Můj Japonec
Čtyřicet let piju whisky a dvacet let ji sbírám. Moje sbírka patří v největším na evropském kontinentu a mezi sběrateli i milovníky whisky mám celou řadu osobních přátel z nejrůznějších společenských kruhů.
Pikantní je zejména moje dlouholeté přátelství se značně extravagantní celebritou ze světa hudby - s japonským hudebním skladatelem Yoshio Karato Allenem, tvůrcem jedinečné relaxační hudby. Tento kosmopolita je doma stejně tak v Japonsku, jako v New York City, Londýně, Římě, Praze či v mém útulném bytečku na kraji Brna. V čem spočívá jedinečnost tohoto muže ze země vycházejícího slunce?
Tokijský rodák Yoshio Karato Allen se při svém pobytu na indickém ostrově Goa, tak často navštěvovaném hippies, nechal inspirovat tamní omamnou hudbou, jejíž neobvyklý rytmus má na posluchače přímo hypnotické úcinky. Velmi citlivé vkomponování zvuků ohňů, větru, řeky, přílivů, džungle a dalších efektů do hudby, dotváří celkový dojem opojení, stupňujícího se až k extázi. Tento ojedinělý hudební styl je dodnes s oblibou používán v některých asijských zemích při různých obřadech. Přitom už v minulosti sloužil k vytvoření mystického prostředí a k dosažení vnitřního míru. V celé Asii se tento styl hudby šíril současně s buddhismem, jeho prapůvod je v Indii, a teprve později byl přenesen až do Japonska…
Vnímavému Japonci Yoshiovi se podařilo proniknout až na dno studnice tajemství této hudby a sám pak záměrně natočil mistrné mixy vlastní hudby se zakomponovaným zpěvem ptáků, šumením potůčků i jinými zvuky přírody. Jeho relaxační kousky jsou dostatečně dlouhé k tomu, aby posluchač měl dostatek času proniknout do nálady skladby, a tak co nejlépe vychutnat tento změněný stav vědomí, blízký až stavu opojení z drog. Nevyčerpatelnou studnici zvuků přírody objevil tento potulný lovec beze zbraní Yoshio i u nás, hlavně v Českém ráji. Výjimečné relaxační nahrávky japonského umělce Yoshio Karato Allena se zabývají též harmonií Jing-Jang i uvolněním psychického napětí a deprese. Je velmi pozoruhodné, že tato hudba během chvilky ztiší rozrušené myšlenky i u malých dětí a přivede je rychle k přirozenému spánku. Hudba, mající své kořeny ve staré Indii, je také vhodná pro vytvoření čisté, míruplné a pozitivní psychické atmosféry, pro meditaci i cvičení jógy. Můj přítel Yoshio Karato vydal pár CD, po kterých se na trhu jen zaprášilo.
Co svět světem stál, japonské chování a úslužnost je kapitola sama pro sebe. Debata s Japoncem začíná i končí tím, že se vám začne klanět. Je až neskutečně zdvořilý, ochotný, vstřícný stůj co stůj a slovo NE z něj prakticky nikdy nedostanete. S širokým úsměvem na rtech přitaká na cokoliv a v ústech má věčné HAI, i když vám ne zcela dobře rozumí. A tady je kámen úrazu, který se stal mému Japonci osudným. Druhou stranou mince je totiž umělcova nezlomná láska k alkoholu, jemuž nedokáže odolat a pokaždé se zbřinká jak zákon káže. S tímto, vpravdě zásadním a nekompromisním alkoholikem, mám řadu neuvěřitelných a velmi humorných zážitků…
* * *
United Distillers byla kdysi mamutí nadnárodní společnost, zabývající se prodejem těch nejušlechtilejších destilátů po celém světě. Šéf jejich obchodního zastoupení pro Moravu mi věnoval talon, opravňující mne i moje hosty k účasti na rautech United Distillers na celou dobu mezinárodního veletrhu SALIMA Brno. To bylo znamenité sousto pro Yoshia, který v té době krátce žil v Praze. Kde teklo zdarma luxusní pití, tam on rozhodně nesměl chybět. Hned po ranním příjezdu na raut zvědavě okukoval vpravdě kapitální vystavený kousek - láhev vzácné skotské whisky za 1 300 000 Kč, určené pro britský královský stůl. To bylo jediné, co nebylo určeno k pití. Začali jsme vybranými lahůdkami, pokračovali zlatým řeckým sluncem Metaxy, až jsme zakotvili u mnoha druhů whisky. Vždy znovu a velmi zdvořile jsem se svého japonského přítele zeptal, zda si dá skleničku skotské. A Yoshio, se zdvořilou úklonou vždy přitakal: „Hai!“ Po několika hodinách jsem už já plynně mluvil japonsky a on zase česky. Ten chlap vydržel víc než kůň a večer, kdy se už sotva držel na nohou, se mi rozplakal v náručí. Mezi vzlyky mi sdělil, že na něj v Praze na hlavním nádraží čeká jeho dcera, která právě přicestovala z Londýna. Nedalo se nic dělat - vzal jsem ho na záda a donesl ho k tramvaji a pak naložil i do vlaku.
Yoshio míval vždy široké srdce, ale prázdnou kapsu a když neměl na hotel, několikrát jsem mu poskytl azyl u nás doma. Zvlášť na jeden z jeho příjezdů nikdy nezapomenu. Byly dvě ráno a on se mi ozval mobilem odkudsi z konečné trolejbusu. V labyrintu paneláků nebyl schopen najít náš dům a už podle hlasu jsem poznal, že je už zase na šrot. Venku byl třeskutý mráz a já se ho vydal hledat do noci v obavě, aby mi tam někde nezmrzl.
„Yoshio, prokrista, kde jsi?” volal jsem anglicky do tmy a vzbudil několik partají i jejich oprávněné pochybnosti o svém zdravém rozumu. Měl jsem tehdy co dělat, abych ho našel, při své drobné postavě byl zkřehlý a bezmocný jak malé dítě. Ale doma, nad lahví malt whisky, mi zase roztál a po lžících mi zas dával ochutnat jejich východní filozofie…
Za moji pohostinnost se Yoshio cítil být mým dlužníkem a rozhodl se obohatit moji rozsáhlou sbírku whisky. Plný napětí jsem ho očekával na ruzyňském letišti po jeho návratu ze Střední Ameriky, kde v extrémních oblastech Karibiku s mikrofonem v ruce lovil zvuky přírody ke svým nahrávkám. Objali jsme se jako staří přátelé a on mi se svítícíma očima radostně oznamoval, že mi přivezl nevídané miniatury whisky z ostrovů v Karibském moři. Jako dlouholetý sběratel jsem byl jsem nadšením bez sebe a přehlédl jsem skutečnost, že z Yoshiových úst to táhne jak z palírny, ostatně střízlivého jsem ho viděl málokdy. V očekávání hotových pokladů, které jako přírůstky whisky přibudou do mé sbírky, jsem Yoshia pozval na honosný oběd. Hudební nakladatelství pro něj poslalo taxi, aby ho dovezlo k obchodní schůzce. Nastoupil do auta a z útrob cestovní tašky vyjmul igelitovou tašku s cinkajícími skleničkami. Podal mi ji a já igelitku nedočkavě otevřel.
„Proboha, Yoshio, vždyť jsou prázdné!” zvolal jsem zoufale.
Podíval se na mně svým bezelstným Fantozziho pohledem a špitl na omluvu:
„Sorry, když já jsem to nedokázal vydržet…”
Kysele se usmál a zamával mi na rozloučenou.
Taxi zmizelo za rohem a igelitka s bezcenným drekem - v popelnici.
Jednou jsem se ho tázal na jeho ženu. Jen povzdechl a smutně pokrčil rameny. Bylo to dostatečně výmluvné gesto, abych se ho už nikdy víc neptal… Zatímco věhlasný Salvator Dalí posvačil na bříšku plavovlasé dívky, Yoshio určitě dal přednost teplému saké před horkým klínem své manželky. A tak se ocitl sám.
Ačkoliv není štasten, dokáže svou úžasnou relaxační hudbou rozdávat radost, štestí a klid tisícům neznámých lidí, kteří ho nikdy nespatří. Já to štestí měl. A když na svých toulkách přírodou zaslechnu z křoví ptačí křik, vybaví se mi jeho oduševnělá tvář. Vzhlédnu vzhůru k modravé obloze, mezi bělavé mráčky, kam jen ptáci mohou…
Někde tam, na neviditelných vlnách míru, lásky a štěstí, se vznáší Yoshio Karato Allen, mimořádný muž, jenž mi pootevřel vrátka do východní filozofie, buddhismu a dal mi nahlédnout do tajemství omamné hudby, za kterou i slavní Beatles museli až na asijský kontinent…
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
