Nemiluj mě, prosím, nechoď mi
ani na oči,
jako efemérka se mi uchovej
v záři, která rozhrnuje roucho tmy,
ale bez svíce.
Ta tvá krása
vyjevená v zámku z kostí, masa
rozlítostnila mě nejvíce.
Nemluv na mě, prosím, mlč!
pro mé tuchy nechej jen tvar ticha
vysvlečený z řečných kostýmů,
slovo, které tepem krve píchá,
ušetři mým uším na zimu.
Zatím nerozdrásej
můj sluch noži smočenými
jako v medu ve tvém hlase.
Nemiluj mě, alespoň ne teď,
dálkou ohraď se, ne, nechoď blíž,
pocuchám ti vlasy, zulíbám tvou pleť
všude a tvé tělo celé ztavím ohněm na pečeť
s otisky svých prstů. A to dovolíš?
Já jsem nesen snem,
nesen snem, jsem nesen snem
o tobě jak půlnoc vláskem luny nad městem.
Přej mi dlouhé čekání,
zatím neotvírej bránu
s veřejemi paprsků tvých paží,
jinak na slunci se skvrnou stanu,
nemiluj mě, nech mi štěstí hrnčíře, který se snaží
v bludném kruhu vůle dál a dál,
aby sám svému snu dokonalý
pohár k naplnění vymodeloval.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
