Na dostřel (Moje dílko psané na pokračovaání, proto se tam trochu opakuji)

 

Dnes se chci odpoutat, utéct pryč a na chvíli zapomenout na tento svět. Odcházím proto z vesnice mě rodné, jdu vřed za svým cílem. Je to to místo, které mám tolik ráda. Dneska jsem na svém pomyslném útěku skoro sama, je tu se mnou můj věrný a věčný přítel-můj pes. Vcházíme společně do další vesnice a psi na vraty po mě řvou. Zdá se, že mě varují. Ale proč a před čím? Nebo mě snad chtějí odradit? Svým myšlenkám se musím zasmát, je to vážně pošetilost, vždyť jdu se psem, takže toto je jen reakce…J Přecházím přes koleje a dostávám se na starou silničku u lesa. Tu cestu tady snad zapomněl čas, auta už tu nejezdí a lidé sem teď chodí sotva venčit psy. Po chvíli odbočuji ze silničky na lesní pěšinku a mezi stromy už vidím prosvítat vodní hladinu. Je to jedno z nejkrásnějších míst v okolí, mám to tu moc ráda. Vládne tu klid a ticho, je to tu neposkrvněné dobou a světem. I přesto to tu není zapomenuté úplně, v létě tu bývá docela dost lidí. Chodívají se sem koupat děti s rodiči a taky s pejsky. Potkávám tu i rybáře, toto jsou prý místa, kde ryby „berou dobře“. Na opačném břehu u staré a rozpadlé fabriky se scházejí prazvláštní existence, bývají tam bandy feťáků, kuřáků a někdy tam postávají lidé, kteří nemají kam jinak jít - tady jej jejich domov. Ale co by tu kdo dělal teď, uprostřed prosince?

Zajímavý mi přijde fakt, že jsem tu ještě nikdy nepotkala takovou osobu jako jsem já – možná umělec, snad blázínek a velký snílek. Nevím, snad se tyto spřízněné duše schází na jiném břehu, nebo bývají snad úplně jinde…?

Všude se tu rozprostírá klid a ticho, jen rackové nad mou hlavou se chechtají všemu okolo, pár kachen se neslyšně pohupuje po hladině a topoly šumí o kráse zdejší… Cítím se tu skoro jako doma, je tu tak krásně, toto místo na mě působí nějak podivně magneticky, úplně mě to sem táhne. Je to snad osud, říkám si a opírám si záda o vysokou osiku, začínám snít. Doslova hypnotizuji vodní hladinu, na které plave několik malých ledových ker. Nad hlavou vidím velikou siluetu dlouhého těla s dlouhým zobákem – to volavka se vznesla mezi hejna racků a vyplašila pár pstruhů na mělčině. Labuť plave na hladině mezi lyskami a tvoří krásný kontrast bílé a černé. Nebe má ocelově šedivou barvu a vlnky jezera šplouchají do kamenitého břehu. Místní nostalgie mě prostě dostává…

Chtěla bych teď ze sebe strhat všechny kusy mojeho oděvu, jen tak nahá, vlastně oděná do vlastních hříchů, vlézt do místní průzračné vody a smýt ze sebe právě ony zlé činy, hříchy a černé myšlenky… Jaká je to škoda, že je prosinec a to voda z jezeře je tak odpudivá svou chladností a krami na povrchu…

To krásné ticho a klid však náhle naruší nějaký zvuk, který jakoby se vymykal místním zvyklostem. Ozval se VÝSTŘEL! A druhý a třetí… Někdo na opačném břehu střílí a zvuk (zřejmě malorážky) se tříští o průzračnou vodní plochu. Něco se děje, jakoby to šlo mimo mě, nechápu to, ale děsí mě to. Po zádech mi přejede mráz, náhle jako blesk z čistého nebe. Můj pes se vzepřel ve vodítku a začal štěkat. Řve bez ustání, řve as jejích štěkot se nese po celém okolí. Ten hlas mojeho psa proniká do rytmu další a dalších výstřelů, zní to všechno tak hrozivě. Celá ta krásná atmosféra jakoby si rozplynula a zůstala tu jen nejistota a strach, však nevím z čeho. Přemýšlím o tom, co tam dělá ta banda lidí, které vidím jako malý černý siluety na druhém břehu. Proč střílí…? Napadají mě šílené představy, rychle jich však vypuzuji ze své hlavy, to přece není možný. Jaký já jsem blázen a pošetilec s přehnanou fantazií, ach ne…

Opět se vracím ke svým původním myšlenkám, ovšem pořád mi to vrtá v mozku. Výstřely již utichly a ticho a klid se navrací, ale ten oblak nejistoty nepraská, jakoby se zvětšovat a houstnul. Co to mělo znamenat? Kdo to je? Otázky v mé hlavě se mísí s nevážnými odpověďmi. Pes už se taky uklidnil, teď jen klidně sedí a kouká do vody stejně zasněně jako já, teď sníme a přemýšlíme oba.

Ze snění mě dostává až nějaký nezvyklý pohyb, přichází z vody a je tak blízko… Zvrátím své oči od oblohy do tříštících se vlnek a vidím láhev. Vlnky ji vyhazují z jezera na břeh, poté ji zase vtahují dovnitř. Nepřišlo by mi na této PETce nic zvláštního, vždyť jezero vyplavuje spousty odpadů a mezi nimi i lahve, ale tato láhev má i jakýsi prapodivný obsah uvnitř. Lezu opatrně ze břehu dolů přímo k vodě a přebírám vlnce její břemeno. Opět svůj hřbet opřu o kmen osiky na břehu a otevírám láhev ve strachu a překvapení, co asi bude uvnitř… Úplně roztřesenýma rukama vytahuji srolovaný papír, je nasáklý vodou. Rozmotávám svitek a co jsem si přečetla, mi vyrazilo dech.

CO TO JE??? Přemítám o tom, ale nejde mi to do hlavy. Je to tak nerozumné, jako by to vážně psal nějaký psychopat. Nebo snad zoufalec? Nevím… Podívám se na opačný konec jezera. Výstřely už nejsou slyšet delší dobu, ta banda už také zmizela z mého dohledu. Čtu ty věty znova a znova, otáčím ten papírek v dlaních, louskám písmenka a nechápu. Co to má znamenat…? Je to snad nějaká šifra nebo kód? Jak dlouho už to v jezeře plave? Kolik minut hodin a let…?

Nechápající skrývám ten svitek do lahve. To už jsem si ze strachu a deprese ani nevšimla, že krom lahve na břehu leží vyplavené i něco jiného. Je to cár něčeho neurčitého rudé barvy… Když vtom mi někdo opatrně přiložil hlaveň ke spánku…!

 

Cítím, kterak mi tuhnou rysy a mé srdce se zpomaluje. Na čele mi vyráží první kapky potu, třesu se po celém těle, ale nemůžu přestat. Mám strach jako nikdy předtím. Nevím, co si mám teď myslet, co se děje? Hlaveň mě do spánku studí a tlačí jako ruka smrti, i když začínám mít pochybnosti o „pouhé“ hlavni… Co se děje? Co mi chce? Co se mnou zamýšlí? A vlastně, kdo to je – ta podivínská a záhadná osoba za mnou…? A sakra!

Nakonec v sobě nacházím dostatek odvahy a pomalu otevírám ústa. Chvěji se po celém těle, ale nakonec se odhodlám k pár slovům: „ Kdo jste…?“ ptám se nejistě. Bojím se odpovědi a také toho člověka za mnou. „Kdo to je za psychouša?“ napadá mě, ale čekám, co mi odpoví ten „záhadný“ tvor za mnou. Za mými zády se ozve šílený smích. Je tak hlasitý, bouřlivý a vlezlý, až mi to rve uši a hlava třeští v otřesných bolestech. Ten zvuk je naprosto nesnesitelný.

Využívám situace, kdy ten člověk se zmítá v křečovitém smíchu a trhnu sebou. Moje hlava se konečně osvobodí od té strašlivě sužujícího pocitu, kdy jsem mu „na dostřel“. Teď stojíme si tváří v tvář, koukáme si do očí a oba mlčíme. Nikdo neví co říct, co se to najednou stalo…?

Vítr si pohrává s větvemi topolů, racci stále krouží nad jezerem a nic se nezměnilo od té doby, co jsem sem přišla. Jen lidé se mění, když čas jde dál… Koukáme na sebe stále tak pozoruhodně a nepřítomně, nechápeme se, mlčíme a necháváme promlouvat jen myšlenky, strach a ticho. Ta atmosféra tady by se dala krájet… Deprese se tu potkává se strachem, míjí je smutek a nepochopení, po chvíli přichází taky klam a přetvářka. Sešlost je tu dokonalá, atmosféra neunesitelné, ticho sžíravé a všechno je najednou úplně jiné. Ach ne, nechejte mě být! Všichni…

 

Koukáme a stále jen koukáme. Nyní mám dojem, že se už ani ta hladina jezera nehýbe. Všechno jakoby se zastavilo. Jen dech dvou lidí je slyšet a ani bych se nedivila, kdyby se tříštil po hladině… Jak depresivní, nezdá se…?

Koukám do očí tak krásně zelených a svůdných, až mi hlava přechází. Ten člověk se mi zdá povědomý, ale nějak si nemůžu nic vybavit.Kdo to je? Odkud ho znám? Proč na mě tak hloupě civí? Proč nic neřekne? Proč už se nesměje svým ďábelským smíchem? Proč už se mi nezdá býti psychopatem?

Jeho dech je najednou tak milý a teplý. Najednou mě chytá za ramena a otáčí moje tělo k sobě. Hledím do země, nechci se na toho člověka dívat. Ale on mě chytá za bradu a já se na něj přece jen musím podívat. Pozoruji teď každý jeho pohyb a někoho mi až přespříliš připomíná. Ale koho?

A pak mě z ničeho nic vzal za ruku a druhou rukou mi začal hladit tvář. A hned poté se ke mně naklonil a dal mi pusu… A pak se mi podíval ten člověk za dlouze do očí, až se mi kolena začala podlamovat. Proč se na mě dívá, jakoby mě znal už léta…?