U nejednoho z nás se, alespoň na první pohled, jedná o snad nejvytěžovanější orgán. Kladou se na něj největší nároky, a to už prakticky od našeho narození, kdy na nás maminky a tatínkové a babičky a tetičky a rozněžnělé známé začínají nesmyslně žvatlat, zřejmě v očekávání, že jim se stejně idiotským přízvukem odpovíme.
Nejprve nás tedy učí kroutit ho do všemožných poloh, mnohdy snad až nesmyslných, když nám do hlav cpou jazykolamy a smějí se tomu, jak s nimi bojujeme. Navzdory tomu, jak jsme je nesnášeli a jak jsme s nimi s vypětím všech sil zápasili (vzpomeňte si, kolikrát jste se ve školce o poledním klidu nevyspali, protože jste museli jako do zblbnutí opakovat „Šel pštros s pštrosicí a třemi pštrosáčaty do pštrosáčarny" a „Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříká přes tři sta třicet tři stříbrných střech", nebo jste to celou tu hodinu poslouchali od kamarádů, takže jednak vás to připravilo o slastný spánek, jednak o další trošku vzácného duševního zdraví), v pozdějším věku už se jimi bavíme, když je cpeme svým rodičům a kamarádům a sledujeme, jak beznadějně lámou jazyk tak a zase onak, přičemž my to zvládáme levou zadní (na ten dlouhý čas, kdy jsme to potají někde trénovali, už samozřejmě nebudeme upozorňovat).
Konečně se jakž takž vypořádáme s největšími nástrahami jazyka mateřského a čeká na nás další nepřítel, popřípadě výzva, říkejte si tomu, jak chcete. Jedná se o jazyk cizí. Pomineme-li slovíčka jako taková a fakt, že se jinak píší a jinak vyslovují – naprosto nelogicky, vždyť v češtině je to obojí stejné! Haha! – přichází nástraha zvaná „správná výslovnost". V tomto ohledu se jako ještě poměrně schůdná jeví angličtina, i když starou dobrou čengliš jsme svého času ovládali nejspíš všichni, někteří jí plynně hovoří ještě dnes. S německým pochrochtáváním je to trochu horší, přičemž ve všech francouzských nosovkách, svazování, širokém tomhle a polouzavřeném támhletím se ztrácíme. Nemluvě o severských jazycích plných prazvláštních zvuků z jiného světa a čínštině, která na první poslech jako by sestávala snad jen ze samého kníkání. Cizí jazyky jsou boj, popř. masochistická zábava, která nás většinou vydrží trápit nebo bavit po zbytek života.
Co je na celé věci ale nejhorší, jazyk není zatěžován jen při samotném mluvení! Zkoušeli jste si někdy vyběhnout po schodech do desátého patra, vysupět do školy poté, co jste zaspali, nebo zdolat na kole nějaký významnější kopec? Po takovém výkonu má člověk jazyk na vestě – což svědčí o jeho neobyčejné délce. Ta ovšem výrazně ztratí na své velkoleposti ve chvíli, kdy se pokoušíte sníst jogurt bez pomoci lžičky a ne a ne se dostat až na dno. V podobných případech u nás doma nastupuje nástroj zkázy zvaný „gumový jazyk". V prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, je tento pojem velice dobře známý a až ve chvíli, kdy jsme dávali dohromady toto číslo a se spoluredaktory zabředli na jazykové téma, jsem se dozvěděla, že je to zřejmě výmysl mého drahého otce a že toto označení neproniklo za hranice rodinného kruhu brotánkovic – soudě dle nechápavých výrazů mých kamarádů. Všude jinde v česky mluvícím vesmíru se prý gumovému jazyku říká stěrka. Tak či tak, vynález je to vskutku fenomenální.
Jazyk nám ale může také pěkně zavařit – což s oblibou dělá zejména v případech, kdy někam spěcháme. Shrne se, sroluje, schová až tam, kam na něj člověk nemá šanci dosáhnout a drze se nám vysmívá, když se ho snažíme vydolovat, aby tolik netlačil. Zajímavé je, že tehdá, když jsme hodinu tvrdli v obuvnictví a vybírali, nám jazyk nečinil žádné problémy. Tvářil se jako přítel, zákeřník jeden zákeřná, a svůj uškrcení hodný charakter projevil až ve chvíli, kdy bylo na veškeré reklamace pozdě. A nebude pro nás žádným překvapením, že k rozvázání takového zapleteného jazyka se nějaký dobrovolník přihlásí zásadně v okamžiku, kdy se nám to hodí ze všeho nejméně – zpravidla ve chvíli, kdy něco zatloukáme a rozhodně nestojíme o to, aby to z nás někdo doloval.
Jazyk si ale nedáchne ani na vojně, popř. přímo ve válce. Odvážní členové rozvědky se pod příkrovem bezhvězdné noci vypravují na druhou stranu fronty a dávají své životy všanc jen proto, aby chytili jazyka. Těžko říct, jestli se jedná o uzenou vepřovou dobrůtku nebo nějakou osobu.
Myslíte si, že jazyk využijete pouze v hodinách francouzštiny, angličtiny, němčiny a češtiny? V tom případě se mýlíte. Kolikrát do nás fyzikáři hustili, že si máme nejdříve váhy zaaretovat, než začneme na misky nakládat vážené předměty, a někdy mezi tím, co jsme se bombardovali těmi menšími závažími, prohlašoval i něco o jazýčku – co to ale bylo, bohužel upadlo v zapomnění.
A aby toho nebylo málo, znalosti jazyka po nás vyžadují i při informatice! Člověk jako by se opravdu musel naučit úplně nový – podle mnohých značně dementní – jazyk, když v Pascalu dává do kupy kalkulačku, kterou by měl pohodlně využívat náš imaginární mladší sourozenec, který příliš inteligence nepobral a tak musí být program dokonale polopatický a složitý.
Jazyk je zkrátka a dobře nedílnou součástí našich životů; bez něj se prostě neobejdeme. Dokonce i páni profesoři a vážení rodiče do nás bez přestní hučí, že "Bez jazyka se v dnešní době neobejdete!" A mají pravdu. Zlí jazykové by mohli zpočátku namítat, že označit ho za nejpoužívanější orgán je poněkud přehnané, vždyť srdeční pumpa se nezastaví, co je celý náš život dlouhý – a když už, tak jenom na chvilku a vyvolá to všeobecnou paniku. Takoví lidé zřejmě nevlastní ani jeden tchýnin jazyk, nikdy neokusili kočičí jazýčky, zřejmě vyrůstali v Africe, protože se nikdy nesetkali s pořádnými sněhovými jazyky a zřejmě nikdy si na plné pecky nepustili Rolling Stones.
Kdo ví, co taková individua vlastně celé dlouhé dny (a noci!) tropí?
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
