Novoroční projev

Vážení a milí spoluobčané,

každý rok v tuto dobu posloucháme a čteme různá zamyšlení nad tím. co se v
uplynulém roce vládě a parlamentu povedlo a nepovedlo a jak si všichni přejeme,
aby to v nastávajícím roce bylo lepší a abychom se všichni měli lépe. Uznávám,
že úkolem novoročních projevů je navození optimistické atmosféry, chuti do další
práce a k vymýšlení osobních předsevzetí. Cítím, že – jako už několikrát v
našich dějinách – je potřeba se podívat pravdě do očí. Vybízí mne k tomu celková
společenská situace i to, že začíná rok s osmičkou na konci letopočtu a to je i
v době svobody projevu důvod k opatrnosti. I v roce 1998 došlo na naší politické
scéně ke závažné změně poměrů, která otočila kormidlo českých dějin doleva. Po
posledních volbách se kormidlo sice otočilo trochu doprava, ale temné síly
zabránily jeho návratu do původnímu směru.
    V listopadu jsme četli optimistické články o tom, že naše republika dosáhla
plnoletosti a o tom, jak je to skvělé, jakou máme vysokou životní úroveň, že si
můžeme říkat co chceme a jezdit kam chceme.
To je polopravda, to je pohled růžovými brýlemi Mámení. Je třeba, aby přišel
Všudybud a ty brýle mu aspoň na chvilku sňal.
    Typický 18letý člověk se chová jako adolescent: je plný elánu, chce zkoušet
nové adrenalinové činnosti, chodit v módním oblečení a bavit se módním způsobem,
mít co nejvyšší životní úroveň. Chce zkrátka žít přítomností či blízkou
budoucností. Minulost pro něj znamená dětství, v němž nehledá poučení, generace
rodičů, kterou celkově neguje, a možná generace prarodičů, jež pro něj
představuje vzdálený středověk. Někteří adolescenti nemají rádi zákony, neberou
dostatečný ohled na své okolí a nemorální vyjadřování a chování pokládají za
zcela běžné. V tomto duchu pak vychovávají své děti.
    A právě taková je naše společnost a naše mladá republika.
    K nejdůležitějším hodnotám sice patří život a zdraví, ale hodnotami, za nimiž
se nejvíc ženeme, je vysoká životní úroveň, plýtvání, vzrušení a plytká zábava,
která nerozvíjí naši duši a myšlení. Současná společnost plýtvá penězi,
elektřinou, potravinami, půjčuje si peníze třeba na dárky nebo na dovolenou –
tedy z pohodlnosti, nikoli v důsledku tíživé finanční či životní situace. Naše
pohodlí došlo tak daleko, že i na krátké vzdálenosti jezdíme autem, i kdybychom
na místě určení byli dřív pěšky. Auta, aby byla pohodlnější, jsou širší a delší
než před 20 lety, a tak jim nestačí parkoviště, auta musí stát nad sebou v
garážových domech nebo zabírají podzemí. Aut přibývá, ve městech i na dálnicích
vznikají dlouhé kolony a zhoršuje se životní prostředí, k jehož zlepšování jsme
se v roce 1990 rozhodli.
    Kultura skomírá. Kvalitní knihy vycházejí v nízkém nákladu, neboť o ně není
zájem. Divadla a kina se dožadují dotací, protože na kvalitní filmy těžko lákají
diváky. Ti chodí do multiplexů na akční filmy nebo tráví víkendy v tzv.
nákupních galeriích. Touha po novém zboží působí, že i přes neustálé zdražování
vznikají každý rok tisíce nových obchodů a velkoskladů, jež nahrazují
zemědělskou půdu a otevírají své regály zahraničním zemědělským a jiným
korporacím. Před 30 lety jsme si v Československu dokázali vyrobit mnoho druhů
zboží. Naše současná mladá republika je částečně montážní halou, částečně
velkoskladem a částečně hypermarketem.
    Různé mechanismy neustále roztáčejí kola inflace: koruna posiluje vůči dolaru a
euru, ale zároveň neustále rostou ceny a platy, takže si dnes těžko dokážeme
skutečnou hodnotu práce představit. Na rostoucí ceny se nereaguje šetřením,
případně bojkotem spekulativně předraženého zboží, ale stávkovou pohotovostí za
zvýšení platu. Některým korporacím ubývají zákazníci, a tak omezují a zároveň
zdražují své služby, jakoby tím dosáhly zvýšení odbytu. Proto se pořád zdražuje
voda, proto naše dálnice a v poslední době i silnice křižují kamiony jedoucí
přes půl republiky nebo přes celou, místo aby šetřily naše životní prostředí a
tuto cestu absolvovaly po železnici, proto se také ruší provoz na železničních
tratích a nahrazuje se automobily. I to je plýtvání a zároveň neúměrné
zatěžování přírody.
    Nesmím zapomenout ani na situaci ve státním aparátu: o zásadních věcech se
rozhoduje v kuloárech před hlasováním, které se stává formálním projevem
stranické disciplíny. To už známe. V médiích i na besedách pořádaných kruhy
blízkými vládnoucímu establishmentu se otevřeně mluví o tom, že v naší vlasti
funguje ve vzájemném soužití moc zákonodárná, výkonná, soudní a moc
organizovaného zločinu, často řízená Čechy z ciziny. Ve způsobu tvorby a výkladu
právních předpisů je někdy takový chaos, že se právo stává trhacím kalendářem, a
navíc čím dál častěji v tomto oboru účel světí prostředky. Politici v médiích a
na obrovských plakátech tvrdí, že budou pracovat pro nás, ale ve skutečnosti jim
jde jen o zachování tváře, jejíž barva a mimika se mohou plynule měnit. Pádným
argumentem pro ně není vůle jejich voličů, ale vůle jejich stranických lídrů,
vůle nejvyšších představitelů podsvětí nebo vůle byrokratů Evropské unie, kteří
si neuvědomují dopad svých nařízení na regiony, v nichž v životě nebyli.
    Také naše morálka předčí všechny myslitelné obavy. Šíří se různé formy
diskriminace, týrání manželů, manželek, rodičů a dětí. Až příliš často se
dovídáme, že kdosi ukradne půl miliardy korun v hotovosti , někdo podvodem
vyláká ze staré babičky její nevelké celoživotní úspory. Jaká je morálka matky,
která je schopna zabalit dítě do sáčku a vyhodit ho do kontejneru?
    I já cítím nutkání skončit sou řeč nějak optimisticky, ale za takovéto situace
to opravdu nejde. Nezbývá než apelovat , abychom si nejdřív udělali pořádek ve
své duši, v tom, co opravdu potřebujeme, co můžeme a co už je zbytečné, zamyslet
se nad tím, které naše činnosti neprospívají našemu zdraví, naší společnosti,
našemu životnímu prostředí. Pak se snad naučíme nebýt lhostejní ke svému okolí.
Tato lhostejnost nás už mnohokrát přivedla do tragické situace nejen v letech s
osmičkou na konci letopočtu.