1
Tohle je vyprávění o technickým signálu.
O kavárně Jeruzalém.
Černý ulici.
Žádný roztahaný věty, rovláčnělý styl, ale holý fakta; jak prachy na dřevo.
Jo.
Takže:
říkám a tvrdím vám tady teď škrobeně, že Pepík se v kavárně Jeruzalém setkal s Lenou a Adamem (manželem Leny), a Poldou (Klářiným manželem). Posadili se a Lena a Polda (Klářin manžel) se vrhli do telefonování a z telefonování Klářina manžela (Poldy) Kláře, a z Lenina telefonování Kláře, Pepík hned věděl, že Klára přijde, přestože neslyšel z toho telefonování jediný slovo, přestože přišel jen kvůli naději, že Kláru uvidí, protože nevěděl, jestli Klára má přijít anebo nemá, atd.... a Pepík si uvědomil nit svých myšlenek a napadlo ho, že to je škvár, a hluboce se zastyděl a-
je to škvár.
Škvár!
Protože jsem tady já, vypravěč na šedivým a studeným pozadí kavárny, beznadějně v něm ztracený a bezvýznamný, bez barev jako páv bez peří, bez pompézní kauzality jako poslední úředník v bance!
A který přesto a právě proto chápe, že i škvár, šedivost a bezvýznamnost můžou sloužit jako porucha obyčejnosti, že jsou nepřítel, kterého může využít, že někdy je to tak, ale jindy zase tak- A který na důkaz před vašima očima využije nepřítele, tj. škvár, a za podpory roztahaných vět, slov jakoby mimo, chytí ten škvár a rozerve jím předivo každodennosti a -
nechá do kavárny přijít Kláru--
2
A tím scéna se stane taková: poslední den v roce 2007, přesto je to kavárna, která je téměř prázdná, kolem stolu sedí (po směru hodinových ručiček): Pepík, Lena, Klára, Polda (Klářin manžel), Adam (Lenin manžel).
Kláru a Pepíka chci mít krásné (přestože jsou staří a starší), chci, aby u stolu mezi ostatními zářili krásou.
Chci aby zářili na temným pozadí kavárny tím prázdnější, že je poslední den v roce, chci aby Klára zářila kontrastem veliký rudě namalovaný pusy, vábivý, a sytě žlutých vlasů a Pepík aby zářil čistotou křivky obličeje, hlubokýma očima a svěžími rudými rty-
Chci to proto, aby Lena později mohla Pepíkovi svěřit tohle: Můj manžel (Adam) mi řekl: Když jsem viděl bavit se Pepíka s Klárou, byl jsem okouzlen tím, jak jsou spolu krásný.
Říkám a tvrdím vám tady dál, že rozhovor v prázdný a ztemnělý kavárně v poslední den v roce je takhle: Klára řekla: Dělám na finančáku a můj manžel v bance.
Pepíka to zajímalo: Co?
Úředníky.
Polda (Klářin manžel) se ptal Pepíka: Co ty?
Pepík jim řekl tohle: Jsem vědec Akademie věd, jsem ing., dr. a PhD., jsem univerzitní doktor na University od Bergen, Norsko, a the University of Queensland, Austrálie.
Klára řekla: Narodila jsem se v Lenci na Mošnově a v Praze žiju 20 roků.
Polda, Adam a Lena řekli všichni: Jsem z Prahy.
Pepík vykládal: Žil jsem 10 roků v Praze, 2 roky v Bergenu, Norsko, 6 roků v Brisbane, Austrálie, 2 roky v Santiagu de Chile, a teď jsem 2 roky v Praze.
Klára řekla: Je mi 33. Mýmu manželovi je 35 a vypadá na 45. Nemá už skoro žádný vlasy!
Lenin manžel řekl: Je mi jako Poldovi: 35. Ale (obrátil se na Pepíka) tys prošel celej svět člověče; ale jaks to moh stihnout, když ti může bejt nejvíc 27?
Ne, odpověděl Pepík, je mi 33.
Lena (Adamova žena) řekla: Je mi 40.
Klára řekla: Mně nechutná moje víno.
Polda (Klářin manžel) se Kláře vysmíval: Tak proč si ho dáváš, když ti nechutná? No? Co?
Klára řekla: Nemohla jsem to vědět.
Polda Kláru ponižoval: Ne; dala sis ho a přitom jsi věděla, že ti nebude chutnat... a teď najednou to nevíš! No!
A směje se pitomě.
3
A já, vypravěč na temným pozadí kavárny, jsem ohromen a strnul jsem tím ohromením, a vztekem, když vidím Poldu, zanedbatelného úředníka v bance, žonglovat bravurně s kauzalitou naruby, s tou, na kterou si já dělám maximální nárok, na kterou si uzurpuju patent a kterou nastavuju hráz obyčejnosti a symbolicky, a vznešeně, mám jí plnou dlaň-
zatímco obyčejnost v postavě Poldy mi rve moji kauzalitu na kusy, a prohání jí jako kus hadru špinavou a zapadlou restaurací, prázdnou beznadějně i poslední den v roce, jen aby zesměšnil svojí ženu, která zrudne, ale neřekne slovo, ale po očku a zpoza sklenice s vínem, které jí nechutná, upírá zrak na Pepíka, který má chuť tu Kláru chytit a prostě si jí zabalit jako buchty od mámy, stejně načechranou a vábivou, a odnést si jí pro vlastní potěšení zatočenou ve stříbrné šňůrce spletené z touhy + vášně, které jako vlákna šňůrky donekonečna se opakující, svým opakováním paradoxně, obnovují svou jedinečnost...
a na pozadí kouzelného paradoxu jedinečnosti, si poslechněte Poldu ještě, jak uráží svou ženu: Ne, ty prostě nevíš, že víno, který si objednáváš, ti nebude chutnat- no! No!
A já říkám a tvrdím tady, že tím uráží především mě, slavného vypravěče, který dlaněmi stříhá kauzalitu jak papírový panáky, protože znesvěcuje a przní můj konstrukt nejvyššího stupně, mou kauzalitu naruby, tu, který mám plnou dlaň a kterou mi bortí se mi na té dlani Poldova malichernost, tím samým mechanismem, kterým kus umrzlý vody rozpáral Titanic, ten kráječ vzdáleností, kterým kus pryže prošpikoval Challenger, ten drtič gravitace, a stal jsem se tak zoufalý a vyprahlý, vypravěč na šedým a holým pozadí kavárny, zatímco Polda srší obyčejností a sebevědomím a doráží, Co s tím teď budeš dělat? ptá se Kláry.
Nic, řekla Klára.
A Pepík vstal a řekl Kláře: Poď se mnou ven...
A Klára řekla: Ale proč ne-
4
A zvedli se a oblékli a vyšli na ulici a dali se ulicí, která měla rudou jmenovku Černá, ale která byla plna zelenými italskými blůzami a sukněmi značky Benetton, a v který v pátém patře až pod střechou, až tam, odkud vzlétají ptáci daleko výš, kde se střetávají vzdálenost a dno, prostor a tíže, křičela Sylvie do telefonu a z okna dokořán zároveň, do těsné ulice: Seš stará hnusná kráva, kterou já, ještě starší a hnusnější kráva, jsem milovala upřímně, a nakoupila jsem ti z tý lásky hafo zelených hadrů v Benettonu, protože miluju ten konstrast zelený a černý, protože tu Černou ulici, která nám lezla do bytu okny, jsem já rušila tím, že jsem jak malý holce ti nakupovala hadry barev maximálně kontrastujících s černou, a to byly rudý hadry v létě, a zelený hadry v zimě, zatímco ty jsi myslila jen na to, jak mít sex s kdejakou krávou v Praze a to není slušný, ne-
a z okna až pod střechou, až tam, kde žijí ptáci, se vyklonila ženská postava a vyhodila další hrst řvavě zelených kusů, které se rozlétly Černou ulicí jako zelení ptáci neseni kontrastem zelená x černá, aby si posedali na pouliční lampy a arkýře a balkóny černých domů, a Pepík na dně hloubky Černý ulice řekl:
Sylvie-
5
A Klára se ptala (rudými ústy): Ty jí znáš?
Jo, řekl Pepík.
Co to znamená? ptala se Klára.
Nevěří svýmu signálu, odpověděl Pepík, podobnýmu tomu, kterým ptáci ze vzdáleností přistávají hned pod její střechou; věří jen tomu, co slyší v telefonu; tj. technickýmu signálu.
A Pepík prošel s Klárou ulicí a domy je braly za ruce a na přímej kontakt do nebe skrz pohled ze dna ulice, do spáry mezi domy beznadějně černý tak, že nebe nebylo možný odlišit ode dna, pokládalo se jim na rty- a Pepík řekl: Jsi krásná-
A Klára řekla: Ty taky-
A otočili se na vrcholu ulice a vrátili se do kavárny, kde Lena právě řekla: Mně moje víno chutná.
Adam (Lenin manžel) řekl: Mně moje kořalka chutná.
Pepík řekl: Mně taky.
A Klára a Pepík se posadili ke stolu.
Ale já, přestože jsem jen vypravěč v mizerný setmělý, a prázdný kavárně, vidím věci pod povrchem, vidím to, co se na neutrálním tmavě šedým pozadí mihotá jako čistá energie, vidím, jak Pepík Kláru oslovuje beze slov a Klára mu odpovídá a bez dechu citem Pepíkovi rozumí, vidím tu stříbrnou šňůrku citu od Pepíka ke Kláře na šedým pozadí kavárny a zpět, ten signál intenzivnější než nejtechničtější signál, a který přesto ten technický signál ruší, a ubíjí, a i ve mně, ve vypravěči, v souladu s dobou plnou multimédií a komunikace, už ubil, a ve studený a temný kavárně v poslední den v roce jsem tak několikanásobně šťasten, protože vidím nejen, že existuje stále, ale že i stále je v komunikaci lidí nejdůležitější- a symbolika citu je úplná, protože rok se v ten okamžik překulil, a Nejslušnější milenci v Praze 2008, mohou začít minutu po půlnoci-
(pokračování...)
Soubor rozhovorů a přednášek, ve kterých se Noam Chomsky vyjadřuje k otázkám Blízkého východu a postavení Spojených států ve světě v souvislosti s jejich zahraniční politikou.
