Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
Ačkoli poezii považuji – třeba ve srovnání s výtvarným uměním - za nejintimnější a nejjemnější projev tvořivé duše, přece v ní vidím něco hmotně řemeslného, co souvisí s prapůvodní fyzickou podstatou slov a co znamená výzvu básníkovi, aby si osvojil sady nástrojů, tropů, kliček, přesmyček a fíglů, kterými může tu nepoddajnou slovní materii zmáhat. Jde o to umět si pohrát s jazykem, pracovat s ním a brát jej na vědomí víc než jako pouhého nositele vnitřních duševních výbojů nebo vnějších záblesků chvíle. U mně je básník virtuózem, který proti chaotickému výšlehu duševního napětí plete sítě promyšlené formy, aby dal vznik dílu uváženému a přitom neztrácejícímu ničeho z původního žáru zrodu.
Připomíná mi to nejvíce práci uměleckého kováře. Ten ve žhavé lázni taví kov, pak jej za horka v potu tváře ohýbá, užívaje různé nástroje, které se neštítí vypůjčit si od jiných, metafory, kudrlinky, rýmyvčetně odměření rytmů kladiva, a teprve až jejich pomocí dosáhne žádané představy, nechá jej jako hotový artefakt ztuhnout na věky pro oči přicházejících generací. Měl by si proto počínat poctivě a důsledně do posledního detailu, aby byl ochoten dát za každý kousek ruku do ohně. Převedeno do paralely: výheň odráží stav duše, který dává podnět k básni, kov představuje materiál jazyka-hmotnou složku, kterou změkčuji a zprohýbám. A nakonec básník je u mně tím duševním pracantem, který pustí nástroje z ruky a báseň z hlavy, až ji uzná za hotovou. Na papíře z ní zbude chladné pletivo písmen, které bude čekat na své čtenáře, až oni je zase oživí žhavou účasti duše své.
Tolik má představa o básníkovi. V tom střetu horce spontánního a racionálně úmyslného v současné době nejvíce spatřuji záruku kvalitní poezie. Velmi mě potěší, když v básni nahmatám páteř nějakého tvůrčího úmyslu. Neznamená to, že bych po každém chtěl, aby se mořil se sonety podle renesančních směrnic, mně stačí, když uvidím důkaz, že s jazykem i v té nejnepatrnější míře dokáže zacházet vážně jako sochař s kamenem; že se nad ním pozastaví, potěžká ho, změří, promítne do něho svou představu, aby jej nakonec podle ní plodně otesal.
Samotná síla pocitu k dobré poezii stačit nemusí. Nejintenzivnější pnutí duše může stvořit báseň sice přesvědčivou v upřímnosti vyjádření, ale nikoli umělecky přesvědčivou. Pouze člověk nadaný mimořádným talentem, kterému opravdivost do řádků vplývá sama sebou vyzařováním jeho génia, si může dovolit pohodlí nerozmýšlení se nad formou. Ti ostatní adepti královské disciplíny by se měli učit, získat alespoň základní přehled těch nástrojů, kterými verše kovali generace jiných před nimi, nemyslím hned kopírovat, ale nechat se inspirovat, přijímat kritiku, hledat svá nejsilnější místa, zahlazovat slabiny, zkoušet a hledat, hledat a zkoušet a teprve postupně tímto dynamickým tápáním vytvářet nástroje vlastní. Když se to podaří, pak jimi jednou možná vykřesají vlastní svérázný styl.
Musím říct, že proti ostatním textům zde v okolí je to mimořádně kultivované, jazykově bohaté, možná skoro až patetické - prostě ten styl mě překvapil. Ta hrobová vážnost se unese a autorovi ji prominu, protože je to napsané tak vytříbeně. Akorát - a teď si s autorem trochu zapolemizuju - je zrovna s tou poezií problém, že ji vnímáme tak strašně subjektivně, víc než prózu, a tak je trochu těžké mít nějakou kontrolu nebo záruku, že se člověk skutečně vypracovává, dělá pokroky apod.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
