Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
Mám tam být v půl čtvrté, takže úplně stačí, když vyrazím na vlak v půl dvanácté.
Už dlouho jsem nic podobného neabsolvovala.
Co na sebe, abych se hned v prvních třech vteřinách neodstřelila?
Černou mini sukni ? Není moc mini v mém věku ?
A k tomu černou halenku bez rukávů…, tím nic nezkazím, ale dohromady trochu pohřební záležitost.
Ale stejně s mým šatníkem žádnou slávu neudělám, tak jaký štráchy...
Oživím to celé světle zelenou taškou, čerstvě koupenou v akci v Kauflandu za dvacet korun.
K tomu by se hodily žabky stejné barvy. Ale plážové žabky na konkurz?
Zkouším letní boty na podpatku. Vypadá to docela elegantně, ale já nejsem dáma a to hned každý pozná. Takže žabky.
A co nějaké reference ? Vezmu můj patentovaný nápad ( který už dva roky marně čeká, že spatří svět).
A možná moje mini dílko a kalendář. Dnes, dva roky po vydání, už vidím spoustu věcí jinak, ale pořád jsem to já.
Chci to místo vůbec?
Ve vlaku věnuji kalendář a knížečku milému spolucestujícímu, s kterým mi skvěle uběhla cesta.
Můj orientační smysl je nic moc a nasedám v metru na opačný směr.
Už je jasné, že by to musel být zázrak, kdybych stihla pohovor včas.
Zvoním na dveře firmy o pět minut později a příjemná asistentka mě omlouvá u šéfa.
Usazuje mě na chodbě a podává dotazník k vyplnění.
Zaráží mě dotaz, co je to obchodní administrativa. Měla jsem pocit, že inzerovali, že jde o tvořivou práci, zábavu…
Ach jo. Píšu, že si nejsem jistá a střelím od boku.
Ostatní otázky už jsou zajímavější a zábavnější.
Jsem poslední uchazeč a práce je mi hned nabídnuta. V úterý můžu nastoupit. Mám dva dny na rozmyšlenou…
Přemýšlím si v metru a najednou můj pohled upoutá zvláštní dvojice. Mají slepecké hole a žena drží v ruce plastový kelímek. Chci zachytit pohled, ale místo očí jen maličké škvírky.
Mám nepopsatelný pocit soucítění. Taky se životem všelijak plácám a to nemám žádný handicap.
Už jsem ale davem vtlačena na pojízdné schody směr východ. Většinou si těchto lidí nevšímám, ale tihle jsou jiní. Takoví…,,čistí"…
Lovím v peněžence a celá má hotovost dělá 25,50 Kč ( jízdenku už mám zpáteční ).
Nahoře skočím na schody dolů.
,,Dobrý den.“
,,Děkujeme.“
Byl to ale především tichý rozhovor od srdce k srdci.
Myslím, že je to spíš povídka nebo příběh než "úvaha/esej", docela to má i naznačenou stavbu a pointu, jen bych se ráda dozvěděla trochu víc o tom, jakou má ta hrdinka motivaci, zda je ráda, že místo získala, nebo naopak - očekává úřednickou jednotvárnost a nudu, prostě bych to ještě trochu nějak dotáhla.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
