete si, že se někdy něco takového může stát někomu jinému, než vám. Kdyby tu byl kdokoli jiný, jistě by tu zrovna byly tropy, období monzunových dešťů nebo tak podobně, ale protože jste se tu objevili právě vy, tak tu musí být takhle strašně právě teď.

Marlon tomu všemu mrznutí teď ale částečně unikal. Napadlo ho, že je to jako z nějaké šíleně patetické elfské legendy – bohové mu dají nějaké dary a propůjčí nějaké schopnosti, díky nimž se stane nesmrtelným, nepřemožitelným, zkrátka a dobře získá nějaké zábavné vlastnosti, kterým se smrtelníkům ani nesnilo a v očích devítiletých hochů výrazně stoupnou, co se oblíbenosti týče.

A tak mu ruku chránila ta prazvláštní kožešinová rukavice a ta dotěrná slova, týkající se ŠÍLENÉHO MRZNUTÍ A ZABÍJENÍ a tak podobně rozhříval vnitřní plamen a měnil je na celkem neškodnou břečku.

Jednou se o Marlonovi a tomto niterním žáru bude mluvit jako o nějakém chlapíkovi, který se vloupal do příbytku bohů a ukradl tam oheň. Lidé, elfové a vůbec všechny humanoidní bytosti měly opravdu velkolepý talent, co se překrucování skutečnosti týče.

Marlon byl sám, bylo mi poměrně teplo a už opravdu velice dlouho se pokoušel najít Bouři. Jenže ta jako by se mu vyhýbala. Jednou měl pocit, že v dálce zaslechl její břinkot a zahlédl záblesk, jak se slunce odráželo od ledových krystalů, ale když se vydal tím směrem a konečně dorazil na místo, nic nenasvědčovalo tomu, že by se tam kdy nějaká Bouře vůbec objevila.