O PATRO NÍŽ

     Nahá Hana v černym klobouku. Zdá se, že odvážná. Zdá se, že smělá. Zda světem protřelá? Chtěla by, aby k ní pomalu přistoupil a políbil ji na krk. Aby nalil červený do dvou sklínek. Zapálil svíčku. Aby mu svítily oči, zrychlil se tep, zněžněl hlas... Nahá Hana. Komická postava v prázdnym bytě. Není to poprvé. Není to naposledy. Jednou v klobouku, jindy zahalena háčkovaným plédem a nebo s červenou šálou či v sametovym kombiné. Pokaždý nahota jako základ, pak horký dlaně a vyprahlá duše... Proč do toho plete duši? Sakra proto! Celym bytem se prodírá vlezlý ticho, schovává se všude, leká ji a děsí.


     O patro níž hoří svíčka, svítí oči, zrychluje se tep. Není to poprvé. Není to naposledy. Malá Julie je sama doma. Smí se koukat na televizi, jak dlouho bude chtít, jíst sušenky v posteli a dloubat si holuby, aniž by ji někdo okřiknul. Může je napíchnutý na párátku opalovat nad plamenem svíčky. Sakra holubi! Svobodný vrkající ptáci! Celym bytem šmejdí strach, strach, strach! Schovává se všude.


     Hana měla taky jednou dítě. Naposled. Zůstaly jenom fotky na dně šuplíku a plyšovej krokodýl se žlutym pruhem na hřbetě. Holčičku, který pletla copánka, foukala bolístky a kakaa, čistila zoubky... Aby pak usoudili, že není schopná se o ní postarat. ,,Moje žena je psychicky labilní, alkoholička a k dceři nemá kladný vztah. Už jako těhotná přiznala, že lituje, že nešla na potrat...," říkal bývalý manžel u soudu. ,,To je ab..., ab..., ab...," lapala po dechu. Ani za boha si nemohla vzpomenout na slovo ,,absurdní".... Teď hodila klobouk na zem, pomaličku vklouzla do županu a jde ke stolku u okna. Zvedá telefonní sluchátko.


     Julie vypnula televizi, zachumlala se do deky, síbila si, že neusne, že počká na mámu. I když bude hubovat. Julie chce mít jistotu, že se vrátila. Plamínek svíčky hází prapodivný stíny na zdi i na strop. Měkký a laskavý. Ukáže je mámě, až... Budu hrát svoji hru na AŽ!, jásá Julie v duchu a nahlas říká do prázdný místnosti: ,,Až budu velká, pojedu k moři..., až budu velká, budu mít dům a zahradu a hodnýho muže..., až budu mít dítě, nebudu na něj nikdy křičet..., až bude zlobit, nebudu mu říkat parchante..., až bude brečet, nebudu vyhrožovat: ,,Mám ti přidat, ať máš proč?"..., až... NECHCI MÍT NIKDY DÍTĚ!"


     Hana chvíli poslouchala vyzváněcí tón a potom zavěsila. Nebylo by dobrý někoho rušit takhle v noci. Nebylo by dobrý obtěžovat svýma smutkama, z kterých se do zítra vyspí. Nebylo..., neměla komu zavolat. Odkopla klobouk a svalila se na postel. Nechce brečet. Dneska ne. Objímá krokodýla. Hladí ho po žlutym pruhu, zrychluje se jí tep, něžnym hlasem šeptá: ,,Lituju, že je všechno tak absurdní."  A pak se nahlas směje nesmyslu, který plácla, chtění, které chtěla, vyprahlý duši.


     O patro níž dohořela svíčka. Zbyteček knotu sklouznul do roztavenýho vosku a utopil se. Julie spí v polosedě na sedačce, hlavu zvrácenou doleva, dýchá pootevřenými ústy. Nikde se nic neschovává, neleze ani nešmejdí. Až se probudí, zjistí že maminka tu není. Bude bezradně koukat, prstama si rozčesávat vlasy a přemýšlet, co s prázdnou sobotou, co s drobkama od sušenek, cákancema vosku na stolku a kde je maminka?


     Ve výtahu potká ženu (ženu Hanu, ale to netuší) a bude se dívat do jejích prázdných očí. Výtah bude hrkat a praskat. Oběma se bude zdát, že jede nesnesitelně pomalu. ,,Jdu hledat mámu," špitne dítě, když přistanou v přízemí, Chce se mu prolomit ticho, chce se mu naplnit oči cizí ženy. Soucitem, pochopením, údivem? Hana by k ní chtěla pomalu přistoupit a políbit ji na čelo. A říct něco jako: ,,Hodně štěstí." Místo toho řekne ledově: ,,Maminku? To je absurdní."